Èeská povaha a èeský humor
Tomáš Masaryk, Josef Pekaø i èetní jiní myslitelé si kladli otázku po smyslu èeských dìjin. To je velmi pozoruhodné; ani ne pro výsledky, jich¾ se v té vìci dobrali, jako spíš pro to, co je k tìm úvahám vedlo. 
Proè si takovou otázku, jak se zdá, nepolo¾il nikdo jiný ne¾ zrovna Èeši. ®e bychom o smyslu svých dìjin pochybovali?
Co vùbec je národní povaha?
Jak lze tento fenomén definovat? V tom je potí¾. Èeský list Lidové Noviny vyhlásil pøed nìjakým èase anketu, v ní¾ se rùzní autoøi k té vìci vyjadøovali. Sledoval jsem ji a zjistil, ¾e všechny soudy o øeèeném jevu byly rozpaèité, neurèité, èasto povrchní, a to vesmìs z jednoho dùvodu: nedokázaly pøesnìji stanovit, o èem je øeè. Chybìla jim definice. Jeden z autorù se nad nemo¾ností zplna vyhovìt zadání ankety rozkatil do té míry, ¾e zpochybnil existenci národní povahy vùbec, nazvav pøedmìt debaty kýèovitým a kašovitým – inu, junáci jsme my Èechové, s jemností slùvek se nepáøeme, Bùh ví, zda i to není kus národní povahy. Nicménì je jeho závìr pozoruhodný: co nelze definovat, je nevìdecké. Co je nevìdecké, neexistuje, není to víc ne¾ pouhé zdání, povìra, kašovitá a kýèovitá iluze. Opravdu?
Je tì¾ké stanovit definici nìèeho tak nesnadno vymezitelného, jako je národní povaha. Je obtí¾né podrobit vìdeckému zkoumání spoleèenský jev, který se v nìkterých pøípadech potvrzuje, v jiných ne. A» stanovíme èeskou èi jinou povahu jakkoli, v¾dy je mo¾no namítnout – podívejte se na ty spousty lidí, na nì¾ vaše definice vùbec neplatí! Nesmysl! A pøece. Je cosi takového, jako celkový charakter národa, leda¾e jen citem vnímatelný. A zkušeností, pokud mo¾no vlastní. Pohlédnìme tedy do ní.
Snad ka¾dý z nás si nìkolikrát do roka zajede do staré vlasti. Nejsou-li naše vnímací schopnosti rovny paøezu, zjistíme hned, ¾e jsme se octli nìkde trochu jinde. Vycítíme jistou zmìnu atmosféry, jakési obtí¾nì popsatelné, ale výrazné fluidum. Lidé se k nám i k sobì navzájem chovají o nìco jinak, ne¾ jsme zvyklí z našich hostitelských zemí, jednají podle trochu jiných zásad, vyznávají jiné poøadí hodnot. Jinakost je obèas taková, ¾e exulantovi, pøivyklému za ta léta vzorci jednání holandskému èi nìmeckému, se nad ní chce vyskoèit z kù¾e. Ne, ¾e by bylo mo¾no urèit – tento pán je Èech, proto myslí a chová se tak a tak. Jsou miliony individualit, v rùzné míøe se vzájemnì od sebe odlišujících. Nicménì všechny tyto individuality dávají dohromady velmi osobitou smìs, kterou v té podobì jinde nenajdeme. Mù¾eme, co¾ je nejdùle¾itìjší, pøedem odhadnout, s èím se setkáme, vstoupivše do Èech. Stejnì tak se mù¾eme, máme-li tu zkušenost, pøipravit na to, s èím se setkáme dejme tomu na Sicílii, v Anglii, v Rusku nebo v Egyptì, s èím musíme poèítat, naè si dát pozor a co si pro jistotu odpustit, co nám bude pøíjemné a.nad èím se nám bude chtít vyskoèit z kù¾e. Nazvìme toto stì¾í definovatelné, ale velmi výrazné fluidum specifickým charakterem té èi oné zemské èi národní spoleènosti, zkrácenì národní povahou.
