Mám ráda knihy

Jestli jsem vás teď otrávila všedností svého koníčka, omlouvám se. Na tyto stránky píší lidé, kteří vedli - a vedou - neobyčejné životy, navštívili exotické země, citlivým okem umělce shlédli a namalovali nebo vyfotografovali nádherné přírodní partie, znali se s významnými lidmi, anebo mají aspoň mimořádné vědomosti z některé oblasti lidského poznání. A potom se sem vetřu já s banálním prohlášením, že ráda čtu...

A bude hůř. Nemohu se chlubit ani vybraným literárním vkusem, který by mi dovoloval číst jenom skvosty světové literatury, anebo knihy poučné, které by mne udělaly jinou, lepší, vzdělanější. Surová pravda je taková, že odjakživa čtu všechno, co má písmenka, čím víc písmenek, tím lépe.

Začalo to ještě dřív, než jsem šla do školy. Od staršího bratra jsem se naučila číst. Když nechtěl zešílet, ani mne bestiálně zavraždit, odpovídal mi na dotazy - "Jaké je toto písmenko, Jaroušku?" vlídně a laskavě: "To je „m“ a už dej pokoj, nebo tě praštím!"

Maminka zjistila, že jsem napůl gramotná a velmi se nahněvala. Měla učitelské vzdělání a věřila, že děti se "dopředu" nemají učit číst ani psát, protože potom se ve škole nudí a kdo se nudí - zlobí. A to ještě netušila, že situace je opravdu vážná. Protože při procesu bratrské výuky čtení došlo někde k chybě a ze mne se stala rychločitatelka. Dnes se na "rychločtení" pořádají nákladné kurzy, ale za mého dětství se to považovalo za duševní poruchu. Všichni si mysleli, že stránky v knihách prostě přeskakuji, napomínali mne, kárali a často i trestali. (Vlastně dodnes přesně nevím, jak to rychločtení funguje. Prý se vnímají najednou celé odstavce, ne řádky, nejednou jsem to zkoušela zjistit, ale nedá se to.)

Jako většina věcí na světě má "rychločtení" dobré i špatné stránky. Za studií i později v zaměstnání to byla často výhoda, ale pro mne, vášnivou čtenářku, to byla, je a bude katastrofa. Nikdy nemám co číst! A pro mne nemít co číst je horší, než nemít co jíst! Vzpomínám si na jednu deštivou dovolenou na šumavské chalupě, kdy jsem měla po třech dnech už těžké abstinenční příznaky a byla bych se vrhla i na "Návod k obsluze napařovací žehličky", ale ani ten tam nebyl. Ta slast, když jsem našla na půdičce "Příručku myslivosti aneb co má věděti každý, kdo se chovem i lovem lesní a polní zvěře zabývati míní!" Početla jsem si, pookřála, líce mi zrůžověly, manžel se mi zdál snesitelnější, ba i pršet přestalo!

Mohu říct, že jsem se pročetla životem. Četla jsem ve vlaku, ve vaně, u zubaře, a samozřejmě, že jsem četla ve škole pod lavicí. Mnohokrát mne přistihli a potrestali, ale jednou jsem zažila i jisté morální vítězství. Pan profesor, který mne přistihl při mé oblíbené neřesti, mi vyrval knihu a využil tuto příležitost, aby nám promluvil do duše na téma "literární brak". "Včera jsem zabavil "Zeleného lučištníka", volal rozčileně. "Dnes v septimě nějaký pitomý dívčí románek o jakési Táni z oktávy! Studenti, vzpamatujte se! Na světě je tolik krásných a hodnotných knih!"

Teprve potom si nasadil ty správné brýle a podíval se na kořist. Zapotácel se a řekla bych, že zbledl. Já jsem totiž tenkrát pod lavicí četla Dostojevského Bratry Karamazovy."Táňu z naší oktávy" a "Zeleného lučištníka" jsem četla minulý týden...

