Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Pochody za názor

Byly toho plné noviny, hlavní námět pro televizi, nedalo se neslyšet přerůzné názory na Prague Pride a vůbec na otázku - dštít na ně oheň, vyhubit, nebo nechat žít, nebo dokonce brát je jako normální lidi. O transvestitech bych se nerada rozepsala, nikdy jsem se s nimi nějak nedostala do styku, nic o nich dohromady nevím, ale chlapce a holky jsem mohla v životě potkat mnohokrát. A mám o čem myslet i povědět. A rovnou se hlásím k tomu, že je mám za normální lidi. I když si vůbec nemyslím, že pochod v až nesmyslně extrémním oblečení by byl to, co by mne nadchlo, nebo dokonce u lidí změnilo názor jací jsou. Vlastně ty kluky dokonce mám za vůbec nejprímovnější kámošky jaké jsem kdy měla. Ani s holkou si s takovým pochopením nepokecáš od srdce k srdci o úplně všem na světě, od vaření po nákupy, od trablů s mužem nebo v práci. U žádné se nedočkáš takové soustrasti nebo nadšení - co právě potřebuješ nejvíc slyšet.

A že jsem jich poznala dost. V každém souboru, kde jsme mezi "normálními" občany byli umělci jaksi vyřazená skupina a drželi při sobě a znali se opravdu z gruntu, hlavně v těch menších divadlech, ale i v tom velkém olomouckém, kde ta soudružnost nebyla až tak velká, ale přece jen byli herci jaksi mimo běžné lidi a hlavně byl tam balet a tam se celkem přirozeně hlavně těch chlapců - jemnějších a tanci bližších - našlo o něco víc.

A tam jsem se také poprvé dozvěděla, co je "teplouš" a smáli se mi ti dospěláci naivní sedmnáctce hodně, když jsem kulila oči, když mi to vysvětlovali. A i když se mluvilo vlastně o kolezích z divadla, vysvětlovali mi to dost realisticky a s despektem k nim. Anebo možná jsem měla smůlu, že mezi hlavními informátory byl i Pepík Bek, který na mne - kandrdase - měl nadřazenou pifku pro cokoliv a dával mi to rád znát. A tak jsem ty homosexuály poznala vlastně jen zběžně. Ve vlastním souboru nebyl žádný a s baletem jsme my od činohry zase tolik do styku nepřišli. U menších divadel naopak to byli opravdoví kamarádi, výrazně čistotní, upravení, většinou výborní kuchaři a jak jsem už řekla - kámošky do nepohody.

To mluvím o mužích, děvčata mne nechávají také v klidu, pokud si mne jako ženy nevšímají, ale s těmi dvěma, co jsem poznala blíž jsem měla nejspíš smůlu. I jako důchodkyně jsem rodině vylepšovala rozpočet - a po pravdě, co bych doma taky bez práce proboha dělala - a tak jsem jednu ze svých nadřízených poznala i z této stránky. Byla jsem jí zprvu vděčná, že jsem se dostala na tak "civilizované" místo po všech těch přerůzných zaměstnáních a ona si mne jako výrazná členka strany mohla dovolit, neupadla by v podezření, že se mne pokouší chránit, možná dokonce si to i vzala za klad, že mne "převychovává", co já vím, říkám možná. Pravda ale je, že byla nepředstavitelně líná a já jsem jí nakonec připravovala pečlivé podklady i pro dokončení dálkového studia, kde "papír" potřebovala k výkonu funkce. Zprvu se nedělo nic, ani mne netrklo, že mne vůbec přijala za sekretářku, ale za čas začala být jaksi vlídnější.
Ale i tak mi chvilku trvalo, než mi došlo, že mne prostě "balí". No jo, a co teď? Práce se mi líbila a tak jsem vydržela rok dělat hloupou, ale nakonec to už nebylo únosné a raději jsem dala výpověď a vrátila se na vrátnici do televize. Však jsem tam byla ráda.

Ale to poučení v mládí mi tehdy také dodatečně vysvětlilo jeden daleko drastičtější zážitek. Vlastně to nepřímo zavinil mámin strach, že dojdu k úhoně. Když skončila válka, dostal můj ročník příkaz účastnit se tříměsíční brigády zemědělských prací v pohraničí. A hned se mezi lidmi táhly zvěsti, že holky se odtud vrací těhotné. A tak máma nasadila všechny páky svých známostí, aby mne podobného osudu uchránila a dostala mne na zemědělskou brigádu v olomouckém výzkumném ústavu. Doma se mi přece nemůže nic stát. Nadto měli pozemky kousek od nás a tak to opravdu byla pohodička. Mohla jsem i tak naplno využívat svobodného života osvobozeného města.A jedna ze zahradnic byla taková přátelská a milá, ochotně mne zaučovala a po čase vyzvěděla, co mlsám nejraději a pozvala mne dokonce na svačinu. Šla jsem ráda. Protože byly deštivé dny, dohlídla matka, abych si vzala nový hubertus obstaraný na zimu - no to musím připomenout - jistě pamatujete, jak po válce bylo zatěžko i na body sehnat něco pořádného na sebe a mámě se ten hubertus opravdu povedl, byl překrásný.

Svačina byla opravdu bohatá, i s dortem, pojedly jsme a daly se do povídání o všem možném. Nakonec, jak jinak, i o klucích. No a pak začala být kolegyně nějaká - no divná. Vyzvídala, jaké mám zkušenosti a současně předvedla jestli mne už nějaký pohladil po lýtku, po kolenu, ba i někde výš "támhle, rozumíš?" - a šup, už byla ruka v kalhotkách. Vyletěla jsem jako když do mne střelí a pryč, ze schodů a v dešti tryskem až domů. A hned mezi dveřmi mne zarazil, celou promoklou, mámin udivený dotaz "kde máš hubertus?" Co jsem měla povědět, jak vysvětlit, že jsem v tom vyděšení na kabát ani nevzdychla? Máma mne netloukla moc často, ale tenkrát se nad ztrátou kabátu tak rozzuřila, nebo spíš až do slz rozlítostnila - a já nedokázala rozumně vysvětlit, jak jsem na něj mohla zapomenout a kde že - nabila mi co se do mne vešlo. Druhý den mi hubertus dotčená "přítelkyně" donesla do práce a od toho dne mne pomlouvala tak fest, že jsem byla za pár dní moc ráda, že brigáda skončila.

Naďa Vencovská

Další články autorky