Kde se vzala? Z èeho, kdy a jak vyplynula? Je zde u¾ od samého úsvitu vìkù, nebo se formovala zkušenostmi, jak pøicházely bìhem staletí? Mìní se a vyvíjí, nebo je dána jednou prov¾dy? Mohou její jednotlivé slo¾ky vznikat a zase pomíjet? Zkusme na ty otázky najít odpovìï.
Charakter ka¾dého jednotlivého èlovìka je dán z jedné èásti jeho zkušeností, jak ji postupem ¾ivota získával, z èásti jeho vrozenými, geneticky danými vlastnostmi. Ze zkušeností vyplynuvší èást charakteru se mù¾e mìnit, naproti tomu genetický podíl je stabilní. Víme-li o nevhodnosti nìkteré ze svých vrozených vlastností, mù¾eme ji potlaèit, ne však vymazat; v¾dy bude spát v koutì duše a èekat na situaci, v ní¾ se znovu prodere na povrch. Toté¾ platí i o lidském spoleèenství,.zemském èi národním. Nerad u¾ívám termínu „národ,“ jen¾ se v souèasném chápání zú¾il na jediný, filologický aspekt – ten je Èech, kdo mluví èesky. Velmi prosté a velmi zcestné. Mnohem spíš se jedná o spoleèenství tého¾ genetického základu, vystavené v prùbìhu dìjin tým¾ kolektivním zkušenostem, z èeho¾ vyplynuly spoleèné charakterové rysy. Existuje velmi výrazný charakter ¾idovský, tøeba¾e po dvì tisíciletí nebylo ¾ádné ¾idovské zemì, státu, ani jazyka. Naproti tomu si koledujeme o nepøíjemnost, oznaèíme-li Skota za Anglièana, navzdory jazykové shodì jde o dva národy, dva velmi rozdílné charaktery, vyplývající z odlišného historického vývoje a patrnì i genetického základu.
Obvykle se dopouštíme chyby pøi hledání koøenù našeho civilizaèního zpùsobu, ¾e odmítáme kutat pøíliš hluboko. Jen k poèátkùm psaných dìjin. Jen k antice. Jen k pøíchodu køes»anství. Co bylo pøedtím… ach, jacísi divoši, bìhající po lese a ¾eroucí ¾aludy, jimi se pøece nemusíme zabývat. A vida, musíme. Vývoj posledního jednoho èi dvou tisícù let je jen poslední z vrstev, vynoøujících se postupnì z pradávných dob. Sahají snad ještì pøed výskyt ¾ivoèišného druhu homo sapiens, ale ovlivòují naše jednání dodnes a urèují charakter našeho spoleèenství. Uveïme si pøíklad asi dost ¾ivoèišný, ale taková byla ta pradávná doba. Jdeme-li se, my pánové, ve volné pøírodì vyvenèit, èiníme tak obvykle na nìjaký strom nebo kùl, tøeba¾e nutnost znaèkovat svùj sbìraèsko-lovecký revír dávno pozbyla aktuálnosti. Shroma¾ïujeme-li se v spoleèenské místnosti, obsadíme zpravidla nejdøív rohy, poté stìnu s dobrým výhledem na dveøe a teprve naposledy a neradi si sedáme ke stolu uprostøed; inu, co kdyby pøišel jeskynní medvìd, ¾e ano. Stereotypy, nutné k obhájení ¾ivota poèátkem ètvrtohor, se nám usadily v genech a dìlají z nás to, èím jsme, toti¾ pøíslušníky lidského rodu.
