Jak jsem se stala redaktorkou - 18
O sokolském sletu u¾ tu také bylo psáno. Jsem také sokolka a sletù se pravidelnì zúèastòuji – v našem pojetí je to takový školní výlet do Prahy pro starší a pokroèilé- no uznejte, spát na zemi ve školní tìlocviènì, nechat se dobrovolnì postrkovat do rùzných útvarù, moknout, padat vedrem, kdo by odolal.. Kdy¾ pak stojíte na ploše spolu s ostatními, je to nádherný pocit. Hrdost, vlastenectví, nevím, jak to popsat, aby to nebylo pøíliš patetické. Ale ten, kdo to zkusil, urèitì ví, o èem píšu.
Na ploše samozøejmì cvièí i mladí sokolíci, ale pro nás starší je to prostì zá¾itek. Napadlo mì, ¾e v èasopise pro seniory by pøipomínka takové významné události urèitì chybìt nemìla. A tak jsem se vydala za sokolkami do Kolína. Vìrnou gardu, tedy nejstarší cvièence, jsem nalezla v sokolovnì v plném nácviku. Pokoukala jsem, nafotografovala, a pak jsem se ještì domluvila s tøemi nejstaršími sokolkami a po¾ádala je o pár vzpomínek.
Èlánek vyšel tìsnì pøed sletem a jmenoval se
Lví silou, vzletem sokolím…
„Tohle trièko cvièilo na sletu v roce 1948 a vyšívala ho moje maminka,“ øíká s hrdostí v hlase 83letá Dana Lopatová. Zašla jsem se podívat na nácvik sletové skladby Vìrné gardy- seniorù z kolínské ®upy Tyršovy.
Sokolové mají letos „svùj“ rok. Pøed 150 lety, 16. února 1862 byla zalo¾ena Miroslavem Tyršem, Jindøichem Fügnerem a jejich spolupracovníky tìlovýchovná jednota Sokol, dnes jedna z nejstarších na svìtì. První sokolský prapor namaloval Josef Mánes a svìtila ho Karolina Svìtlá, která se po smrti Bo¾eny Nìmcové stala první dámou našich vlastencù. Aktivity tìlovýchovné i kulturní, vlastenecká idea, to byly základní hodnoty této spoleèenské organizace, která byla nìkolikrát válkami nebo totalitními re¾imy omezena èi zakázána, aby se pak opìt probouzela k èinnosti. V protinacistickém odboji mnoho Sokolù polo¾ilo své ¾ivoty.
Souèástí oslav, nad nimi¾ pøevzal záštitu prezident Klaus, bude i XV. Všesokolský slet v Praze. Tady v Kolínì navíc vzpomínají i 100. výroèí úmrtí Františka Kmocha, èeského muzikanta, kapelníka slavné sokolské kapely, Mìstská kapela Františka Kmocha navíc slaví své 140.výroèí.
Dvakrát týdnì pod vedením 82 leté cvièitelky Evy Svobodové nastupují cvièenci na znaèky v kolínské sokolovnì a trénují svou skladbu. Obèas k tomu pøidají i návštìvu své cvièitelky doma a pøed televizní obrazovkou nacvièují podle metodické kazety na koberci v obýváku.
Ještì trochu kostrbatì, ale v duchu hesla „tì¾ko na cvièišti, lehko na bojišti“ znovu a znovu zdolávají obtí¾ná místa své skladby. Nacvièuje jich osmnáct, z toho ètyøi cvièenky nad 80 let. Mají mezi sebou i dvì tzv. sletušky- takhle krásnì se øíká tìm, kteøí se do cvièení zapojují jen tìsnì pøed sletem, aby mohli nacvièovat, a pak zase ze sokolského ¾ivota mizí. Skladba Vìrné gardy na hudbu z filmù pro pamìtníky se jmenuje „Jen pro ten dnešní den“.
„Jste o takt pozadu, otoè se bokem“ – pokyny cvièitelky létají vzduchem. Velká zodpovìdnost, velká snaha a úsilí – to jsou hlavní znaky v pøístupu cvièencù Vìrné gardy. Poctivì nacvièují, nechtìjí nic zanedbat, aby do Prahy pøijeli stoprocentnì pøipraveni.
