Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Krasopis
Nevím, jestli si nìkdo ze souèasné mladé generace dovede nìco pøedstavit, pod tímto slovem. Ani já jsem vyuèování krasopisu ve škole neza¾ila, ale v¾dy s nábo¾nou úctou pohlí¾ím na staré rukopisy, které mnì i po létech udivují èistými liniemi a jakoby tištìnou podobou psaného textu. 
Pøi tomto rozjímání mnì to nedá, abych nezavzpomínala na mno¾ství psacího náøadí, které prošlo mýma rukama od doby mého narození. Nepamatuji dokonale zaøíznuté husy brky, ani hlinìnou tabulku s olùvkem a houbièkou, pomùcky generace mých rodièù. Prvním mým psacím náèiním byla obyèejná tu¾ka. Doma v krabièce byly i tu¾ky anilinové, èervená a modrá, na které kdy¾ se plivlo, psaly jakoby rozmazanì. Tìmi psávala moje babièka.
Poèátky mého psaní tu¾kou byly velice krkolomné, i kdy¾ sešity mìly øádky, u kterých byl pøedpoklad, ¾e povedou pisatele cestou rovnou a beznehodovou. Písmenka byla kostrbatá, na ploše papíru se chovala jako opilá, se snahou utíkat smìrem dolù, pøípadnì do kopeèka. Tento nešvar u mne pøetrvává dodnes. Pokud píši na papír bez linek a bez lenochu, má mùj text i pøi sebevìtším úsilí tendenci smìøovat smìrem vzhùru. A to si jako v dìtství obèas pomáhám i jazykem, jak jsem jednou zjistila. „Paní… ve vašem vìku? ®e se nestydíte.“ Co na to øíci? Stydím se.
Na konci první tøídy jsme zaèínali psát perem. A to bylo teprve ouvej. Na lavicích byly v¾dy dva kalamáøe s modrým inkoustem, které byly nástrojem ïáblovým. Zvláštì pro kluky. Jako holka jsem nosila a¾ do patnácti let dva silné copy, jejich¾ konce mnì kluci obèas namoèili do výše zmínìného kalamáøe. Také do nich obèas nìjaký dobrák hodil kus špuntu a pøi namoèení pera se do nìj zabodla špice pera a èlovìk si udìlal do sešitu pøímo výstavní „kaòku“. Pero mìlo døevìnou násadku a špièka mající dva hroty se do nìj zasunovala a nìkdy zpevòovala malou páèkou. Jindy byla násadka na konci opatøena vsunutým váleèkem, který byl konický a dr¾el kovovou špièku v násadce. Pøi nešetrném zacházení se mohly hroty pera ohnout a pak to nepsalo. Vìènì jsme chodili s prsty umazanými od inkoustu, zvláštì ukazováèek a prostøedníèek pravé ruky. Leváctví tehdy nebylo ve školách tolerováno a bylo spíš zvláštností. Nejlepším závìrem bývala naspaná úloha s velkou kaòkou na konci posledního slova. Tìch pohlavkù a úloh psaných znovu a znovu, nepoèítám.
Dalším hitem jednoho školního roku byly tzv. sklenìné špièky, toèené do spirálky, které byly odmìnou pro hodné dìti za pìkné známky. V té dobì byly ve tøídì snad všechny dìti hodné. I tyto špièky potøebovaly døevìnou násadu.
Asi ve ètvrté nebo páté tøídì jsem dostala své první plnicí pero. Inkoust se do nìj natahoval pomocí pístu. Byla jsem na nìj nále¾itì hrdá. Ka¾dé ráno jsem si kontrolovala penál, jestli mám pero naplnìné a¾ po vrch a jestli všechny mé tu¾ky mají dobøe oøezané hroty. Mìla jsem svùj bílý kapesní no¾ík a tatínek mnì nauèil oøezávat si tu¾ky naprosto dokonale. Na tu¾ky se navlékaly kovové chránièe, které mìly zabránit jejich zlomení.
V dobì, kdy nám zaèala ve škole geometrie jsme zaèali pracovat s patentními tu¾kami. A opìt tu bylo místo k darebáctví. Kdy¾ se vnitøek patentní tu¾ky vyšrouboval, a dala se dovnitø zrníèka rý¾e, nebo malý se¾moulaný papírek, silným fouknutím se poslal tento pøedmìt na vybraného spolu¾áka. V té dobì mnozí z nás nosili domù poznámky typu: „A» se rodièe dostaví co nejdøíve k tøídnímu uèiteli, k projednání záva¾ného pøestupku.“ A to bylo opìt ouvej. Kdy¾ se „¾ákajda“ ukázala doma, byl náøez jistý. Já nevím, ¾e se ty stromky musí ohýbat, dokud jsou mladý.
Dalším perem pro rýsování bylo redispéro, se širokými no¾ièkami a opìt døevìnou násadou a tzv. trubièkové pero, do kterého se z vrchu nalévala tuš. I toto, nám dìlalo obèas nepìknou paseku. Nejvíc škody bylo v okam¾iku, kdy èlovìk mìl rys hotový a dodìlával do pravého rohu tabulku, s popisem. A bác, tuš se vylila. V¾dycky jsem nabírala do pláèe (pro jistotu) a øíkala: „Tatínku, já za nic nemù¾u, tu kaòku tam udìlalo to pero samo od sebe.“
Kdy pøišly na svìt dnešní propisky, si nìjak nemohu vybavit, ale za mého mládí se nám o nìèem takovém ani nesnilo. Ale pravdou je, ¾e ani krasopis nevstal z popela a dnešní psané texty nìkterých mých vrstevníkù, nedoká¾u ani pøi nejlepší vùli pøeèíst.
Irena Atzlerová