Výraznìjší a na u¾ší okruh omezené vlastnosti nám zanechali naši pøedkové z doby zhruba pøed deseti tisíci lety, krátce po odeznìní poslední ledové doby. Tehdy pøitáhly do støední a západní Evropy lidské tlupy odkudsi z jihovýchodu a rozhodly se v tomto chladném, výrazným støídáním léta a zimy poznamenaném klimatickém pásmu ¾ivit se zemìdìlstvím. To byl velmi významný poèin, jen¾ polo¾il základ spoleènosti dnešního Západu s jeho ojedinìlými charakterovými vlastnostmi: schopností organizace, pøedvídavosti, uvìdomìlé práce nikoli pro okam¾itou spotøebu, nýbr¾ pro úrodu pøíštího jara. Tím se západní èlovìk odlišil od spoleèností loveckých nebo pasteveckých, jako¾ od spoleèností rovnì¾ zemìdìlských, ale teplejších pásem, je¾ si starosti o zítøek nepøipouštìly – a dodnes nepøipouštìjí, jakkoli by toho mìly zapotøebí. Abychom se vrátili k èeské národní povaze: její nejcennìjší slo¾kou jsou charakterové prvky, vyplývající ze zakotvení v civilizaèní oblasti Západu, tøeba¾e ledakdo ze zvyku rád pošilhává do slovanských stepí, s duchem Západu jen nevelmi souznících.
Tou uštìpaènou poznámkou docházím k dalšímu, prostorovì ještì omezenìjšímu vývojovému stupni. Naši vlasteneètí dìdeèkové se rádi vymezovali proti okolnímu Germánstvu, se vší zaujatostí svého vìku se prohlašujíce za Slovany. Pro urèení národního charakteru má to oznaèení jen malý význam, proto¾e se týká výhradnì filologické a ¾ádné jiné stránky vìci. Jisto je, ¾e nìkdy poèátkem šestého století pøišly do èeského prostoru slovansky mluvící skupiny odkudsi z ruského pomezí. Nevíme jak poèetné byly, ani jaké charakterové vlastnosti s sebou pøinesly a vlo¾ily do budoucí národní povahy èeské. Ta však obsahuje – a mo¾ná pøevá¾nì - i prvky jiné, mnohem západnìjší. Navzdory tradièní pøedstavì mládenci praotce Èecha stì¾í našli svou zaslíbenou zem liduprázdnou, jen zvìøí a strdím oplývající, mnohem pravdìpodobnìji se v ní setkali s roztroušenými zbytky starších populací. Ve svém románu „Praotcové“ jsem vytvoøil historickou fikci, v ní¾ se pøíchozí Slované støetají s pozùstatky nìkdy mocného keltského kmene Bójù, zápasí s nimi a zároveò pøebírají prvky jejich vyspìlejší kultury, a¾ smíšením obého vzniká národ a charakter èeský. Ruku do ohnì bych ovšem za svou teorii nedával; èeským sídelním prostorem protahovaly nebo se v nìm na èas usazovaly i houfy germánských Markomanù, Langobardù, Gepidù a Herulù, okrajovì snad i Avarù, tak¾e náš rodokmen bude patrnì mnohem pestøejší ne¾ prosté slovansko – keltské schéma. Ostatnì jsem psal román, ne historickou studii. Nicménì nám z toho smísení nìco trvalého zùstalo, a a» jsem pes, jestli ta stopa neukazuje spíš ke Keltùm ne¾ k Herulùm èi Markomanùm. Napøíklad èeská zdatnost øemeslná – a pohleïme, jak dovední, vynalézaví øemeslníci byli tehdejší Keltové. Mo¾ná i dnes u¾ povadlé nadání muzikální je vklad pùvodnì keltský, jako¾ ovšem i rozlièná hašteøivost, odbojnictví a zároveò neumìní si vládnout, sklon štìpit se na rozkmotøené skupinky, postrádající odpovìdi na otázku – co tedy, kdy¾ ne toto. Navrch pak pìkná porce ironie a nevá¾nosti, o èem¾ ale bude øeè dál. Ale a» slovanské nebo keltské èi jiné: i toto jsou vlastnosti rostlé po dlouhá staletí i tisíciletí a proto stabilní, tøeba¾e u¾ spíše otøesitelné ne¾ hlubší civilizaèní základ evropsko-západní.