Po hodinì nácviku si jdu na chvilku popovídat s tìmi nejstaršími. Sokol mají v krvi od útlého dìtství a táhne se celým jejich ¾ivotem. Evu Svobodovou dovedli rodièe do tìlocvièny, kdy¾ jí byly tøi roky a ovlivnili ji nav¾dy. Stala se uèitelkou tìlesné výchovy, navíc i èinovnicí a cvièitelkou Sokola. Obì dvì další- 83letá Dana Lopatová a 80letá Miroslava Morávková pocházely ze sokolských rodin, a tak byl jejich ¾ivotní smìr jasný.
Tøíletá Dana Lopatová v sokolském kroji se svými rodièi
Vzpomínají na X. slet v roce 1938 a slavnou bojovnou skladbu mu¾ù Vìrni zùstaneme, cvièenou tøiceti tisíci cvièenci. Zejména však na velmi emotivní slet v roce 1948, který se stal mohutnou manifestací proti komunismu.
„Na tribunì, kolem ní¾ procházel prùvod Sokolù, stál Klement Gottwald a všichni, kteøí procházeli okolo, otoèili hlavu na druhou stranu. Køièeli jsme hesla „Nedáme si diktovat, koho máme milovat..“ Zatýkání zaèalo u¾ tam, mezi Sokoly byli nasazeni konfidenti, jedenáct tisíc èlenù bylo ze Sokola vylouèeno. Vzpomínám, ¾e tenkrát jsme jako ¾eny cvièily s ku¾eli, lilo, byly jsme promoèené, nevidìly jsme ani na znaèky. Mìly jsme tak obrovské ovace, ¾e jsme musely cvièení opakovat. Na to se nedá zapomenout.“
Následoval zákaz Sokola, nìkteøí odešli k vodákùm, trempùm, hasièùm, v nìkterých tìlovýchovných jednotách se cvièilo dál- pod jiným jménem, ale stále v sokolském duchu.
„Mùj táta byl dokonce správcem v Lokomotivì Kolín, øíkával, já vám to tu ohlídám, a¾ se to zase vrátí… no, nedoèkal se,“ øíká Dana Lopatová.
„Škoda je tìch ètyøiceti let,“ pøidává se Miroslava Morávková, „ale kde byli dobøí cvièitelé, ¾ilo to v tradicích stále dál a navázalo se velmi lehce.“
„Tady v Kolínì jsme se vrátili velmi rychle zpìt. Na XI. sletu v roce 1994 jsme po ètyøiceti šesti letech opìt pochodovali v prùvodu a byla to nádhera. Tisíce lidí na chodnících nám mávaly a my jsme volali „U¾ jsme zase tady“ v euforii pláèe a smíchu- byli jsme š»astni, ¾e jsme se toho do¾ili a smutni za ty, kteøí se nedoèkali. Všude bylo plno cizincù- pøijeli Sokolové z USA, Kanady, z Rakouska, Austrálie, Švýcarska, i díky nim Sokol pøe¾il. Na znaèky se tenkrát postavilo pøes dvacet tisíc cvièencù, více ne¾ dva tisíce byly z ciziny.
Své funkce v Sokole u¾ rády pøedáváme tìm mladším, a jen zpovzdálí sledujeme, jak si vedou. Máme radost, kdy¾ vidíme, jak jim to jde. Dr¾íme pohromadì, naše kamarádství je opravdu letité. Setkáváme se v tìlocviènì, ale i mimo ni, tøeba na sokolských bálech.
Na slet se moc tìšíme, ale to víte, èím jsme starší, tím obtí¾nìji zvládáme rozmary poèasí, dlouhá èekání, nocování v provizorních podmínkách. V¾dycky si tak øíkáme- tentokrát u¾ opravdu naposledy. Ale dokud mù¾eme, dokud nás nohy donesou… èlovìku to prostì nedá.,“ uzavírá cvièitelka Eva Svobodová
XV. Všesokolský slet probìhl v Praze od 1. do 7. èervence, poprvé se letos cvièilo v Edenu. Mezi tisíci cvièenci bylo i 18 seniorù z Kolína ve skladbì Vìrné gardy-Jen pro ten dnešní den. O¾ily tradice, staré 150 let.
Eva Procházková