Cesta po Indonésii
aneb Jak jsem naběhnul na vidle (2)

„Táto, my roschotně musime se jíti podívati se na Kalimantan na ty srsafý vopice orangutány,“ prohlásila dcerka resolutně lámanou češtinou a my věděli, že nebude šance tomuto nevítanému dobrodružství uniknout, protože když si dcerka zamane, tak nikdo nic nezmůže.

Představa cesty do temné a od civilizace zcela odlehlé džungle, kde orangutáni vesele poskakují po stromech a přijdou si k lidem pro banány, mě naplňovala neutuchající hrůzou. Populární cestovní příručka Lonely Planet popisovala Kalimantan, což je indonéská část ostrova Borneo, pestrými barvami, ve kterých mně připadalo, že převládala barva černá. Borneo je kromě Sumatry jediné místo na světě, kde tito inteligentní primáti žijí volně v džungli. Cesta za nimi do národního parku Tanjung Putin může sice naplnit hlavně nerozvážné mladé lidi dychtící po dobrodružství a exotice toužebným očekáváním, ale u mě se pomyšlení co nás čeká spojovalo se značně zvýšenou peristaltikou střev a častými návštěvami kadibudky.

Na moje otázky co na Kalimantan z Jakarty lítá mi dcerka, která cestu podnikla před několika měsíci ubezpečila, že tam lítají veliká letadla a že let trvá asi 45 minut. To mě uklidnilo jenom nepatrně, protože jsem si nedovedl představit jak budu někde v temné džungli pobývat tři dny bez piva a českých jídel tak láskyplně připravovaných i v celkem nuzných podmínkách Jakarty ženou Máňou. Dcerka nás oba ujišťovala, že cesta bude největším dobrodružstvím jaké jsme kdy v životě zažili. Takže jsme si s Máňou rezignovaně řekli, že nemá cenu se chvět strachy a že si cestu za orangutány tedy užijeme.

Což o to, lehké něco říkat. Noc před odjezdem jsme oba takřka nezahmouřili oči. Já z obav co je před námi, Máňa k vůli naléhavým potřebám spojeným s bolením bříška. Brzičko ráno, ještě před prvním vyzíváním k modlitbám, Máňa prohlásila, že v takovém stavu nikam nemůže. Já se v tu chvíli zaradoval jako malé dítě a za rozbřesku fingovaně smutným hlasem oznámil dceři, že maminka se roznemohla a tudíž za opicemi nemůže.

“A co pudeš tělat ty?” zeptala se dcera, načež já jsem prohlásil, že musím zůstat s mámou doma, abych ji opatroval.

“Jen jeď, Ivánku, taková příležitost se ti v životě už nikdy nenaskytne a tady bys mi byl stejně houby platnej,“ řekla Máňa, kterou jsem jenom stačil probodnout očima. Představa, že zůstanu v Jakartě u bazénu se rozplynula jako pára nad hrncem, protože se toho dcerka chytila a řekla, že by byla ona, zrovna tak jako vnučka děsně zklamaná a že jet s nimi musím. Žaludek se mi sevřel, nevím po kolikáté jsem odběhnul na onu místnost, rozloučil se s Máňou, která nám skrz proud slz popřála bon voyage a raním smogem jsme se vydali na téměř dvouhodinovou cestu na letiště. 

Ušmudlaný domestic terminal v Jakartě působí na člověka depresivně. Slečna prachpodivné letecké společnosti nám vydala místenky a oznámila, že let bude o půl hodiny dřív, aniž by dala jakýkoliv důvod. Toto je v Indonésii běžná záležitost. Nikdo nikdy vlastně neví, kdy letadla poletí. To je vskutku ve hvězdách. Záleží zřejmě na mnoha okolnostech. Jestli se posádka měla možnost pomodlit, jestli není tropická bouře nebo jestli se náhle nerozsypalo letadlo. Kdo ví?

