Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Máj, lásky i práce čas

Pomaloučku se blíží máj, na čele s tím nejslavnějším - prvním. Pro někoho je to svátek práce, který tradičně oslavuje tak, že nepracuje, pro jiného je to lásky čas, chodí jako ve snách a je jen hračkou v rukou svých endorfinů. Trochu jsem váhala, čím se inspirovat ke trošce povídání, dokonce jsem se pustila do čtení Máchova Máje. Moc mi to nešlo. Je to typické dílo ze skupiny literárních skvostů, které každý zná, ale nikdo je nečetl.

Udělala jsem si malý průzkum u několika svých známých, sečtělých intelektuálů, otázkou "Jaký je děj Máchova Máje?" a dozvěděla jsem se, že:
- Máj žádný děj nemá. Je to jenom vzdychání o lásce.
- Vystupují tam nějaké postavy, Jarmila, Ignác..totiž Hynek, a Vilém. Všichni umřou, ale v jakém pořadí, nevím.
- Strašlivý lesů pán... Není to o Krakonošovi?
- Samozřejmě, že to vím. Umím ho nazpaměť! Byl první večer, první máj.. lásky čas... Promiň, pospíchám.

Současně jsem loudila od dotazovaných i vzpomínky na oslavy svátku práce. Dvě odpovědi byly takové, že je před dvaadvacátou hodinou nemohu napsat. Jedna kamarádka mi řekla, že se pravidelně prvního máje rozhodovala, že se rozvede, protože manžel nepřišel z oslav ani do půlnoci. A sousedka s dojetím vzpomínala, jaké to bylo hezké, v obchodech byly k dostání pomeranče, v průjezdech párky a z průvodu přinesla domů dětem mávátka.

Rozhodla jsem se, že ten "první" máj a svátek "práce" jaksi spojím a napíšu vám, jak jsem kdysi dávno prožila první den v práci.

Měla jsem tak čerstvý lékařský diplom, že na něm ještě lpěly zbytky skořápky. Lékaři tenkrát dostávali umístěnky a mne si pracující žádali umístit na tuberkulózní oddělení v nemocnici, vzdálené od našeho města asi hodinu jízdy rychlíkem. V ten velký den jsem skoro celou noc nemohla usnout a zaspala jsem až nad ránem, zato důkladně. Přes nádražní halu jsem to brala tryskem a s úlevou jsem vpadla do kupé, kde seděli moji kolegové z ročníku, přidělení do stejné nemocnice. Zřejmě si uspořádali výměnnou burzu, ozývalo se volání:
"Vyměním infekční za chirurgii!"
"Vyměním kožní za porodnici!" a
"Vyměním diplom za dva rohlíky!"

To poslední volal kolega, který se nestihl nasnídat.

U ředitele nemocnice si kolegy primáři rychle rozebrali. Jenom přednosta tuberkulózního oddělení odešel s prázdnou. Pan ředitel si mne totiž vzal bokem a řekl, že ho to skutečně mrzí, ale musí mne hned poslat do terénu. V blízké vesnici, kde je zdravotní středisko onemocněl prý obvodní lékař. Z hlasu pana ředitele byl cítit nesouhlas s jeho počínáním, protože - jak dodal - lékař nemá co být nemocný, podrývá to důvěru zákazníků v serióznost firmy. Potom mi podal fonendoskop, bloček receptů, razítko a když jsem si sedala do sanitky, všimla jsem si, že sepjal ruce. Jestli jeho gesto patřilo mně nebo mým příštím pacientům, nebylo zřejmé.

Kolem zdravotního střediska to vypadalo jako o pouti. Hemžila se tam spousta lidí obého pohlaví, dovádějící mládež, starci o berlích, matky s kočárky. Před vchodem do střediska se odehrávala bujará, plnokrevná rvačka několika mladíků. Podařilo se mi vplížit se do ordinace stylem, odkoukaným od Old Shatterhanda, ale veselo mi nebylo. Měla jsem za sebou nějakou praxi, ale vždy byl v dosahu někdo kvalifikovaný, kdo by zasáhnul, kdybych pacientovi ubližovala. Teď jsem se cítila velice sama, netušila jsem, jestli tady mají aspoň babku kořenářku...

Hlavou mi vířily stovky otázek:
Jak se dávkují sulfonamidy u starých lidí?
Co když přijde pacient s "nemocí z kočičího škrábnutí"?
Budou při očkování plakat jenom děti, nebo i maminky a já?
Jak začíná žlutá zimnice?
Proč jsem nešla raději studovat archeologii?