Mladší specifika èeského charakteru jsou snadnìji vysledovatelná a zároveò i mnohem nestálejší. Zaènìme v jejich výètu èeskou nebojovností, abych to opatrnické zalezlictví, ochotné se poka¾dé spíš pøikrèit ne¾ se chopit zbranì, nenazval drastiètìji. Pøitom bývali Èechové obávaní rváèi a váleèníci – ten válèi s Èechy, kdo nechceš ¾iv býti, poznamenává hrdì Dalimil. Bez Boha a krále èeského není v svìtì boje ¾ádného, znìlo Evropou za èasù Jana Lucemburského a ovšem i jeho poèetného rytíøstva, bez nìj¾ by si slepý Jan svou povìst nedobyl. Ještì v patnáctém století zní èeská bojovnost neodolatelným zvukem chorálu, ještì krátce poté se všichni evropští králové pøedhánìjí, aby získali pod svùj prapor èeské váleèné roty… a najednou dost.
Kam se nám podìli èeští bojovníci nepøátel se nelekající a na mno¾ství nehledící? Dávám k uvá¾ení, zda i v tom nemáme hledat zále¾itost genetickou. V husitských válkách vyrostlá generace profesionálních váleèníkù nemìla po jejich skonèení do èeho píchnout, tak¾e témìø beze zbytku opustila zemi, hledajíc nové uplatnìní v cizích slu¾bách. S ní zmizely z èeské krve váleènické geny, proto u¾ z Èechù, s nimi¾ kdysi mohl válèit pouze ten, kdo nechtìl ¾iv býti, zbyly jen hlouèky legionáøù a jiných dìdicù èeské stateènosti, bojujících však u¾ jen na cizích polích váleèných, nebo» v domácím opatrnickém prostøedí pro nì nebylo místa. Roztr¾ky kolem bratøí Mašínù jsou trapným i smìšným dokladem nejen ztráty veškeré bojovnosti, nýbr¾ i schopnosti pochopit ji.
Jinou promìnu èeského ducha mù¾eme pozorovat právì nyní. Sám jsem se domníval, ¾e jakmile zmizí ostnaté dráty na èeské hranici, okam¾itì pøes ni budou proudit zástupy lidí, dychtivých hledat své štìstí ve svìtì, budou procházet Evropou, nabízet um svých rukou i hlav, nìkteøí nastálo, jiní se budou plni nových zkušeností vracet, jak ukazovala tradice èeských krajánkù, vandrovních tovaryšù, sládkù a muzikantù. Nu¾e, ostnatý drát zmizel, ale nestalo se dohromady nic. Osamìlce, kteøí si sbalili tovaryšský raneèek a vydali se do svìta, bys málem spoèítal na prstech. Tady jsem doma, jinam nepatøím, tady jsem se narodil, tady mám svou jistotu, co bych si kde poèal… tak obhajují dnešní Èechové své zápecnictví. Vandrovnické geny, jak se zdá, se jim z duše povytrácely. Nemusíme dlouho hledat, kam, sami máme na té ztrátì svùj podíl. Jedna za druhou se po staletí valily z Èech vystìhovalecké vlny a odnášely s sebou v¾dy tý¾ materiál: lidi zvídavé, podnikavé a¾ dobrodru¾né, schopné riskovat, ochotné zaèínat v cizím prostøedí od nièeho a dopracovat se solidního postavení. Obávám se, ¾e emigraèní vlnou komunistické éry se genetický potenciál èeského krajánkovství vyèerpal. Co je horší – a prosím o shovívavost, vyøknu-li pøíliš drsný soud – oslabila i celkový potenciál vyšších schopností. Rozhlí¾ím se po domácím èeském publiku a nemohu se ubránit zjištìní, ¾e v nìm jsou ve srovnání se západnìjšími populacemi mnohem silnìji zastoupeny typy prosté a velmi prosté, kdy¾ u¾ se ze zdvoøilosti nevyjádøím pádnìji. Mnohem víc také urèují celkový obraz národa. Vinou emigraèního odlivu se v Èechách oslabil vliv ušlechtilejších vrstev a posílil sklon k primitivismu, k hrubosti, hospodskému chlapáctví a neurvalosti. Tím je bohu¾el završen stoletý vývoj, v nìm¾ byla v Èechách zdùrazòována lidovost a prostota jako cosi povýtce kladného a obdivuhodného. Ale abych povìdìl také nìco pochvalného, zùstali Èeši v znaèné míøe národem ètenáøským, èím¾ se pozitivnì liší od svého západnìjšího okolí. Bohdá se tento pozùstatek èeského písmáctví neroztratí v invazi obrázkové povrchnosti.
