Povodně a trpký osud obyvatel

Letošní léto se jaksepatří vydařilo. Alespoň pro nás, melbourňáky. Denní azurová obloha a teplota nad třicet stupňů vyhání lidi na rozžhavený písek místních pláží, kde se vyvalují na nemilosrdně bijícím slunci nic nedbaje na varování lékařů ohledně nebezpečí s touto aktivitou spojeného. Na rakovinu kůže totiž v Austrálii umírá mnohem více lidí než kdekoliv jinde na světě.

Zatímco si v hlavním městě státu Victoria v dobrém počasí „medíme“, situace v jiných australských státech, především v sousedním New South Walesu a Queenslandu přináší přírodní katastrofy a s nimi spojené zoufalství občanů. Neuvěřitelné potopy zaplavují v některých případech letos již po třetí městečka a vesničky jak ve vnitrozemí tak na pobřeží. Kde nejsou záplavy, tam zuří požáry buše. Experti poukazují na globální oteplování a i skeptici náhle začínají souhlasit. Přírodní katastrofy ničí životy lidí, otřásají samotnou existencí tisíců obyvatel bez přístřeší, narušují ekonomickou základnu země. A přes všechna utrpení si Australané zachovávají smysl pro humor a dovedou se se situací vypořádat po svém. Co vlastně má člověk dělat, když je zcela bezmocný oproti přívalu bahnité vody, která nemilosrdně stoupá takže vyhání lidi na samotné střechy domů? Bodrý Australan to řeší po svém. V ruce třímá sklenici zlatého moku a trpělivě čeká až voda opadne. Pak na pivo nebude čas. Lidé se budou věnovat uklízení po povodních, což je opravdu mravenčí práce. Až ta skončí, nastane čas rozjímání. A tak se také tomu stalo v mojí milované hospodě U Rudého klokana.

Hospoda byla během záplav zavřená, ale stejně fungovala. Na kopečku, téměř naproti vlastní krčmě, kam se hospodský uchýlil se zachráněnými sudy piva, lahvemi kořalky a desítkami sklenic. O návštěvníky nebyla nouze. Někteří si do provizorní hospůdky přijeli na gumových člunech, jiní na pramičkách nebo na kajacích. Konečně budou mít jedinečnou možnost alespoň na chvilku zapomenout na starosti a poklábosit si o trpkém osudu. Navíc pijáci uvítali skutečnost, že se mohou napít co hrdlo ráčí aniž by se museli obávat tvrdé ruky zákona. Kličkovat v podroušeném stavu na kajaku není pro okolí tak nebezpečné jako jet v autě.

Sám jsem se ke Klokanovi dostal díky dobrotě neznámých lidí, kteří mně poskytli gumové lehátko, na kterém jsem se hnán neuvěřitelnou žízní doplácal až k samotnému výčepu. Ten byl obklopený upocenými chlapy, kteří živě gestikulovali a jeden přes druhého vykládali osobní příhody spojené s povodní. Někteří postávali celí umolousaní od bláta jen tak v trenkách a tílku, zatímco znavení dobrovolníci měli takovou žízeň, že si ani nesundali žlutou uniformu State Emergency Services. Po ženách nebylo ani památky. Každý měl co říci a každý se také s radostí pochlubil okolí svými historkami.

Povodeň nejenom že zaplavila stavení a způsobila neuvěřitelné škody na majetku, ale měla také na svědomí smrt tisíce kusů dobytka, především ovcí a krav. Vysoká voda vyhnala z děr jedovaté hady, o které není v Austrálii nouze. A o tom právě poněkud vzrušeně vyprávěl farmář Joe.

„No, viděl jsem souseda, kterýho smetla voda, jak se křečovitě držel stromu, na kterým však nebyl sám. Když jsem k němu loďkou dojel, všimnul jsem si jak nahlas kleje a ulomenou větví odhání obrovskýho hada, kterej si taky vybral strom jako záchranu před jistou smrtí,“ vykládal Joe naslouchajícímu davu. „Byla to sranda se na to dívat a jak tak koukám a dávám chlápkovi rady co má dělat, podařilo se mu skopnout tu bestii ze stromu zrovinka do mý bárky,’ pokračoval za našeho smíchu. ‘Vy se smějete, ale mně zrovna do smíchu nebylo, protože ta nabuzená mrcha se postavila na zadní a kdybych bejval před ní neskočil do vody, tak by mě hryzla a bylo by v tu ránu po mně. Takhle jsem pár tempy doplaval ke stromu co byl ten maník a voba jsme čekali až nás zachráněj,“ řekl a utřel si z čela pot. Pak si dal další pivo a vyprávění ukončil tím, že loďku i s jedovatým hadem navždy sebrala voda. „Ale měl jsem, kamarádi pěkně naděláno v gatích!“

„Čert vem hady,“ zahulákal už trochu zpařený řidič kamionu. „Teď nám sem voda ze severu přinese krokouše. Už to bylo i na zprávách, aby si lidi dávali bacha.“

No to by bylo pěkné nadělení ještě se kromě hadů potýkat s krokodýli, pomyslel jsem si. I když tady možnost teoreticky opravdu byla, nikdo si jí nechtěl připustit.

