Klíma-John

jeden za 18, druhý bez dvou za dvacet…?

Po pravdě řečeno, nemám tyto dva „investigativce“ vůbec v lásce, přestože to byly kdysi dávno moje velké novinářské vzory. Ale, co můžete chtít po ogarovi z valašského Hovězí, co byl rád, že je rád, když si mohl psát deníky a snít o Marušce odvedle…

Pak jsem na oba opravdu ve své naivitě narazil, nechal se podrazit, abych poté i hřebínek jim srazil při práci pro Mladý svět či televizi, a proto teď cítím škodolibou satisfakci, když Radek John a Josef Klíma sami sobě vzájemně odhalují neférová zákulisí své žurnalistiky.

Začal to Klíma svým textem v LN, když mj. napsal: „Posledních deset let nebyl John vůbec novinář, natož dobrý. Nic nenatočil ani nenapsal. Johnovy výroky, že spí s pistolí pod polštářem, tak připadaly kolegům z branže k smíchu. John se dal dohromady s tuneláři, začal „dojit předraženým časopisem zdravotní pojišťovnu a dotacemi na kuchařku o zvěřině státní lesy a nakonec šéfoval nakladatelství úzce spojenému s Janouškem“. Nikdo už nemůže Johnovi věřit. Protože novináři mají být nestranní, politika na druhou stranu vyžaduje stranickost. I kdyby stokrát proklamoval, že chce zase tepat tu chobotnici, už to nejde. Už mu nikdo neuvěří, že jen jedno chapadlo chobotnice nebojuje s druhým – a samo se tím maskuje…“

Kritiku bývalého novinářského kolegy považuje Radek John za zradu a uvedl, že text Josefa Klímy ho ranil a hloubka zášti šokovala. Hlavně to, že Klíma napsal, že John žádnou novinařinu nedělal, zavinil konec pořadu Na vlastní oči a kolegům z branže byl k smíchu. John se pochopitelně brání slovy: „Šokovala mě hloubka zášti bývalého kamaráda. Zapomněl uvést jednu velkou drobnost: těch deset let jsem byl šéfredaktorem publicistiky a měl jsem na starost deset pořadů s týmem 60 lidí, mezi něž jsem musel svoji pozornost dělit. Když jsem se přesně před deseti lety stával šéfredaktorem, na poradě pořadu Na vlastní oči jsme říkali, že to znamená, že Radek John nebude moct točit, nicméně bude pořad bránit, i když bude mít úplně jinou práci. Opravdu nevím, jak bych mohl dělat to, co Pepík Klíma, jehož úvazek byl dvě reportáže měsíčně. Že takovou věc vynechal, mně přijde mimořádně podlé…“

Jak se rodil tento Ferdyš Pištora, resp. zášť Klímy vůči Johnovi?
Že Sněženky a machři a jiná veledíla? Bony a klid...? Jo, jsou to fakt machři, tak proč Klíma o Johnovi píše; „John se dal dohromady s tuneláři, začal „dojit předraženým časopisem zdravotní pojišťovnu a dotacemi na kuchařku o zvěřině státní lesy a nakonec šéfoval nakladatelství úzce spojenému s Janouškem". Nikdo už nemůže Johnovi věřit..." Proč zradil svého kámoše, Klíma, co hájil "spartakiádního vraha"...?

Připomeňme si tedy jejich novinářské cesty dlážděné průšvihy, podrazy i kravinami. Možná jablka a hrušky, čili trošku kalvadosu, do toho něco valašské slivovice... a máme prohibici á la Klíma-John. Zkrátka, pravou investigativní lavorovici, se skvěle prošlapaným kysaným zelím... Možná se to začalo klubat už v dobách, kdy Klíma „vešel do světa filmu“. Nedávno TV Nova odvysílala kasa film podle námětu Josefa Klímy a v režii Filipa Renče “Requiem pro panenku!”, což je filmová lež století, předstihující snad i třicet případů majora Zemana. Je to už sedmadvacet roků, co v Měděnci na Chomutovsku zahynulo v plamenech 26 chovanek Ústavu pro mentálně a tělesně postižené. Ústřední postavu - černovlasou cikánku - paradoxně hrála bledá blondýnka Aňa Geislerová - panenka, co ze žalu a frustrace zapálila skříně a usmrtila desítky žen.