Zato patrnì dr¾í souèasný Èech svìtový primát v bezbo¾nictví. To si nevykládejme moderním èasem, samý pokrok a samá vìda; jsou národy mnohem modernìjší a rozvinutìjší, pøesto však silnì nábo¾ensky zalo¾ené. Kde je bojovné nábo¾enské zaujetí, které bylo s to nadìlat z pùl Evropy kùlnièku na døíví? Také se nám vytratily nìjaké geny? Snad ne tak docela, ale je hodná pozoru jistá shoda. V èasech husitských a krátce pozdìjších se mezi Èechy èítalo na devadesát procent kališníkù a deset procent katolíkù. Ten pomìr se nám zachoval do dneška, jen¾e v jistém posunu: vìrných katolíkù zùstalo tých¾ deset procent, ale ¾áci Rokycanovi a Chelèického se promìnili v mdlou vìtšinu jednak materialistických ateistù, jednak majitelù soukromého vyznání, nepotøebujících ¾ádné církevní pøíslušnosti. Inu, mìli» Èechové svou víru, k ní¾ dospìli vlastním hloubáním a vlastní krví ji byli ochotni hájit; ale víra jim byla odòata a nahrazena jinou, ze Španìl a odjinud importovanou. Nemíním nyní brojit proti rekatolizaènímu úsilí tìch èasù, jenom ¾e vedlo k ponìkud nechtìným a neš»astným výsledkùm. Jak z vlastní zkušenosti víme, komandem natloukaná vìrouka mù¾e pøevládnout, mù¾e být vla¾nì a vnìjškovì pøijata, ale nemívá schopnost se zapsat do srdce. Kdy¾ protireformaèní tlak pominul, zbyl ze všeho pomìr k duchovním vìcem jen velmi zøedìný a¾ vùbec ¾ádný, jako¾ i neznièitelných deset procent opravdové víry.
Velmi výrazným rysem naší národní povahy je specifiky èeský demokratismus, vyznaèující se mimoøádným smyslem pro rovnost. Bohu¾el pro rovnost na relativnì nízké, chalupnické úrovni. Èeský chalupník, mající dvì krávy a deset slepic, vy¾aduje, aby nikdo nemìl o krávu ani o slepici víc; pokládá za správné a spravedlivé, aby se širší obec pøizpùsobila jemu, nikoli aby se sám povznesl do vyššího stavu. Pohádky, nejhlubší a nejpravdivìjší sonda do lidové duše, toho podávají doklad: pouze Honza z chudé chaloupky je pøijímán pozitivnì, kdokoli nad jeho úroveò, statkáø se zlatým øetìzem na pupku, mìš»ák nebo nedej Pámbu šlechtic je ¾ivel podezøelý, podle okolnosti smìšný nebo podlý, ve svých vyšších provedeních pochopitelnì neèeský. Mù¾eme vystopovat pùvod tohoto jevu: po osm století u nás existoval dualismus jazyka i spoleèenského zpùsobu. Èech v nìm pøedstavoval slo¾ku selskou, pøesnìji øeèeno maloselskou. Poslechnìme si èeskou pohádku, èeskou písnièku: znìjí nám venkovem, mìsto jí je èímsi cizím, kam se chodí do slu¾by nebo na vojnu, ale doma je Èech na vesnici. V tom tkví nejpøíšernìjší zloèin komunistického experimentátorství, ¾e tuto kolébku a hodnotovou základnu èešství znièilo.
