Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Zaèátky a konce
Tak trochu se zatajeným dechem jsem v¾dycky nìco zaèínala, ale s bájeèným pocitem, ¾e se nìco dìje a ¾e to zase zmù¾u k dobrému konci. A tak se mi v¾dy poštìstilo opravdu zaèínat - i pro druhé. Z toho prvního zaèátku mám sice pocit úspìchu, ale pøišla jsem potom i o dost slušné peníze - a nevìøili byste proè. Proto¾e jsem dochvilná. Ludmila mi tuhle napsala, ¾e jsem pedant, no vlastnì ano, nìco èlovìk mù¾e zdìdit, i kdy¾ tu vlastnost na druhém nesnášel. Mùj otec opravdu pedant byl, ale to u¾ jsem zmínila mnohokrát.
Tak jsme se po revoluci rozmáchli všichni do široka, ti mladší si stihli ještì plnit sny, my kolem šedesátky u¾ jsme se jen koukali pøihøát a zastihnout aspoò konec ¾ivotní kariéry tak, abychom pak mìli naè s uspokojením vzpomínat. Ostatnì - pracovala jsem naplno ještì v tøiasedmdesáti, tak si nestì¾uji.
Ale s tìmi penìzi to bylo tak. Jedna z mých kamarádek vìøila v mùj elán tak tuze, ¾e mne doporuèila svému pøíteli Honzovi jako "tu pravou", která pomù¾e zalo¾it jeho vysnìný podnik. Obìhá, zaøídí, úøady zmù¾e, pøemluví, doklady zaøídí... A tak jsem se dala do obíhání, seznamování se s podmínkami a pøedpisy, shánìní doslova kdeèeho. Vìtšinou jsem to zvládala sama, ale nìkdy bylo potøeba pøítomnosti budoucího majitele a v tom byl problém. Jak já jsem a¾ pedantsky dochvilná, Honza byl neschopný dodr¾et èas. A s úøady nejlépe zaèínat o osmé. A tak jsem byla pøed vraty za pìt osm, leckdy i døív - co já se takhle pro tu hloupou "pøedchvilnost" v ¾ivotì naèekala! - a milý Jeníèek se pøikodásal celý zplavený nejdøív tak v pùl deváté. Šéfovi se nenadává, ale sedíc na rantlu chodníku, nebo na prvním schùdku do budovy jsem se na nìj je vyèítavì dívala. Tahle situace se opakovala poka¾dé, kdy¾ se nedalo nic dìlat a musel u toho jednání být osobnì.
A tak mne po pár týdnech pozval na kafe. No, no, copak to? To svoje kafe míchal s takovým zvláštním výrazem a¾ jsem nevydr¾ela a dohnala ho k pravdì.
"Víš, dìláš výbornì, za moc ti vdìèím, ale dám ti odstupné za tøi mìsíce, kdy¾ dáš výpovìï. Poøád mám pøed oèima, jak sedíš na rantlíku a èekáš a ten tvùj vyèítavý pohled... Prostì ka¾dé takové ráno zvracím rozèilením jako dítì, co nechce do školy. Já u¾ to nesnesu, tak promiò."
"Tak jo." odkývala jsem to a on se celý rozsvítil.
Mo¾ná bych na vysvìtlenou té finanèní ztráty mìla dodat - tehdy po revoluci to byly poøádné peníze - platil mi dvanáct tisíc mìsíènì...
Po nìkolika letech jsem podobnì pomáhala zakládat - tentokrát obèanské sdru¾ení. Pro kamaráda doktora, tehdy nadšence do zkoumání a propagování homocysteinu, dnes našeho pøedního znalce, doslova "homocysteinového krále" a pøednosty jednoho z odborných pracoviš» na toto téma. Seznámili jsme se, kdy¾ jsem jeden èas pracovala v redakci lékaøského èasopisu a po léta jsme dobøí kamarádi. A ten pan doktor - MUDr. Karel Erben mi tehdy právì pro ten èasopis vyprávìl, jak se k té své posedlosti homocysteinem vlastnì dostal. Napadlo mne, ¾e ten èlánek vyhledám ve svém archivu a povím vám, jak to bylo...
Tak tady je ten vzpomínkový èlánek:
PROVODÍN NA ŠPICI
Houkající sanita se ¾ene k nemocnici. Veze infarkt. Uvnitø vozu se nad pacientem naklání lékaø. "Pane doktore, mluvte na mne, mluvte o èem chcete a nahlas..." do¾aduje se vydìšený mu¾. Lékaø je sice pøekvapen, ¾e se proti obvyklému prùbìhu nepodaøilo pacienta po základním ošetøení zklidnit, ale vyhoví mu. Po celou cestu na nìj tedy mluví a samozøejmì volí téma - infarkt.
Nepøestal pacienta sledovat, ale neubránil se zamyšlení nad problémem tohoto onemocnìní obecnì. Zdálo se, ¾e je to samomluva, ale kdy¾ koneènì pøed nemocnicí pacienta vynášeli, stiskl lékaøi ruku a povzdechl: "Proè mi tohle nikdy nikdo neøekl. Kolik trápení jsem si mohl ušetøit."