Nakonec nás tlampač indonésky vyzval, abychom nastoupili do letadla. Na ploše stálo několik strojů a já doufal, že naše cesta povede k jednomu z modernějších. Jak jsem se zmýlil! Zástup pasažérů zamířil k strašně stařičkému letounu Boeing 737 a mně spadlo srdce do kalhot. Dva motory se zdály být jen tak hala bala přinejtovány ke křídlům, my vstoupili do špinavé kabiny s ještě špinavějšími sedadly a já se odevzdal osudu. Nad Jakartou se stahovaly bouřkové mraky, já se připoutal a potichu mumlal jednu modlitbu za druhou. Dcera a vnučka se tvářily jako by se nechumelilo. Pilot nakrmil oba motory a túroval je několik minut, aby se asi přesvědčil, zdali snesou zatížení spojené se startem. Pak nás mile svou rychlou řečí přivítal a oznámil, že let bude trvat bezmála dvě hodiny! V ten moment jsem si uvědomil, že jsem dcerce opět naběhnul na vidle a začal jsem Máně hrozně závidět, že mohla zůstat doma. Na čele přibyly nové vrásky.

Let proběhl dobře. Musím se přiznat, že mi ho zpříjemnil pohled na dvě pohledné letušky v nemravně přiléhajících kalhotách, což mne přivedlo na jiné myšlenky. Pilot bravůrně přistál, já si do kapesníku utřel zpocené dlaně, poděkoval jsem pánbíčkovi za přežití a začal jsem dokonce s dcerkou a vnučkou žertovat. A náhle jsem kouknul ven a viděl jsem, že pilot přistál až na samém konci přistávací dráhy. Snad metr odděloval nos letadla od bažiny plné krokodýlů. Takže jsem si znova zhluboka oddechnul.

K mému údivu bylo malé letiště ve městě Pontianak v provincii Západní Kalimantan, čisté a klimatizované. To však bylo zapotřebí, protože díky tomu, že Pontianak sedí přímo na rovníku je venku nesnesitelné vedro a skoro 100% vlhkost vzduchu. Jízda čistým taxíkem do 25 kilometrů vzdáleného přístavu Kuching nám umožnila pohledy na bujnou, sytě zelenou krajinu, která, oproti Jávě nebyla “okrášlená” hromadami odpadků. Podivili jsme se jak jsou vesničky poměrně čisté a bylo nám vysvětleno, že místní vláda ročně vyhlašuje soutěž o titul nejčistší vesničky. To, že Západní Kalimantan má jenom asi čtyři a půl miliónů obyvatel má za následek, že silnice nejsou zablokovány auty jako je tomu na Jávě a ovzduší je také znatelně čistší.

Při jízdě úzkými uličkami přístavního města Kuching jsme se podivili třem až čtyřpatrovým domům s pěknými fasádami ale mrňavými okénky. Tyto stavby se zcela vymykaly okolním nizoučkým baráčkům. Řidič nám ochotně vysvětlil, že v těchto výstavbách nebydlí živá duše kromě vlašťovek! Ano, tito ptáci, kteří se v domech uhnízdí, přinášejí Kalimantanu velké peníze. Lidé totiž vlašťovčí hnízda, která jsou pokládána v Japonsku a v Číně za náramnou pochoutku, pravidelně sklízí a za velký zisk na světovém trhu prodávají. Proč mají stavení ale tak parádní fasády jsem se nedozvěděl. Snad jsou tam tyto atrapy jenom proto, aby baráky nevypadaly příliš stroze.

Naše cesta zamířila do přístavu, kde nás již čekal sympatický, lámanou angličtinou mluvící chlapík, který nám na přivítanou nabídl zteplalou minerálku a předal nám program naší dvou a půl denní cesty do hluboké a exotické džungle za orangutány. Kromě toho nám také pyšně dal zbrusu nové, v igelitu ještě zabalené matrace, protože si pamatoval, že si dcerka minule stěžovala na nepohodlné matrace na kterých museli spát. To jsme u něj ocenili. Méně jsme už však ocenili skutečnost, že nás zavedl k té nejmenší bárce, kterou v jeho flotile lodí měl s omluvou, že ostatní jsou již zadané velké výpravě turistů. Pohled na ubohé plavidlo, na kterém jsme měli strávit dvě noci na horní palubě pod širákem ve mně probudila hluboký pocit úzkosti. Podíval jsem se na dceru, která jenom rezignovaně pokrčila rameny jako by chtěla říct, že se nedá nic dělat. Byla nám představena posádka skládající se s kapitána, jeho pomocníka, který měl hlavně za úkol zásobovat nádobu vedle primitivního záchodu vodou, kuchařky a šlachovitého staříka s jedním zubem, který byl naším průvodcem. A pak jsme vyrazili.