Moje deprese netrvala dlouho. Do ordinace vpadla baculatá paní ve věku mojí maminky a prohlásila, že je moje sestra. Přinesla sebou energii za dvě jaderné elektrárny: za pár minut mne vyzpovídala, co jsem, kdo jsem, čím byl můj otec, jestli jsem se musela vdávat, jestli umím vařit, postavila na kafe, převlékla se, našla mi bílý plášť, nasadila si naškrobený čepeček na kudrlinkovitou hlavu, rázným pohybem otevřela dveře do čekárny a zvolala: "První, prosím!"

Prvních bylo těch několik mládenců, kteří se původně venku prali. Tvrdili, že jsou bratranci. Sestřička je hubovala a lepila jim náplasti na poškozená místa, já jsem si jednoho pozvala za plentu a třesoucím se hlasem se zeptala jaký má problém.
Pacient neodpověděl, zato dostal okamžitě velký epileptický záchvat.
Já málem taky.

Ukázalo se, že v otázce léčení epilepsie máme se sestřičkou naprosto rozdílné přístupy. Já jsem byla zastánkyně školy humanistické, která káže chránit pacienta počas záchvatu před poraněním a píchnout mu co nejdřív uklidňující prostředek. Sestřička naopak patřila ke škole radikální. Sehnula se k pacientovi, zmítajícímu se na zemi v křečích, zdvihla ho ze země za ucho a přívětivě ho oslovila:

"Přestaň, Dežo, paní doktorka vidí, že hraješ komedii... A mazej do práce, péenka nebude! "

K mému úžasu se mladý muž okamžitě a úplně uzdravil. Na sestřičku se dokonce usmál a bez protestů odešel. Vzal sebou i zbylou část své harmonické rodiny, čím počet našich pacientů významně snížil.

"Umí i infarkt a mrtvici!" oznámila mi sestřička. "Náš pan doktor říká, že některé mužské by se mělo očkovat proti testosteronu, aby zkrotli!"

Dodnes nevím, jak jsem to tenkrát odordinovala. Jako v transu jsem poslouchala, co koho trápí, vyšetřovala, ošetřovala, psala recepty, dávala dobré rady - a přijímala je od sestřičky, která zřejmě znala každého pacienta od narození a věděla o něm úplně všechno, i to, jaké nemoci je schopen. Léčila a uzdravovala jsem až do pozdního odpoledne, kdy se ukázalo, že čekárna je prázdná. Zřejmě jsem něco vyléčila, něco přešlo samo od sebe a něco se snad odstěhovalo do obvodu s lepší zdravotní péčí.

Nikdo neumřel: to by sestřička hned věděla!

Myslela jsem, že se mohu vydat na cestu k domovu, ale sestřička mne poučila, že následují návštěvy u ležících nemocných. Sanitka mne zavezla na samotu, kde ležel pán s růží. Ne s pýchou zahradníků, ale s onemocněním kůže, zvaným červenka (erysipelas). Pacient byl odborník, růži měl opakovaně, poučil mne, co má takový majitel růže dělat, schválil antibiotikum, které jsem mu navrhla a propustil mne. Dále byla na seznamu návštěv babička, kterou bolely nohy. Ptala se mne, jestli to nemůže být tím, že včera trochu spadla z řebříku, když lezla na půdu. Prý tam drží šípkové víno. Podle rychlosti, s jakou odběhla pro ukážku, jsem usoudila, že babičku bolí nohy daleko míň, než mne. Vyměnily jsme si recepty, já jsem jí dala jeden na Brufen, ona mně jeden na to šípkové víno a rozešly jsme se jako dávné přítelkyně.

Potom už zůstal ve vesnici jenom jeden ležící pacient: místní obvodní lékař. Ten, naštěstí, o návštěvu nežádal.

Za dvě hodiny jsem byla doma, to už byla spíš noc, než večer. Můj muž se právě chystal nechat mne hledat Interpolem, jenomže ten ještě tenkrát nebyl vynalezený a jestli byl, u nás v Československu nebyl. Potěšila jsem se, že mne chce mít manžel i po několikaletém manželství stále nablízku, ale ukázalo se, že jde pravděpodobně víc o hlad, než o bouřlivou vášeň, nenašel totiž doma nic k večeři. Mně připadala večeře jako problém ploský, prázdný a nicotný, byla jsem plna dojmů ze svého prvního pracovního dne. Sdělila jsem manželovi, že si nejsem jista, jestli jeden pacient - ten s tím bílým flíčkem na ruce - neměl lepru. Manžel mi na oplátku sdělil, že mi straší ve věži a pravděpodobně z hladu zaujal stanovisko, že ženským je vzdělání jenom na závadu.

Ale já jsem věděla, že můj první den v lékařském povolání byl úspěšný. Všichni zúčastnění přežili!

Text:Blanka Burjanová
Ilustrace Václava Arnoštová

Další články autorky