Tato pøíhoda lékaøi nikdy nevymizela z pamìti a byla prvním impulzem k jeho hlubšímu zájmu o problém, ze kterého se vyvinula profesní zaujatost. Pøeèetl stohy prací jiných (našich i zahranièních odborníkù), promyslel mnoho nových poznatkù. Ani odchod do dùchodu neumenšil jeho aktivitu. Se svým novým pojetím aktivní léèby, spíš pøedcházení onemocnìní se sna¾í proniknout i na místa nejvyšší, aby finanènì tak zkoušené vlasti pomohl léèit efektivnì a pøes všechny poèáteèní investice ve svém dùsledku efektivnì a neuvìøitelnì levnì.
Je to tak prosté. Staèí obyèejný selský rozum. Ka¾dý jen trochu pøemýšlivý z bì¾ného obèanského ¾ivota ví, ¾e pøedcházet problémùm pøijde levnìji, ne¾ pozdìji draze napravovat to, co se zanedbalo a nechalo pokazit. A co leckdy u¾ ani docela napravit nelze, jen za drahé peníze udr¾ovat v pou¾itelném stavu. Mluvím o tom tak trochu jako o zadøeném motoru, ale konec koncù - platí to o autì, lidském vztahu, jako o lidském zdraví. Dnes je módní chodit do fit-centra, dr¾et rozumné, ale i nesmyslné diety, ale naše zdravotnictví lpí na klasickém postupu - léèit lidi a¾ onemocní. Investovat do preventivního vyhledávání ohro¾ených a práce s nimi se zdá plýtváním prostøedky, které zdravotnictví tak zoufale chybí. Bohu¾el tento pøístup není bì¾ný jen v malých ordinacích, ale i na ministerstvu zdravotnictví.
Buïme ale konkrétní. Ten lékaø se jmenuje Karel Erben. Domov má v Provodínì. V Provodínì ale ¾ije ještì nìkdo. Josef Beránek, starosta obce. Slovo dalo slovo, pan starosta si úèinnost léèby ovìøil ve vlastní rodinì a proto¾e je stejnì jako MUDr. Erben pøemýšlivý, rozhodl se, ¾e z nové myšlenky musí mít prospìch i ostatní. Investujeme do prevence, bude ménì nemocných, zdraví budou spokojenìjší a všechny, obèany, zamìstnavatele, ale i zdravotní pojiš»ovnu to nakonec vyjde levnìji. Obecní zastupitelstvo se ukázalo neménì uvá¾livé a schválilo v rozpoètu poèáteèní investici. V obci je ordinace, která má úterky otevøeny pro dìtskou poradnu. Proè toho nevyu¾ít a jednou týdnì ji poskytnout doktoru Erbenovi a pozvat k preventivním prohlídkám obèany. Zprvu vyhledali ty nejohro¾enìjší - populaci obecnì nad ètyøicet let a pak ty, kteøí u¾ v rodinné anamnéze mìli pøedpoklad ohro¾ení kardiovaskulárními chorobami.
Lidé u¾ jsou takoví: proè bych mìl jít k doktorovi, kdy¾ mne nic nebolí? Tuto otázku si polo¾ili mnozí z vyzvaných k úèasti na programu. Z týdenní ordinace se bohu¾el stala poradna jednou po šesti týdnech a pro 18 lidí. Výsledky ale potvrzují kvalitu programu. Zjištìný poèáteèní stav metabolismu se znormalizoval a posunul zdravotní stav sledovaných o mnoho let ní¾e proti faktickému vìku.
V poradnì se uplatòují poznatky, které naše zdravotnictví dosud bì¾nì nezná. Je to poznání, ¾e v buòkách lidského tìla vzniká jedovaté látka homocystein a její mno¾ství v tìle stoupá s ka¾dým rokem ¾ivota poèínaje ètyøicátým rokem vìku. Nìkdy èlovìk zaène shledávat následky jejího pùsobení i døíve. Kromì bolestivých kloubù a páteøe je tu nebezpeèí vzniku kardiovaskulárního onemocnìní. Podílí se i na zvyšování krevního tlaku, vzniku cukrovky. Tomu lze pøedejít buï zcela, anebo alespoò zastavit rozvoj onemocnìní. Zdravý zpùsob ¾ivota je nutný, ale sám o sobì nestaèí, je potøeba vypracovat ochranu ka¾dého podle specifických vyšetøení a úèinnost opatøení sledovat a¾ do ustálení látkové výmìny v normálních mezích.
Poèáteèní investice do ozdravného programu se bohatì vyplatí. Je to k neuvìøení - porozumìní se našlo v malé èeské vesnièce Provodín. Ale díky tomu vznikl podklad k dalším, dosud nesmìlý krokùm pro celou republiku. Vznikla Nadace "Srdce proti infarktu". Našli se první pacienti i mimo Provodín. Celý ten houfek spokojených a vdìèných se ka¾doroènì (i dvakrát) sjí¾dí na ozdravný pobyt ve Starých Splavech. Myšlenka koneènì prorazila. První velká poradna se otevøela i v Praze. Dr¾íme samozøejmì palce, ale a» je to jak chce - impuls vyšel od nás - z Podbezdìzska.
Naïa Vencovská