Podzimní zamyšlení
Pøiznám se, ¾e bìhem pobytu v rùzných zemích u¾ odedávna rádi vyhledáváme a navštìvujeme místní høbitovy. Snad všechny høbitovy na svìtì mají toti¾ svoji atmosféru, svoje zvláštnosti, a kdy¾ se dovedeme pozornì dívat, prozradí nám o ¾ivotì lidí víc, ne¾ by kdy byli schopni øíci ti ¾iví. Kdy¾ stojíme v Normandii u hrobù amerických a spojeneckých vojákù, kteøí vlastnì padli jenom proto, ¾e Evropa svojí opatrnickostí a váhavostí umo¾nila Hitlerovi pøivést svìt na pokraj zkázy, uvìdomujeme si, jaké to muselo být pro nì a jejich rodiny tì¾ké, jít bojovat za cizí problémy, do vzdálené cizí zemì. Nyní tu odpoèívají a je dobøe, ¾e nejsou svìdky toho jak lidé doká¾í rychle zapomenout.
Nedaleko nás, na jihu Nizozemí, v Margraten je velký høbitov, kde je pochováno 8.300 Amerièanù. Je zajímavé èíst jejich jména, uvìdomit si, z kolika rùzných národù, z kolika rùzných koutù svìta se promìnili v proslulém americkém „tavícím kotli“ v Amerièany, aby pak v armádì této zemì bojovali za osvobození Evropy od fašismu. Tento høbitov má ještì jednu zajímavost. Pøes 8.000 obyvatel z okolí „adoptovalo“ jednotlivé hroby, pomáhá pøi péèi o nì a udr¾uje kontakty s pozùstalými po padlých. Èasto tam mù¾ete potkat prošedivìlé mu¾e, sklánìjící se nad hrobem v hlubokém smutku. Je to jejich první setkání s otcem, kterého nikdy nepoznali. V listopadu, ve dnech, kdy všichni vzpomínáme na své zemøelé, je høbitov jediné moøe kvìtin a svìtel. Podle americké ústavy nesmí být padlý voják pochován v zemi nepøítele. Proto jsou zde také pochováni všichni vojáci, kteøí padli u Rýna èi v Eifelu pøi Ardenské ofensivì. Všechny tyto hroby se vyznaèují vojenskou strohostí, zrovna tak jako hroby sestøelených letcù nad Nizozemím. Na tìchto høbitovech mù¾eme nalézt také jména èeských posádek bombardérù RAF, které byly sestøeleny pøi náletech na cíle v Porùøí.
I obyèejné høbitovy v Nizozemí mají svoje zvláštnosti. Zále¾í na tom, ve které èásti Nizozemí pøevládá jaká církev. Tam, kde jsou protestanti, musí býti náhrobky všechny stejné, jednoduché, kde¾to v katolických oblastech je mo¾ná urèitá individuálnost. Ale i zde jsou køí¾e èi náhrobní kameny všechny stejnì vysoké. A vùbec ¾ádné honosné hrobky.
Oproti tìmto strohým høbitovùm, vypadají høbitovy v ji¾ním Nìmecku, Švýcarsku, Rakousku èi v Tyrolích doslova veseleji. Kupøíkladu ze høbitova v malé švýcarské vesnièce Falera je nádherný výhled na okolní horské velikány, na jejich¾ vrcholcích se i v létì tøpytí sníh. Nádherné kované køí¾e na hrobech svìdèí o umìleckém citu celých generací místních kováøù, a záplava kvìtin o tom,¾e nikdo není zapomenut.
V jihotyrolském Stulsu jsme byli pøímo vydìšeni nezvykle vysokým poètem zemøelých dìtí, uvedených na pomnících rùzných rodin. Z osmnácti dìtí, které se narodily jednomu man¾elskému páru (!) jich vìtšinou nezùstala na¾ivu ani polovina. Dostalo se nám vysvìtlení, ¾e to døíve bývalo bì¾né, v zimì se stì¾í dalo dojít pro doktora a kdy¾ u¾ vùbec, tak bylo pravidelnì pozdì.
Na Korsice jsou zemøelým nìkdy stavìny hrobky pøímo v zahradách u domu. Vendetta? Obava ze zneuctìní hrobù? Chtìli jsme si prohlédnout malý høbitùvek v horách, ale ještì ne¾ jsme staèili dojít k brance, uvidìli jsme dva mu¾e s flintami, kteøí se, bojovnì gestikulujíce, na nás øítili z kopce. Radìji jsme honem nastoupili do auta a odjeli.
