Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Kouzelný vypravěč
aneb - Vzpomínání produkční ČT Ostrava

„Právě skončilo televizní vysílání pořadu Lovy beze zbraní a já Vám pod silným dojmem děkuji za toho nádherné vysílání. Už dávno jsem v televizi neviděl a neslyšel něco tak krásného, jako byla tato černá hodinka – za tu pohodu, kterou jste nám svojí poezií připravili, patří dík těch statisíců, kteří Vám nenapsali – všem kteří byli této relace zúčastněni. Müllerovi za pečlivou přípravu, Štaudovi za pěkné záběry a režiséru Mudrovi za citlivé a pravé televizní řízení celého pořadu. (Už jenom to ležérní posazení účinkujících!) Štochlovo vyprávění bylo tak přirozené, jak napínavé povídání Luskačovo, a Jaromír Tomeček byl tak poetický, jak ve svých kresbách Mirko Hanák.

Tomečkovo citlivé vyznání jsem poslouchal se zatajeným dechem. Prostě, vycítil jsem, že se dívám na pořad, jaký hned v televizi neuvidíme. Cítil jsem výjimečnost tohoto vysoce hodnotného vysílání, a proto jsem se rozhodl, že Vám napíšu.

Zcela Váš R. A. Dvorský.“

Dopis R. A. Dvorského, který přišel hned po vysílání prvních Lovů beze zbraní spolu s mnoho dalšími, v jednom však neměl pravdu. Tento pořad se udržel na televizní obrazovce více než dvě desítky let. A k prvním vypravěčům přibývali další a další, ale ti první se mezi ně často vraceli.

Jedním z nejčastějším návštěvníků byl fotograf Sláva Štochl. Umělec, který v sobě spojoval citlivost člověka obdivujícího přírodní krásy s pohotovostí reportéra odhodlaného zachytit neopakovatelné okamžiky dramatických příhod ze života zvěře.

Vydal řadu fotografických publikací – poslední vyšla v říjnu 1989 s názvem Lovcem živé krásy a Sláva mi ji při poslední návštěvě u něho v Praze, v bouřlivých dnech sametové revoluce, věnoval. Sláva se totiž stal nejen kouzelným vypravěčem pořadů Lovy beze zbraní a jiných ostravských pořadů, ale nám všem byl opravdovým kamarádem.

Když jsem na Štědrý večer 1990 přála Slávovi a jeho Máničce veselé Vánoce a hodně zdraví, říkal mi: „Představ si, že už jsme zůstali z těch prvních lovců s Jaromírem Tomečkem sami. Měli bychom se opět před kamerou sejít a zavzpomínat na ty, kteří už odešli.“

Asi už mu bylo po těch kamarádech z Lovů velmi smutno. A tak se Sláva – tahle legenda československé fotografie 28. prosince 1990 vypravil za nimi.

Odešel nám kamarád a nejen dlouholetý spolupracovník ostravské televize, ale také legenda Československé fotografie. (Tento nekrolog byl uveřejněn v lednu 1991 v Nové svobodě.)

Pořad Lovy beze zbraní jsme po prvé vysílali 23. 11. 1962, tedy před více jak padesáti lety. A přesto, že už je to tak dávno, dokážu si v paměti vybavit tehdejší situaci. Se Slávou přijela i jeho žena Mánička a malý pejsek. Měla jsem černé šaty a Mánička se mne jen tak mimochodem zeptala, jestli mám pro tento oděv důvod. „Mám, přesně před měsícem mi zemřela holčička Zuzanka“. Mánička zesmutněla a poznamenala: „Nám taky, nám taky“. Až později mi Sláva řekl, že jejich jedinou dceru Zuzanku sklátila rakovina v patnácti letech.

Možná, že tato oboustranná ztráta utužila naše přátelství, dokonce jsme si postavili i stejnou chatu, Štochlovi v Plané, my v Beskydách. Jen Sláva Máničku moc chránil. Nikdy o jejich Zuzance nesmělo padnout ani slovo, ani když jsme společně trávili dovolenou na Slapech. A když se nám narodila vnoučata, moc prosil, abychom o nich nehovořili, protože Máničce by přišlo líto, že vnoučata nemají.

Někdy na začátku druhého tisíciletí jsem pobývala několik dnů v Praze a samozřejmě, že jsem jeden večer věnovala Máničce. Byl to moc pěkný večer a Mánička našla všechny Zuzančiny fotky – byly nádherné, jednak moc pěkný objekt a potom – tatínek byl přece fotograf – a povídaly jsme si hlavně o ní. Jako kdyby se otevřelo stavidlo a tabu jejího odchodu bylo zcela prolomeno. Nebyl tam Sláva, aby nás zarazil a Mánička byla očividně šťastná, že si mohla o Zuzance konečně popovídat. Mánička už tehdy dotahovala i devadesátý rok, chatu věnovala přátelům, i domek v Praze odkázala své kosmetičce. A když jsem se na ni později nemohla dovolat, obrátila jsem se na rodinu Hrušínských, protože jsem věděla, že je vázalo velké přátelství. Dovolala jsem se na mladou paní a ta mi sdělila, že Mánička zemřela. Projevila jsem lítost, ale dostalo se mi této odpovědi: „Prosím vás, vždyť už měla devadesát dva roků!“ Vidíte, a mně to při té poslední návštěvě vůbec nenapadlo. Mánička měla elán jako mladice.
Sláva Štochl a jeho žena Mánička byli vzácní lidé a já jsem ráda, že jsem aspoň takto mohla na ně vzpomenout.

Hana Juračková