Z chalupnicky chápaného rovnostáøství vypuèela anomálie èeského závistnictví a nepøejícnosti, jí¾ se ve svìtì sotva najde rovné. Je pro ni typické poèítání soust v sousedovì talíøi, provázené nevra¾ivými úvahami – kde on na to bere… mìlo by se vyšetøit…ten si ¾ije, ten si jezdí, ten si medí, tomu se to… hledejme, zda nìjaký jiný jazyk zná pou¾ití zájmen si a se v tomto specifickém významu. Filologie sice nevytváøí národní charakter, jak vìøí slovanští národovci, zato mù¾e mít charakterový rys svùj vliv na gramatiku. Najít toho pùvod a pøíèinu není nesnadné: staletí, bìhem nich¾ býval Èech v¾dy spíš ten vespod, ušlápnutý a neprivilegovaný, dala vzniknout pøedstavì spravedlivosti jako¾to po¾adavku rovnosti na vlastní nevalné úrovni. A ovšem i pøísné kontroly tìch, kteøí se kdovíjak octli nad ní, nebo» kdo je na tom pøíliš dobøe, bude asi pìkný lotr. Jestli se èeský duch z této svìrací kazajky nìkdy vyprostí, je nejisté; nìkolik desítiletí demokracie a rovnost pøíle¾itostí zatím nezmìnilo mnoho. Snad další vývoj, v nìm¾ Èeši budou mít pøíle¾itost nahlédnout pøes plot své národní zahrádky a srovnat své obyèeje s vnìjším svìtem, povede k jejímu uvolnìní. Ale mù¾e to chvíli trvat. Co dlouho roste, bývá nesnadné rychle vykoøenit.
A naopak, chci s jistou úlevou dodat. Od èeské povahy bych oddìlil vzory chování, ji¾ do ní vneslo pùlstoleté období komunismu, pøedcházející národnì-frontového prekomunismu a zatím trvajícího postkomunismu: nedùvìru, cynismus, sobectví, nevíru v pozitivní vývoj, preventivní útoènost a hulvátství, pøátelství, obìtavost a pøedpoklad dobrého úmyslu jen v rámci dobøe provìøené vlastní party, a ovšem naje¾ená obrana vùèi ka¾dému, kdo by chtìl takto pokøivený charakter kritizovat. Lze však doufat, ¾e souèasný morální úpadek je pomíjivý, proto¾e k tomu, aby se nastálo vtiskl do genetiky národa, trvaly zhoubné vlivy komunistické deformace pøíliš krátce. Èas obratu nadejde tehdy, a¾ se Èech bude ménì zabývat otázkou, jak se jeví sám sobì a radìji zaène pøemýšlet, jak se jeví ostatním, blízkým i vzdáleným. Ostatnì se domnívám, ¾e i národní povaha se posuzuje ne snad lichotivìji, zato pravdivìji z vnìjšího odstupu.
Byl jsem však po¾ádán, abych ohodnotil èeskou povahu i vzhledem k jejímu nadání pro humor, legraci, švandu… pohleïme, jak bohatý slovník má èeština pro vyjádøení smìšnosti, co¾, tuším, není ani bì¾né ve srovnání s jinými, ani náhodné. Èech je opravdu ptáèek posmìváèek, v èem¾ také tkví pøevá¾ná èást jeho humoru. Popadat se za bøicho nad nehodou druhého je ovšem odvìký obyèej snad všech dob a zemìdílù; pøesto v tomto druhu veselí jaksi vynikáme nad jiné, co¾ nebývá v¾dy pøijímáno s porozumìním. Vzpomínám si na své vojenské èasy, kdy jsem býval obèas vyta¾en v èasných hodinách z postele za úèelem škrábání brambor. Sedìl nás kolem té neubývající hromady houf a všelijak jsme se škorpili. Dìlali jsme si ze sebe vzájemnì legraci a moc jsme se smáli, a¾ jsme celí pøekvapení koukali, ¾e Slováci najednou vstávají a chtìjí se prát. Co pro nás ještì bylo dobromyslné ¾ertování, je¾ jsme dovedli snést i ocenit, jim u¾ pøekroèilo hranici urá¾ky. Máme svùj specificky èeský humor, který ale nemusí být ka¾dému po chuti, a sejdou-li se dvì rozdílné národní nátury, mù¾e být vykládán i jako výraz povýšenectví.
