Komunista políbený Múzou
Ten komunista v titulku je trochu provokace, trochu zámìr upoutat. I kdy¾ o levicovém smýšlení básníka není sporu, tì¾ko ale také pochybovat o jeho talentu.
Josef Hora (1891 - 1945) se narodil v Dobøíni, co¾ je snad souèást Roudnice nad Labem, pocházel tedy z kraje, který pøímo vybral praotec Èech pro svùj kmen. Nepocházel zrovna z bohatých pomìrù. Matka sice patøila do selské rodiny, ale kdy¾ se po man¾elském rozchodu vrátila na statek k rodièùm, ne¾ila celá rodina nikterak honosnì. Pøesto nadaný Josef mohl vystudovat jak gymnázium v Roudnici, tak i práva v Praze.
Vy vlny moøe, moøe klasù,
jimi¾ jsem šel jen jako host!
Co jsem z vás urval svému èasu,
jej¾ pohltila minulost?
Jen vítr, vítr ve mnì rost,
i plul jsem jím, pták stìhovavý,
ve vìtru doma, kolem hlavy
šál snu, jen¾ bez domova vlál...
Mé housle! Cizincùm jsem hrál,
a cizí ¾ena v jejich hlasu
plakala láskou pro mùj ¾al!
Vy vlny moøe, moøe klasù!
Je zajímavé sledovat, jak se informace o ¾ivotì takové osobnosti, jakou Hora nespornì byl, vejdou do pár øádkù oficiálního ¾ivotopisu. Narodil se, vzdìlal, vstoupil, byl vylouèen, dlouho strádal nemocí, zemøel pøedèasnì. Jenom¾e co všechno zùstává za tím plodným ¾ivotem. Tøeba patrnì dodnes nepøekonaný pøeklad Puškinova Onìgina, básníkovo hledání vlastní tváøe pøes poezii spíše proletáøskou, revoluèní, a¾ po zralé verše na konci dvacátých let.
Také ovšem výchova plachého chlapce pøevá¾nì v ¾enském prostøedí, jemu¾ asi dominovala babièka uèitelka, stesk po ¾ivém, ale vzdáleném otci, posmìch spolu¾ákù v dobì, kdy rozvody rodièù ještì nebyly bì¾nou normou.
I kámen zní tu, dýchá, zpívá,
a znepokojuje náš sen.
Kde je tvá duše, ¾ivá,
kde vìkù duch spí zaboøen?
Spí v pøítmí svatovítských stìn?
Èi na høbitovech Vyšehradu?
Ve ètvrtích bìd a polohladu,
v trezorech bank a zálo¾en?
Spí v tónech, které vylákala
tvoøivá ruka z noci v den?
V melodiích, jim¾ vroucnost dala
mateøská ústa mrtvých ¾en?
Hora u¾ v mládí inklinoval k levici, ostatnì po první svìtové válce tam smìøovala vìtšina umìlcù a inteligence. On dokonce zahoøel pevnou uhlíøskou vírou komunistù a byl jedním z prvních èlenù novì vzniklé strany. Ovšem v roce 1929 mu strana pod Gottwaldovým vedením uhnula jinam a Hora se s komunisty rozešel definitivnì. Z redakce Rudého práva pøešel do Èeského slova, a tam se u¾ potom vìnoval jenom dìní v kultuøe.
Do struèného ¾ivotopisu se nám ovšem nevejdou èetné zahranièní cesty, ale ani zvláštní celo¾ivotní vztah k Janu Nerudovi. Aèkoliv je spojoval vlastnì jenom rok 1891, který byl Nerudovým rokem úmrtním a Horovým rokem rodným. Nevejde se tam ani dlouhá samota, kterou poznával za své nekoneèné nemoci, která navíc byla dvojí nemocí. Choøela jeho zemì nenávistnou okupací, strádal i on nemocí tìla a bolestí duše.
Komu jste, housle moje, hrály?
Komu jsem vámi kde co dal?
Kde jsou ti, kdo vás milovali?
Èím blí¾e, blí¾ se vracím z dáli,
tím t쾚í smích, tím hlubší ¾al,
víc bolí, co èas pochoval
pod oblouky své perspektivy -
a prudším køídlem vítr divý
nám vane k sobì. Jenom dlaò
nám zbyla ji¾. Dlaò rodné hlíny
a zrno, volající: Braò
pøed vichøici prs» domoviny.
Do struèného ¾ivotopisu se nevejde mnohé. Ani obdivné verše, které psal na tøeba na Stalina, ve svém „komunistickém období“. Nebyl neomylný, byl jenom èlovìk, umìlec, políbený Múzou. O kvalitách jeho poezie i o úctì k osobnosti básníkovì jistì hodnì vypovídá i fakt, ¾e v dobì první republiky byl dlouho pøedsedou Obce èeskoslovenských spisovatelù, a také jedním z organizátorù jednotné fronty umìlcù proti fašismu.
Umìlcùv konec byl hodnì smutný a usychání velkého talentu dlouhé a pomalé. Ještì se do¾il osvobození své milované zemì, zemøel krátce po skonèení války v roce 1945. Titul národního umìlce, který mu byl udìlen in memoriam ještì v roce jeho smrti, si urèitì zaslou¾il.
Zámìrnì jsem pøíliš nerozvádìl básníkovo dílo. Snad vám o nìm více napoví jeho vrcholná skladba z roku 1939, Jan houslista. Text o neprávem zapomínaném básníkovi jsem prolo¾il ukázkami z tohoto skvìlého opusu.
Jak kapky jsme se rozpršeli
a jako déš» jsme vsákli v zem.
To varhany se rozeznìly
velikonoèním akordem.
Byla jsi? Byl jsem? Nyní jsem,
a jsme, dvì vìtve ohni vzaté.
A v chóru stromù jedenkráte
budeme jedním výšlehem.
Spoleèným vìtrem rozechvìlí
posledním zašeptnem pak snem:
Jak kapky jsme se rozpršeli
a jako déš» jsme vsákli v zem.