Autoři scénáře Filip Renč a Igor Chaun měli přece vše ve spisech normalizačních bolševických soudů, jimž najednou tolik důvěřovali. Lidé kolem ústavu je nezajímali, ani jejich pohledy na tragédii. Klímu přesto dodnes tíží svědomí. Mladý reportér ve své knize „Brutalita“ o tragédii v Měděnci označil za viníky vychovatelky. Jenže se nechal svést na falešnou stopu, resp. přijal oficiální stanovisko vyšetřovatelů a soudců, kteří chtěli zahladit to, že ústav nebyl proti požáru zabezpečen… Ten film byl o tragickém justičním omylu. Že měl úspěch? Inu, kasa filmy ho mívají. Ten film byl trestný čin... Že nelze umění, jakože ten film je umění, srovnávat s realitou? Ale pokud díky této realitě šly bručet nevinné ženské, tož to je asi to umění... Pravé... Lež je umění...

Kniha se pak stala námětem pro film „Requiem pro panenku“, drama, kde filmové vychovatelky “brutálně týrají” bezbranné chovanky. Filmová fikce přitom byla na hony vzdálena realitě. Až po létech Josef Klíma přišel na to, že vše bylo poněkud jinak a jel se nevinně odsouzeným ženám omluvit. Pozdní a hlavně trapné gesto. Ty sice omluvu s rozpaky přijaly, ale měsíce, či léta vězení jim nikdo nenahradí…

A jaká byla dobová, sametem posedlá recenze na tento škvár? …“Český psychologicko - společenský snímek zachycující osud čtrnáctileté dívky Mariky, která se poté, co je znásilněna vlastním otcem, dostane administrativním omylem do Ústavu sociální péče pro mentálně postižené dívky. Pokouší se upozornit na omyl, a když nikdo nereaguje, pokouší se uniknout. Dostává se do sporu s cynickým personálem i lhostejným ředitelem. Život v ústavu připomíná peklo. Sadistické vychovatelky týrají postižené dívky a udržují je pod silnými dávkami prášků. Zoufalá Marika naráží na nezájem a hradbu lhostejnosti, ale nepřestává doufat. Podaří se jí sice uprchnout, je však donucena k návratu, její spory s brutálními vychovatelkami se vyhrocují a vedou až k tragickému vyvrcholení…“

Pravda však byla zcela jiná. Eva Kováčová, pouze svým opilým otcem při údajném znásilnění přilehnuta, utekla, jelikož opilec místo vykonání incestu... usnul. Aňa Geislerová tedy nemohla mít s tehdejší žhářkou společného vůbec nic. Eva Kováčová nebyla krásná ani hodná dívka, nýbrž těžko zvladatelná, temperamentní transsexuální Romka, mimo jiné s lesbickými sklony. Panenka Eva-René zůstala odbojnou i ve vězení, kam ji soud původně poslal na pět roků, ale její trest zkrátila amnestie prezidenta Havla. Ve vězení se dvakrát pokusila přizabít bachaře… Na svobodu šla v listopadu 1993 a ujal se jí jezuitský páter František. Taková jsou fakta, na které se ve filmu nedostalo…

Eva, která se pomalu začínala měnit v Reného, svedla páterovu švagrovou. Ti dva spolu pak žili přes deset let a René dnes říká: “Šťastný jsem byl jenom v jedné etapě svého života, když jsem žil s touhle Alenou.” I během vztahu trpěl a trpělo i okolí; pokusy o sebevraždu pokračovaly, až psychicky zcela vyčerpaná Alena mu před třemi lety odjela do Kanady, přerušila veškeré kontakty a René, jako patologický palič, zapálil byt, který si společně vybudovali. Tentokrát naštěstí nikdo nezemřel, přestože ohrozil nic netušící sousedy…

Renč se brání, že případ z roku 1984 využil jen jako motiv. Tvrdí, že „Requiem pro panenku“ je umělecký film. V úvodních titulcích se však objeví věta: Film byl natočen podle skutečné události. Jednou z vychovatelek byla i Jiřina Nováková, která zřejmě už měla lží tak akorát a mj. napsala: “Četla jsem spisy, poznala jsem aktérku příběhu osobně, jak se chovala, ale s realitou to nemá nic společného. A jaká že to byla panenka? Žádná zakřiknutá a nevinná dívka s milou tváří a světlými vlasy, jak byla ve filmu prezentována, ale agresivní a nepřizpůsobivá cikánka… Evu Kováčovou si pamatuji dobře ve vztahu k tomu příběhu, a také proto, že byla dost problematická… Dočetla jsem se, že dnes se už tak nejmenuje. Už to není ta dívka nebo žena, ale o pětadvacet let starší 40letý muž. Nechala si údajně změnit operativně pohlaví… Všechno se jí tam příčilo, chtěla pryč. Vzala krabičku sirek, otevřela dvířka skříní a škrtla. Vznítily se “hadry”. Mluvila o všem chladně, jako by se nic nestalo. Jako by právě tak řekla, že škrtla sirku a zapálila si cigaretu… Tenkrát mladý režisér Filip Renč natočil příběh podle reportáže Josefa Klímy, který měl podklady jen ze soudních spisů. Ani jeden z nich s Evou nemluvil, nikdy ji neviděli. Nikdo nemluvil ani s vychovatelkami. I když byly odsouzeny …”