O naše pohodlí na horní palubě se měly postarat tři mizerné plastikové židle a pak ty nové matračky. Na židle se člověk v cuku letu přilepil, takže jsme většinu času trávili ve vodorovné pozici na matracích. Netrvalo dlouho a já si uvědomil, že toto bude cesta plná utrpení. O časté kuckání spojené s jadrnými nadávkami se postaraly naftové plyny smíšené s cigaretovým kouřem. Celá posádka totiž houževnatě hulila. Když jsem nahlédl do podpalubí, abych si postěžoval, zastavilo se mi srdce. Chlapi si vesele vykuřovali hned vedle sudů s naftou, zatímco kuchařka svědomitě připravovala jídlo na zemi hned vedle latríny, kde pak vařila na otevřeném plameni také v bezprostřední blízkosti paliva. Džber plný hnědé vody prozradil v čem kuchařka myla nádobí. Po shlédnutí této neveselé scény se mi udělaly mžitky před očima.

“Káčo,“ řekl jsem rozechvělým hlasem dcerce. “Tady nejenom že zahyneme bídnou smrtí až to tady bouchne, ale my se tady zaručeně posereme.” Představa požáru na bárce plavící se říčkou plnou krokodýlů a nehygienické prostředí ve kterém se připravuje jídlo, mě přesvědčily, že výlet nedopadne dobře. Dcerka jenom něco zamumlala, že si to ta společnost nemůže dovolit, aby turisti padali jako mouchy, ale bylo vidět, že jí to taká začíná ležet na mysli. Nicméně, monotónní rachot naftového motoru a vedro nás ukolébaly k odpolednímu spánku. Věčná škoda, že smrad naftového kouře zabil čistý vzduch, kterým je národní park proslaven.

Břehy řeky, kterou jsme se za orangutány plavili byly lemovány sytě zelenými palmami, za kterými se rozprostírala nekonečná džungle. Po stromech poskakovali opice a my pomalu zapomínali na možné starosti spojené s naší cestou. Malátně jsme se povalovali a pozvolna jsme všemi póry vstřebávali exotickou přírodu kolem nás. I oběd nám zachutnal, i když já jsem se nedotknul ničeho jiného než usmažené ryby.

Po několika hodinách plavby jsme konečně zakotvili u první krmicí stanice v džungli. Zde nás přivítalo několik primitivních chatrčí, ve kterých žijí rangers, kteří orangutány pravidelně krmí banány a kondenzovaným mlékem. Stravu jim ale pouze doplňují, protože civilizace je prý připravuje stále více o jejich habitat. Po několikaminutové cestě džunglí jsme se přišli ke krmítkům, na které rangers umístnili potravu a hlasitým hůůů, hůůů, voláním přilákali tyto úžasné primáty. Ti se z čista jasna objevili v korunách stromů a rozvážně se sešplhali na banány.

Do svých pochoutek se pustili s vervou a nic nedbali na to, že stojíme v jejich bezprostřední blízkosti. Člověk má cukání si tyto zrzavé opice pohladit, ale to je přísně zakázáno. Jde přece jenom o divoká zvířata a možnost nakažení lidskými chorobami je také všudypřítomná. Zatímco nejrozkošnější jsou samozřejmě orangutání maminky s jejich dětičkami, dominantní samci vzbuzují respekt jak turistů tak ostatních orangutánů, kteří si od nich vždycky drží patřičný odstup.

Nabaženi orangutány a skrz naskrz promočeni potem jsme se vrátili na naší bárku, abychom po několika hodinách plavby již za plné tmy zakotvili u břehu, který byl jako v pohádce plný světlušek.
Po podezřelé večeři, stále promočeni potem, protože na palubě neexistovala sprcha nebo možnost umytí, jsme ulehli pod moskytiéru a poslouchali zvuky džungle. Usnout však nebylo možné. Jednak kvůli vedru a pak kvůli celkovému vzrušení. Hlavou se mi pořád honily myšlenky co kdyby se na bárce v těchto pustinách něco stalo. Byli jsme v té divoké přírodě úplně sami. Mezi loďkou a Kuchingem neexistovalo žádné spojení. Teprve spací prášek pomohl k tomu, že jsem upadl v přerušovaný spánek.