„No představte si pánové, kdyby vás místo starý doma přivítal macek krokouš,“ zařval smíchem chlápek, kterého jsem u Klokana nikdy před tím neviděl. Zapálil si cigaretu, protože to se tady mohlo a společně s dalšími rozjařenými hosty zapřádal teorie jak by to mohlo dopadnout. Já se smál a podílel jsem se na absurdní diskuzi, protože bylo príma vidět chlapy přijít pro změnu na jiné myšlenky.

„Teď si představte, že se nic netušíce večer přitulíte k mámě a von tam místo ní v pelechu stočenej krokouš, kterej vám ho hned zežere, hahaha,“ smál se až se za břicho popadal řidič.

„Na tom tvým by se moc nenažral,“ zaburácel Jim s rukama velkýma jako lopaty.

„No jo, no jo, zato na tom tvým by se krokodýl asi udávil k smrti,“ odpověděl řidič a s pomocí ruky se vysmrkal do hnědé vody pod ním.

Zábava byla v plném proudu, když pohřební ředitel Clive Johnston hrobově prohlásil, že je sice dobré mít legraci, ale že přijde na mizinu, protože mu velká voda odnesla rakve a pojišťovna těžko zaplatí náhradu. V tu ránu pijáci ztichli. Jen jeden se pokusil o chabý žertík, když vyslovil obavu, v čem nás tedy pohřbí, až tu všichni u Klokana zhebneme, protože opravdu velká voda má přijít zítra. Chlapi se křečovitě zasmáli a Frank Small řekl, že nastal konec žertování, protože jestli si neuvědomujeme každý od pojišťovny dostane starou belu, protože nejsme proti opakovaným povodním pojištěni.

Hospodou zavládla sklíčená nálada. Nikdo neměl chuť nahodit žertík či říct vtípek. Teď si všichni uvědomili tvrdou realitu života. Většinou dobrosrdeční, prostí chlapíci se proměnili v ukrutníky, kteří, povzbuzeni alkoholem, byli připraveni za svá práva bojovat.

Všichni do jednoho se shodli na tom, že pojišťováci jsou vydřiduši a že až opadne voda chlapi zorganizují protestní pochod na parlament, kde si vyžádají premiéra, od kterého pod výhružkou smrti vymámí slib, že škody nahradí stát.

„Ano, a když vodmítne tak ho pověsíme na nejbližší kandelábr, rozohněně zahřímal potetovaný svalovec od baru.“

„No, no, ne tak zhurta,“ pokáral rozvášněný dav učitel McGraw, který navrhnul, že raději než někomu přivést újmu na zdraví a pověsit ho, je mnohem lepší někoho podplatit, aby křivě proti premiérovi svědčil, že ho třeba viděl odcházet z bordelu bez placení. To mu teprve srazí vaz a nikdo kromě něj se nedostane do průseru.

„To nemá chybu,“ spokojeně učitelův návrh kvitovali pijáci, kteří zjistili, že je přeci jenom dobrý být vzdělaný člověk.

Krvavá koule slunce se pomalu posouvala k obzoru a nastal čas odchodu. Chlapi nasedli do svých plavidel a pomalu, někteří se zpěvem, pádlovali k zatopeným domovům. Jen funebrák ze sebe serval smuteční oděv a hrdinně se ponořil do stoupajících vod, aby plaváním dosáhl svého cíle. Když již byl na pokraji svých sil, usmálo se na něj štěstí. Mezi stromy byla zaklíněná jedna z jeho rakví, do které k smrti vyčerpán usednul a vydal se směrem k domovu.

Po týdnu voda skutečně opadla. Hospoda U Rudého klokana se přemístila na své původní místo, chlapi, zmoženi úklidovou prací v hospodě našli kýžený odpočinek a místo, kde organizovat protestní pochod na Brisbane. Protože jak předpokládali, pojišťovny odmítly škody nahradit. Na politika však ušít boudu nemuseli. Poškozených se ujala právnická firma, která úlisně získala jejich důvěru a slíbila, že jejich jménem bude pojišťovny soudit. Chudáci bodří Australané si však neuvědomili, že pakliže se soudní proces vyhraje, právníci za své poplatky spolknou téměř všechno a poškozeným zůstanou oči pro pláč. A navíc hořkost v ústech jak je toto vůbec v naší zemi možné…

Ivan Kolařík

Další články autora