Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Vzpomínka stará padesát let

Stává se vám někdy, že nemůžete spát, a v těch nekonečných hodinách si promítáte události života? Někdy i takové téměř bezvýznamné, ale tím, že se vcítíte do tehdejší role, máte tu najednou příležitost a možnost spatřit věci dávno minulé z docela jiného pohledu...

Právě to se mi stalo úplně nedávno.

Kdo mi nedal spát? Naši dva křečkové, které jsme s bratrem chovali v dobách našeho dětství. První z nich byla Šotynka, tedy samička křečka zlatého. Bydlela v prádelním hrnci. Na akvárium ani na klícku nebyly peníze. Ale neprotestovala proti svému bydlení, dá se říct, že si svůj prádelní hrnec docela oblíbila. Protože je křeček zlatý noční zvířátko, bylo přímo nutné poskytnout mu pro jeho zdárný vývoj k proběhnutí celou kuchyň. A to po celou noc. Ve dne si to Šotynka pěkně chrupkala v prádelním hrnci, no a večer, to byla doba vzájemné komunikace. Byla trpělivá, nikdy se nesnažila ani v náznaku nás kousnout. A to i v dobách, kdy jsme ji chovali, hladili a hráli si s ní evidentně proti její vůli. Na prázdniny jsme jezdili do Brna za babičkou. Samozřejmě i se Šotynkou. Místo přepravky měla k disposici proutěný košík s víčkem. Cesta Praha-Brno rychlíkem trvala tehdy skoro pět hodin, a takovou trpělivost prožít v klidu a nečinnosti naše zvířátko nemělo. Košík byl prokousaný v mžiku, a nastal problém… Šotunka se dostala ven a mezi spolucestujícími nastal rozruch. Proti všemu očekávání ale kupé „spolupracovalo“, a cesta uběhla daleko rychleji a příjemněji. Do chytání se zapojili snad všichni - Šotynka šla z ruky do ruky.

Babička byla velice tolerantní a i ona poskytla novému příchozímu svůj prádelní hrnec. Náš děda měl zahrádku, a vzpomínám si, jak jsme s těmi nejlepšími úmysly seznamovali našeho křečka s přírodou. Na tu chvíli nezapomenu: Najednou bylo zvířátko obalené světle hnědou mazlavou tekutinou – Šotynka totiž dostala strachem nesmírný průjem. Tehdy jsem si uvědomila, že zvíře, i tak malé, cítí. A nejen případnou bolest nebo hlad. Že má rozum, má strach, jsou mu blízké všechny pocity, které máme a zažíváme my. Že to není jen milá hračka, kterou je třeba sice opatrovat, ale která jedná pouze pudově, jak nás to učili tehdy ve škole. Zjistila jsem, že i zvířátko má duši.

Šotynka doplatila na svou volnost – jednoho večera ji náš táta nechtěně přiskřípnul, když zavíral skříň. Velmi těžce to nesl – hned následující den se v prádelním hrnci nacházel další křeček zlatý. To, co se ale tátovi nepodařilo, bylo jeho chabé tvrzení, že Šotynka obživla – navíc to byl sameček, který dostal jméno – jak jinak - Šotek. Jeho první noc v prádelním hrnci byla pro nás ráno šokující. Přední pacičky měl dokrvava rozedřené, jak se snažil osvobodit. Až po mnoha letech jsem se dověděla, že kruhové vězení je pro každé zvíře stresující – není tu konec ani začátek stěny. A náš křeček to neustál. Nezbylo, než mu dopřát naprostou volnost. Tedy pouze v kuchyni, kde byla podlaha bez koberců. První ráno svého pobytu u nás nebyl k nalezení. Až podrobným průzkumem kuchyně jsme ho vypátrali: otevřel si křídlo dveří skříně, a uvelebil se v posledním regálu.

Bylo rozhodnuto. Regál byl vyklizen, vystlán vším potřebným a Šotek nastěhován. Sám si otevíral a křídlo skříně se za ním i samo zavíralo. Novou situaci rodina, a hlavně velice tolerantní maminka, respektovala. Šotek už nebyl tak přítulný, v podstatě nás nutil, abychom se řídili jeho přáním. Když se nechtěl chovat, dal nám to najevo. I on nám dával své lekce. Ne, nekousal, ale nutil nás k pochopení, že když nechce, je třeba ho respektovat. A to i přes naši bezesporu daleko větší sílu, a tím i potenciální moc. Jeho životní pouť ukončila návštěva našeho dědečka, který zapomněl, že naše zvířátka mají svobodnou vůli, a že se tedy v noci potulují tam, kde by je děda nečekal….

Tak tyto vzpomínky se mi několik hodin honily hlavou, než se mi podařilo konečně usnout. Ale řeknu vám, byla to hezká rekapitulace…

Alena Houserová