Za rozbřesku nás probudil řev opic a různých ptáku. Po snídani jsme pokračovali v plavbě stále se zužující říčkou, na které by se dvě bárky jenom stěží vyhnuly. Na břehu se hned na ranním slunci vyhříval krokodýl a mně na čele přibylo o pár vrásek více.

Bárka zakotvila a my jsme se ocitli v odlehlé vesničce přímo v džungli. Všeho všudy prý nějakých 150 lidí, kteří zde žijí. Chatrná stavení na břehu znečištěného kanálu, ve kterém ženy praly prádlo a chlapík se osvěžoval koupelí. U jedné chatrče stařík z jakýchsi prutů pletl koš, u další kluci brousili dýku a ze dřeva zhotovovali na ní pochvu. Co se tomuto primitivnímu místu a prostorově malému místu vymykalo byli mladíci na mopedech! Bohužel se civilizace nevyhnula ani tomuto odlehlému místu v Borneu.

Další zastávka, další chůze pařákem za orangutány. Podobné výjevy v bledě modrém jako na první stanici. Opic všude jako smetí, obrovský samec, který nám zatarasil cestu a kterého jsme museli v jeho těsné blízkosti obejít, protože nešlo jinak, přestože náš průvodce prohlásil, že tento je agresivní. Později jsme však zjistili, že podle něho byl každý orangután nebezpečný. Zřejmě to říkal pro naše obveselení, abychom se nenudili. Já se ale opravdu nudit začal, protože vidíte opici jednu a vzruší vás, vidíte jich deset a vzruší vás méně a pak už si myslíte, že je více vzrušující se koukat jak roste tráva.

Poslední a nejvíce zajímavá zastávka byla u slavného Camp Leakey, který v roce 1971 založila nyní světově uznávaná expertka přes orangutány, Dr Birute Galdikas. Tato odvážná žena v džungli založila celkem čtyři vědecké stanice, které jsme postupně navštívili. Tentokráte jsme však měli to neuvěřitelné štěstí, že v Camp Leakey byla během naší návštěvy zrovna tato světoznámá badatelka, v jejíž přítomnosti jsme v naprostém tichu pozorovali její miláčky jak debužírují banány.

Druhá noc byla bez světlušek, plná potu a neuvěřitelného utrpení. Doporučuji čtenářům, kteří mají perverzní zájem dozvědět se podrobnosti, ať si přečtou můj fejeton Radosti kolonoskopie. To, co se po nejdříve zcela nevinném upšouknutí odehrálo mezi matrací a záchodem lze těžko popsat. Strava na bárce udělala svoje. Indispozice trvala 24 hodin a bylo mně docela jedno, jestli v těch končinách pustím zelenou vodu a opustím tento mrzký svět. Však jsem k tomu neměl daleko.

Letadlo mělo téměř tříhodinové zpoždění. Zatímco jsem zmožen ležel na divanu v místnosti pro VIP, letadlo přistálo a posádka se vedle nás uvelebila do pohodlných křesel, zřejmě aby se osvěžila na let do Jakarty. Po chvíli si elegantní kapitán vykasal kalhoty, odešel si na toaletu umýt nohy, aby se vzápětí jako dobrý Muslim odebral modlit k všemohoucímu Allahovi. Zbytek posádky následoval jeden po druhém. Naštěstí modlení pomohlo, protože jsme navzdory tomu, že kapitán vysvětlil zpoždění tím, že objevil kouř v kokpitu, bez nehody přistáli v Jakartě. Zde jsem se v civilizovaném prostředí dceřiny vily několik dnů rekreoval. Ale řeknu vám, že i když se splnila moje temná předtucha a já se opravdu vy…… z podoby, přece jenom to bylo k něčemu dobré. Ztratil jsem totiž téměř tři kila váhy!

Z toho plyne poučení, že pakliže chcete ozářit kamarády jak jste, aniž byste drželi dietu, zeštíhleli, jeďte se podívat na Kalimantan za orangutány. Pakliže jste však hubení jako vyžle, úplně vám bude stačit se jim obdivovat ve vaší zoologické zahradě. Orangutáni tam budou zrovna tak poskakovat a nebudete se muset obávat, že se vám vyčůrají na hlavu tak jako se tak často stává v národním parku Tanjung Putting…

Pokračování příště…

Ivan Kolařík

Další články autora