V roce 1997 jsem odletěl do Toronta, kde jsem psal reportáže pro Moravskoslezský den o tzv. romském exodu. Bylo to v lednu, můj článek si v Praze přečetl Josef Klíma, rozjel se za mnou to Ostravy, aby ode mě získal námět, který ho následně „proslavil“. Později mé „inspirativní“ reportáži „Ty, gadžo, jak do tej Kanady“ říkal jen „noticka“ v regionálním tisku.

Pravdu o Klímovi a jeho „torontské pravé ruce“ advokátu Kubešovi vyjevil už ředitel Výzkumu pro reformu pomoci občanům ze zahraničí Paul Fromm z Toronta, jenž v roce 1997 zaslal dopis Společnosti kanadských právníků, v němž podal protest proti právnímu zástupci romských rodin z ČR George Jiřímu Kubešovi, který podle něj zneužívá sdělovací prostředky pro své zvýhodňování. Tato stížnost se prý opírá o zákon, jenž zakazuje advokátům Kanady “vydávat veřejná prohlášení za účelem upřednostňování svých služeb”. Jde o stejnou instituci, která před patnácti lety požádala kanadskou vládu o pětileté moratorium, jež by zastavilo vlnu uprchlíků do Kanady v souladu s veřejným míněním. Dále usilovala o veřejnou debatu na celonárodní úrovni s následným referendem o určení podmínek, jak dále nakládat s imigranty.

Paul Fromm ve svém dopise mimo jiné psal:
“V Profesionálním průvodci Společnosti kanadských právníků věnujte pozornost kapitole 21, nazvané “Právníci“: Jejich veřejné vystupování a prohlášení. Píše se v ní: Veřejný rozhovor právníka se sdělovacími prostředky nemůže být zneužit za účelem jeho upřednostňování a musí být oproštěn jakýchkoli náznaků, že právníkův důvod k takovému rozhovoru je sebe vyzdvihování…”
Paul Fromm dále uvádí, že podle ontarijského deníku Globe and Mail z 15. srpna 1997 G. J. Kubeš ve svém rozhovoru pro tento deník řekl: „Nepřemlouvám lidi, aby přišli do Kanady, ale jakmile sem přijdou, zastupuji je. Řekl bych, že program TV Nova “Cikáni jdou do nebe” skutečně přiměl Čechy k rozhodnutí do Kanady přiletět…” Připomíná též, že zmíněná televizní reportáž značně zveličila výhody a příspěvky, jež čekají na Romy, kteří přiletí do Kanady, aby nárokovali status uprchlíka. Faktem je, že dokument “Cikáni jdou do nebe”, dal slovo pouze jedinému advokátovi a tím byl právě G. J. Kubes…

Frommem požadované referendum o Romech se sice neuskutečnilo, zato byla rok poté z příčin “romského exodu” obnovena mezi Kanadou a Českou republikou již zmiňovaná vízová povinnost… Stížnost na právníka Jiřího G. Kubeše, zastupujícího u imigračního soudu romské klienty, byla adresována rovněž představiteli Českého a slovenského sdružení v Kanadě kanadské ministryni pro občanské otázky a imigraci Lucienně Robillardové v Ottavě.

„Vážená paní ministryně,
jako organizace Kanaďanů českého a slovenského původu jsme velmi pozorně sledovali situaci vzniklou přílivem Romů z České republiky do Kanady. Náš zájem na této věci, zejména po odchodu Romů z ČR, inspirované pořadem české televizní stanice Nova „Cikáni jdou do nebe“, který vykreslil Kanadu jako „ráj pro uprchlíky“, je zřejmý: Jsme hluboce zainteresováni na prosperitě a dobrém jménu naší adoptivní vlasti…“

Takto vypukla kauza Kubeš, resp. Josef Klíma v Torontu, za rasistu jsem byl ale nakonec pouze já sám za svůj článek pro Globe and Mail: „Jsou Češi rasisty, nebo jen čistě lidsky nemají Romy rádi…?“

Inu, tak dlouho se chodí s protekcionismem na ministerstvo vnitra, až se špiclovské „Ucho“ utrhne…

Další glosy, komentáře a ukázky z knih na webech a také v elektronickém vydání na eReading.cz

Břetislav Olšer