Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Necky
V pøedsíni huèí automatická praèka, zavíráme se s vnouèaty do pokoje a dr¾íme èernou hodinku. Tak, milá vnouèátka, co si budeme povídat dnes? Pondìlní veèer mne vrací do daleké minulosti. Pondìlí bylo toti¾ dnem, kdy s nikdy nenarušenou pravidelností, byla naše maminka zcela a plnì zamìstnána, proto¾e v pondìlí se u nás v¾dycky pralo.
U¾ brzy ráno bublala ve velikém hrnci na plotnì voda. Jen zcela malé místeèko zbylo na hrnec s fazolemi. Víc nádobí tam plotna, i kdy¾ byla dost velká, nepustila.
Ve velikém škopku v síni se prádlo u¾ od veèera moèilo. Sotva probìhl obøad snídanì a vìtší dìcka zmizela do školy, uprostøed kuchynì stojící stùl se pøirazil ke stìnì a jeho místo zaujala štokrle, na ní¾ se daly necky.
„Je, babièko, co jsou to necky?“
Tì¾ko bych vám to vysvìtlovala, a¾ skonèíme s povídáním, tak vám je namaluju. Prostì byla to døevìná vana, do ní¾ se dalo vykroucené prádlo a zalilo se vaøící vodou z velikého hrnce, v nìm¾ bylo rozvaøené mýdlo. Pak dala maminka do necek valchu – i tu vám namaluju – a potom ka¾dièký kousek prádla, místo vedle místa na ní drhla.
Ve velikém hrnci na plotnì se u¾ høála další voda (tu musela maminka nanosit z dost vzdálené studny) a v malém mu pøizvukovaly fazole. Maminka si obèas zastrèila pramen vlasù, který se neustále vysoukával z pod šátku, utøela si høbetem ruky pot na èele a drhla a drhla tu naši celotýdenní špínu. Bílé prádlo vystøídalo barevné, kdy¾ to bílé si u¾ hovìlo v hrnci na plotnì a vyváøelo se.
Já jsem byla povìøována úkolem nadmíru dùle¾itým: pøípravou škrobu. Musela jsem oloupat a nastrouhat brambory, pak je pøes cedník pøelít, rezatou vodu nìkolikrát vymìnit, a¾ na dnì hrnce vznikla bílá jemná kaše. A¾ skonèíme s povídáním, udìláme si takový zkušební škrob, slibuji vnouèatùm. Kaše se pak rozmíchala v trošce vody a zalila do vaøící vody.
Vyvaøené prádlo se opìt drhlo na valše a máchalo v ledové vodì, všechny ty práce trvaly velmi dlouho, mezitím zmìkly fazole, z nich¾ maminka ještì stihla uvaøit polévku.
Prádlo maminka vìšela na zahradu nejen v létì, ale i v zimì. Øíkávala v¾dycky – dám to trochu vymrazit. A pak nosila domù stojící tatínkovy spodky a košile, stìny plachet – vše se zmrazilo v pùvodní tvar. Nechávala prádlo v kuchyni dosušit a jak krásnì vonìlo pøi ¾ehlení!
No, vidíte dìti, prádlo to byla kdysi opravdu tì¾ká práce pro ka¾dou hospodyni. Prát se muselo ka¾dý týden, proto¾e nikdo nemìl tolik obleèení, jako máte teï vy.
Pak jsem jim nakreslila necky a z jednoho bramboru jsme uvaøili škrob. A pøi tom automatická praèka vyprala. Pova¾uji ji za nejvìtší vynález dvacátého století. Je to nejfantastiètìjší pomocník ka¾dé ¾eny.
Moje maminka si pozdìji pomáhala docela obyèejnou praèkou, ale já ji poøád vidím v kuchyni plné páry: stojí na døevìné podlaze v lou¾i špinavé vody, rukou s klouby odøenými do krve si utírá z èela pot a kudrnatou kadeø si zasouvá pod šátek.
Hana Juraèáková