V Americe, v Kalifornii, jsme objevili zajímavý hrob v blízkosti Lake Tahoe, na pozemku ranèe Bonanza. Je tu pochován vedle rodiny, která kdysi všechno vlastnila, také herec Michael Landon (Little Joe), který byl jednou z hlavních postav stejnojmenného televizního seriálu. Nebyla to pro nìj tedy jen kulisa, ale domov.
V padesátých letech jsme pøi svých toulkách po Slovensku cestou z Harmance na Kri¾nou v louce u zbytkù jakési podezdívky, objevili plno velkých jahod, trávnic. Ve sbìratelském zápalu jsme jen zbì¾nì pohlédli na spoustu vybìlených kostí, které všade okolo le¾ely. Usoudili jsme, ¾e to jsou asi zbytky nìjaké zvìøe, která se stala koøistí medvìda. Okolojdoucí chatár z Kri¾né napøed popøál dobrou chu» a potom vysvìtlil, ¾e ty kosti, které se tam u¾ léta povalují, jsou lidské. Kosti partyzánù. Salaš vysoko v horách byla za slovenského povstání pomìrnì bezpeènou partyzánskou nemocnicí, ale našli se dobøí slovenští lidé, kteøí ji prozradili nìmecké posádce v údolí. Nìmci samozøejmì nelenili, pøišli a celý dùm i se zranìnými vypálili plamenomety. Nedostatek piety, mravnosti a lidskosti vùbec zøejmì zabránil tomu, aby se pozdìji pozùstatky mrtvých pohøbily a u hrobu byl umístìn aspoò malý pomníèek.
Velmi smutné je putování po západoèeských pohranièních oblastech. Marnì by èlovìk hledal na místech bývalých vesnic høbitovy. Z obce Bohuslav, zalo¾ené u¾ v roce 1352 a roku 1963 i se høbitovem srovnané se zemí, zbyl jen velký kaštan, který stával na návsi. Pøe¾il a patøí dnes k nejmohutnìjším stromùm na Tachovsku.
Takových míst je mnoho, napøíklad obec Hranièná, která vydr¾ela od 16. století jenom do roku 1965. Mnohé høbitovy zcela zmizely, také høbitov v Jedlinì, obci z roku 1626, kde bývala hrobka s pozùstatky starého èeského rodu Malovcù. Vesnice byla spolu se høbitovem systematicky nièena pohranièní strá¾í, déle pøetrvala jenom nemocnice z roku 1820, která slou¾ila jednotkám pohranièní strá¾e jako ubytovna. I ta byla pozdìji zcela znièena.
Zmiòuji se tu jenom o nìkolika zajímavých místech. Napøíklad symbolický horolezecký cintorín na Popradském Plese má svùj protìjšek v Èeském Ráji, nedaleko Hrubé Skály, kde je mo¾no nalézt jména všech tìch, kteøí se u¾ nikdy nevydají na další horské tury. Chodíme tam pokládat kytièku vøesu k tabulce se jménem našeho libereckého bratrance, kdysi èlena Èeskoslovenského národního mu¾stva horolezcù. Zøítil se s lavinou v Tatrách.
Ke konci tohoto zastavení bych se rád zmínil o jednom dost zapadlém høbitovì. Le¾í v Nìmecku, v Eifelu, v lese u obce Simmerath, a spí tam svùj vìèný spánek Rusové, kteøí byli zavleèeni za druhé svìtové války do Nìmecka jako pracovní síly a vìtšinou pøi náletech zde zahynuli. Velká èást byla pohøbena beze jména.
Urèitì zde dnes - 1. listopadu opìt hoøí svìtla a jsou polo¾eny vìnce z oficiálních míst – nìmeckou péèí o váleèné hroby.
Ale svìtla a kvìtiny, zøejmì od nìkoho, kdo ještì vzpomíná, se v¾dy objeví i na nìkterých tìch málo hrobech se jmény. Urèitì je tam nepokládají pøíbuzní z Ruska.
Je smutné, ale souèasnì neobyèejnì pouèné procházet mezi hroby, èíst jména a data a pokoušet se pøedstavit si za nimi osudy lidí. Uvìdomit si pomíjivost všeho. Smrt èeká na ka¾dého. Je pøirozenou souèástí ¾ivota.
Ale pokud ¾ijeme, doufáme s Otokarem Bøezinou, ¾e
… nad všemi ohni a vodami, vegetacemi,
mezi tajemstvím zemì a svìtù,
které jí, chvìjící se, dr¾í nad propastmi,
krou¾í naše nadìje ve vìèném jaru …
Karel A. Pokorný