Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Nezouvejte se!
Já si za nic nevzpomenu, kdy se ten pøíšerný zvyk tady vlastnì zavedl. Z domova urèitì nikdy, neumím si pøedstavit, kdy¾ k nám "lepší paní" pøišly na odpolední kafíèko, ke kterému máma vytøepala z penì¾enky poslední pì»ák, aby upekla a pohostila na úrovni - ¾e by ji bylo vùbec napadlo hosty zouvat! Ale ani pak ne. I k nám za prvního man¾elství urèitì nikdo nenosil sebou na návštìvu baèkory, aby si nemusel navlíct propocené pøezutí po bùhví kom, kdo tu kdy byl, jak je to teï zvykem nabízet návštìvì, která drkotá zuby, ¾e je jí jen v pono¾kách zima na nohy. Anebo potøebuje honem nenápadnì skrýt díru na punèoše.
No vida - vzpomínka! To u¾ jsem byla podruhé vdaná a s mu¾em jsme se rádi dívali v televizi na krasobruslaøe. A tehdy Ondra Nepela jako asi tøináctiletý kluk vyhrál své první velké vítìzství a bùhví proè - stál pøi té slávì bez bot. A na palci mìl díru tak poøádnou, a¾ mu z pono¾ek lezl velký díl palce. Smáli jsme se tehdy od srdce, ale laskavì, on to byl takový vyjukaný hubeòourek ušatý a svým vítìzstvím nám udìlal velkou radost. Ostatnì s Ondrovým vítìzným pøebíráním gratulací se pro mne pojí další vzpomínka. Chystala jsem se tehdy v dobì krasobruslaøských mistrovství rodit syna a tehdy se s námi u¾ dívaly vìtší dcerky - školaèky. A zrovna ve chvíli, kdy se na obrazovce chystal slavnostní závìr, na mne pøišly porodní bolesti. Co teï - kdy¾ budeme volat sanitu, tak holky k smrti vydìsíme, co se to s mámou dìje a tak jsem se rozhodla vydr¾et, ne¾ ceremoniál skonèí a holky za¾eneme do postele. Málem jsem mu¾ovi rozdrtila ruku, kdy¾ se bolesti stupòovaly, ale vydr¾ela jsem.
Táta je do dìtského pokoje vystrkal takovým fofrem, ¾e si snad ani nestihly umýt na noc zuby - ne ¾e by se byly zlobily. Ale pak to šlo ráz na ráz a ve dvì po pùlnoci u¾ mìly holky k malé roèní sestøièce i bratøíèka.
No ale mluvila jsem o vyzouvání hostù. Kdy¾ se po revoluci u mne prvnì zastavil mùj budoucí nejbájeènìjší šéf, jakého jsem kdy mìla - Jiøí Loewy, bývalý spolu¾ák z novináøské školy - zadusal do mé nìkolikametrové garsonky a zarazil se uprostøed místnosti s dotazem - tak a kam dál? "No, u¾ nikam, leda¾e bys chtìl vyskoèit z okna!" a zasmála jsem se jeho údivu èlovìka, který mìl doma ve Wuppertalu byt o rozmìrech pøes sto ètvereèních metrù. Jen kroutil hlavou, jak to mohu vydr¾et, ale pochválil si, ¾e ho honem nezouvám z bot, co¾ ho tady v bývalé vlasti doslova iritovalo, ¾e to po nìm chtìli všude, kamkoliv se vrtnul. Co vy to tady máte za zvyk - a ty onošené opocené baèkory, co ka¾dý nabízí - fuj, v¾dy» je to o nìjakou ko¾ní nemoc!
A mìl pravdu a já od té doby, pokud host není opravdu obalený blátem, takové vyzouvání lidí nesnáším a pokud u¾ nìkam musím a vím, ¾e mne budou "svlíkat", tak si do tašky pøibalím své pøezutí. (Pono¾ky ale nosím bez dìr!)
Pøipadá mi ale hloupé, jak se mí hosté skoro zuøivì brání zùstat v botách. Jakoby se dopouštìli naprosto nepøijatelného spoleèenskému pøestupku, i kdy¾ je to vlastnì naopak - to hostitel se takhle chová k nim. Ale tuhle jsem si uvìdomila, ¾e od dob, kdy se lidé na návštìvì zouvají, docela upadl dùvod, proè mít za dveømi roho¾ku. Co já od dìtství pamatuji - ka¾dý pøed vstupem do bytu - a to dokonce i svého - si boty pøedem dùkladnì oèistil. Tuhle jsem si øíkala, mìla bych roho¾ku vyklepat, ale nebylo proè. Je èistá a skoro netknutá od chvíle, kdy jsem ji za dveøe nového bydlení polo¾ila.
Naïa Vencovská