Humor, jak ji¾ výše øeèeno, po výtce posmìšný, beroucí si na mušku pochybení a nedostatky druhých. Liší se tím od jiného velmi výrazného humoru, ¾idovského, smìøujícího naopak k vlastním absurditám a nedokonalostem. Èech je sice schopen sebeironie také, ale její cípek musí v¾dy utkvìt na nìkom vnìjším, jak dokazuje celá antologie vtipù s komunistického období. Poèínám si smìšnì, ano, ale mù¾e za to bolševik.
A obvykle ani ¾ádný hromosvod nepotøebujeme. Národní anomálií, jinde se v té míøe nevyskytující, jsou èeská pøíjmení. Z nìjakého dílu je tvoøí zkomoleniny køestních jmen – o sklonu ke komolení si povíme za chvíli – zèásti urèení místopisná nebo povolání, a všechno ostatní je posmìch, jej¾ u¾ ani nevnímáme. Hlaváèek, Hubený, Louda, Kvapil, Zaplatil, ba i Procházka a Plachetka, to všechno jsou upomínky na jakési smìšné pøíhody, èísi nìkdejší klopýtnutí, èísi povahovou èi tìlesnou vadu. A to nám u¾ nejpeprnìjší jména vyhynula, jak dokládá Pavel Eisner ve své krásné knize o èeském jazyce. Nazývali» se naši pøedkové napøíklad takto: Pozøihuovno, Zlámaljelito, Snìddítìtikaši, nebo doèista Nasralvhrnec. Jistì humor, ale humor znaènì hrubý a zlomyslný, pøi nìm¾ se nelze divit, zvedne-li se kdo a chce se prát.
Mìl bych sklon se domnívat, ¾e humor v podobì obhroublých špr»ouchlat je výsledkem mnohasetletého poddanství, v nìm¾ si robotìzi buï ulevovali vtípky na nedosa¾itelné panstvo nebo ventilovali svou ušlápnutost na úèet svých stejnì ušlápnutách sousedù. Ale nevím. Ètu nejstarší historický záznam èeského šprýmu a poznávám v nìm toté¾: náramnou chu» se bavit na úèet druhého. Biskup Jaromír, bratr pøemyslovského krále Vratislava, ubíraje se do Mohuèe k potvrzení své hodnosti, zastavil se k odpoèinku na bøehu Rýna. Jistý èlen jeho prùvodu si chladil nohy ve vodì; tu se k nìmu Jaromír zezadu pøikradl a shodil ho do øeky se slovy: „Podruhé tì køtím, Viléme!“ Posti¾ený jen s námahou unikl utopení, naèe¾ prskaje a rýnskou vodu vyplivuje dìl: „Tak-li køtíš, velmi blázníš, biskupe!“ Na jednu stranu doklad demokratického ducha, jeliko¾ si prostý èlen dru¾iny zøejmì mohl dovolit vynadat èlenu panujícího rodu bláznù. Na druhou stranu potvrzení humoru ve formì zlomyslnosti, asi staršího pùvodu ne¾ teprve z dob Lomikarových. Svìdectví znaènì hrubého humoru najdeme i v støedovìkém studentském dramatu Mastièkáø, o hodnì jemnìjší, ale rovnì¾ ¾ertující na úèet dvou ubohých figurek je témìø geniální veršované skládání Podkoní a ¾ák. Kde se v nás ten druh humoru vzal… snad u¾ v èasech keltských? ®e stále ohøívám tuto svou kaši, ale opravdu mì èeská, v nízkém stavu ukotvená nevá¾nost silnì upomíná na Irsko.