Moje babička říkávala: "Jo, to tak bejvá, jaká jde, takového potká..." Určitě tím myslela muže, za kterého jsem se provdala. Protože ten miloval knihy, četl knihy a kupoval knihy... Když jsem mu dala naše robátko do kočárku, aby ho povozil na sluníčku, než uklidím a vyperu, zavezl ho obyčejně do antikvariátu. Paní prodavačky dělaly na děťátko "ťuťu" a "ňuňu", můj muž si mezitím vybral pár knih a po návratu domů se oba tvářili nevinně, jako by neuměli ani číst. Při takovém stylu výchovy je pochopitelné, že za pár let nám do rodiny přibyl další knižní maniak. Ale jak vyrůstal, čtenářská situace se pro mne komplikovala, ba stávala se často potupnou, až ponižující, protože moji chlapi projevovali vybraný literární vkus a četli jenom hodnotnou literaturu. Je těžké posadit se k manželovi, pohrouženému do Peroutkova "Budování státu" a k synovi, který si čte Hemingwayovy "Zelené pahorky africké" se "Smrtí zelené housenky" autora Johna Smithe-Browna! Ale když já jsem opravdu chtěla vědět, jestli lady Pamelu zavraždila komorná kvůli té ukradnuté broži!

Každý milovník knih ví, že knihy se rozmnožují samy mezi sebou, jenom se ještě neví docela přesně, jestli je to dělením, pučením, vytvářením panožek, anebo dokonce sexuálním stykem. Důkazem nekontrolovaného množení knih je mnoho bytů, pokrytých knihami. Knihy naplňují police na stěnách, většinu vodorovných ploch, kufry pod postelemi, vrchy skříní, ba u nás se jednou našla brožura "Základy hygieny ve velkokapacitních kravínech" na lékárničce v koupelně. Nikdo se k ní nepřiznal ani po mučení (nudle s mákem k večeři). Ale jsem hrdá na to, že jsem objevila nový přírodní zákon, platný v celém Vesmíru, který zní: "Žádná knihovna není tak přeplněná knihami, aby se do ní ještě další kniha nevešla!" Možná to platí jenom u lidí, kteří mají hodně přátel... Protože přátelé si knihy půjčují a nevracejí je. Tak se zaplňují mezery ve vzdělání přátel a vytvářejí se mezery v knihovně, kam je možno koupit další knihy.

Když jsem musela někde dlouho čekat, hrávala jsem si v duchu takovou hru... Které knihy bych si vzala sebou na opuštěný ostrov? Vybrat jednu se mi nepodařilo, zkoušela jsem to s pěti, s deseti... Ani to se nedá, žebříček se stále mění... Ale osud se nemá pokoušet (jak to nádherně popsal pan Neff v "Třinácté komnatě"..). Když jsem se před pár lety stěhovala do Domova seniorů, mohla jsem si vzít sebou jenom asi tři sta knih, víc se mi jich do garsonky nevešlo... Ostatní skončily u příbuzných, u přátel, v různých knihovnách... a na osud některých se raději ani nevyptávám, aby mi neřekli, že je museli dát do útulku anebo dokonce utratit...

Vášnivý čtenář je nezničitelný. Už nemám energii chodit po knihkupectvích a antikvariátech, ale naučila jsem se kupovat knihy přes internet. Potlačuji svoji závislost, jak mohu, ale stejně se mi zdá, že prodejci knih v Evropské unii bohatnou zejména z mého důchodu... A občas potkávám sousedky, když vycházím z domu s batohem na zádech. "Do přírody, do přírody?" ptají se sousedky a já se jenom tak neurčitě usmívám. V batohu nesu knihy, vypůjčené z Místní regionální knihovny... Tam mne už znají a už mne netrápí otázkami: "To jste všechno přečetla za dva týdny?" Ze začátku mne to přivádělo k zoufalství. "Já to nečtu!" odpověděla jsem jednou zvlášť všetečné knihovnici. "Já to jenom nosím na zádech, abych si vyrovnala páteř!"

Prostě - mám ráda knihy...

Blanka Burjanová

Další články autorky