Zvláštní a u¾ na nic neupomínající je èeské umìní vyhmátnout smìšnost i ze situací nesmìšných, ba jakoby vá¾nost a toporná ctihodnost Èecha k smíchu pøímo provokovala. Vzpomínám na nepøíliš vzdálená léta, kdy se takhle po pùlnoci vyvalil z hospody shluk pøinamazaných postav, zpívajících u velikém øehotu napøíklad Internacionálu nebo píseò A¾ povstane proletariát… co na ní shledávaly smìšného? Jejich absurditu? Rozpor mezi vznešeností ideje a jejími ¾alostnými výsledky? A proè, jak se zdá, veselí pominulo, kdy¾ se øeèená idea odebrala do hrobu dìjin? Proè, dejme tomu, dnešní odpùrci americké politiky nezpívají øehtajíce se ïábelsky Stars and Stripes Banner, nýbr¾ se rituálnì vztekají, èím¾ jsou pravému Èechovi zase tak trochu k smíchu?
Jiný zdroj smìšnosti nacházejí Èechové – opìt na rozdíl od jiných etnik – v pøekrucování všeho, co pøekroutit jde a nìkdy i nejde. Jezdíval jsem ve slu¾bách Dolnosaského úøadu pro geologii na slu¾ební cesty do okolí obce Pevesdorf, ji¾ jsem samozøejmì hned po èesku pøekøtil na Perversdorf. Avšak moji nìmeètí kolegové tomu ¾ertu nerozumìli. „Pevesdorf, ne Perversdorf, Herr Frybort,“ napomínali mì domnívajíce se, ¾e jsem zase nìco pomotal ve výslovnosti. Byla pøed chvílí øeè o èeských pøíjmeních; povìzme tedy nìco i o jménech køestních, na nich¾ Èech nenechá nit nepøekroucenou. Ne ¾e by jiní národové nemìli svého Beppa místo Giuseppe a Billyho místo Williama; ale kolika rùznými zpùsoby pøetvoøil èeský duch napøíklad Jana, Josefa nebo Václava, je naprosto unikátní. Oslovit nìkoho v nepøekroucené podobì uvádí Èecha do rozpakù a radìji svým potomkùm ani taková jména nedává. Nevím, lze-li ten úkaz ještì zaøadit do kategorie humoru. Nejspíš ano, ale u¾ humoru neuvìdomìlého, prostì ¾e to posmìvaèná èeská huba ani jinak neumí.
Humor na jednu stranou obhrouble útoèný, na druhou vynalézavý, schopný najít smìšnost i na berním úøadì, to obojí je výraz èeského ducha. Povaha jadrná, hloubavá a nezávislá, jenom¾e staletími emigraèních vln a ochuzením o vyšší spoleèenské vrstvy vtlaèená do formy ušlápnutého proletáøe, v èem¾ u¾ dokonce našla jakési uspokojení a dùvod k hrdosti. Nestateèná vypoèítavost jako¾to dùsledek staleté robotìzovy zkušenosti, ¾e se nevyplatí moc vyskakovat. Základ západoevropský se vším, co k této úspìšnì dynamické civilizaci patøí, ale ponièený neustávajícím odlivem tvoøivých genù. Jako v málokteré jiné se v èeské duši støetá klad se záporem, energie s ochablostí, ušlechtilost s proletáøskou ubohostí. Svou politickou nezávislost si Èech na dìjinách vyvzdoroval, ale pokles povahových kvalit zatím zastavit nedokázal, èi spíš, neuvìdomuje si jej a kohoutí se ura¾enì, je-li naò upozornìn. Ale ¾ádný vývoj nejde po pøímce, ani vzestupné, ani sestupné. Jsou pøedpoklady k tomu, aby sestupná tendence byla ukonèena. Odstranìním bariér, dìlících Èechy od vnìjšího svìta. Vystøídáním stálého odlivu kvalit pøílivem za pøedpokladu, ¾e k nìmu bude pøistupováno selektivnì, s pøihlédnutím k odborné i morální kvalitì. A pøedevším schopností kritiky sebe samých, a¾ dosud pokládané za popírání národního zájmu a málem za vlastizradu.
Ludìk Frýbort
Pøedneseno na symposiu v Baarn, Nizozemsko
