Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Čárka

Naše oblíbená SeniorTipová autorka EvaP. začínala, jak víte, své redaktorské články uveřejňovat v časopise "Doba seniorů" a já si ho předplatila, abych o nic nepřišla, protože její články mám ráda. A v jednom z posledních čísel jsem si přečetla rozhovor s mladým mužem, který zřídil a stará se o psí hřbitov.

Já tedy mám k hřbitovům rozporuplný vztah - chodívali jsme na „Olšana“ s mužem jako na krásnou vycházku mezi zelení, veverkami a švitořením ptáků a navíc to byla vycházka historií Prahy, kde o mnoha náhrobcích Jan věděl vše - tedy o těch, kteří v nich odpočívají. Tehdy jsme se dohodli, že se necháme rozptýlit a tak se i stalo, ale místo rozptylu jsem už nikdy nenavštívila. Vzpomínku na jeho charakter, vzdělanost i lásku k nám rodině mám v srdci a nepotřebuji k tomu i pokládat svíčku pod malý smrček. Ostatně, bude to za těch víc jak dvacet let smrček pořádně vzrostlý.

Tím spíš mne nijak nenadchnou svíčky na hřbitově pro psy, i když plně chápu to, čím svůj nápad zřídit takový hřbitov zdůvodnil ten mládenec. Opravdu je člověku zatěžko svého věrného kamaráda jen tak naložit bez citu na vůz do kafilérie, nebo nechat uspat po injekci u veterináře, což je prakticky totéž, jen to člověk neudělá osobně. A snadněji je tomu, kdo má zahradu. Ano tedy, ať je hřbitov i pro naše věrné společníky.

Stalo se to už dávno, před asi šedesáti lety. Herci novoborského divadla si usmysleli využít volného zimního dne a vyjet s lyžemi do blízkých hor. Jak už jsem dávno psala, jsem pravověrný vozembouch, všechno, jen ne lyžař. A tak můj partner František jel s nimi sám a já jsem spokojeně zůstala doma u kamen a knížky. K večeru slyším za dveřmi něco nečekaného - psí štěkot. Do pokoje se vehnala dlouhá zrzavá čárka, plná elánu a nadšení pro má kolena. Byl to jezevčík, který se ke skupince kolegů při lyžaření přidal a nedal se odehnat od vlaku a tak ho přivezli do Nového Boru. Na nádraží ho ale vzít domů nikdo nechtěl, tak ho Franta prostě vzal k nám, že budu mít radost.

Měla jsem. Čárka, jak jsme jezevčíka nazvali, mi přinesla mnoho potěchy. Na naše povely moc nereagovala. Podle místa odkud přijela jsme soudili, že "mluví" německy a opravdu tehdy jsem němčinu ještě ovládala dobře a osvědčilo se to. Její zvyky byly milé až komické. Tak kupříkladu si našla své místečko poblíž kamen, ale nelehla si jen tak, nejprve vzala do zubů cíp koberečku, pěkně ho na několikrát přeložila a teprve pak si na "polštářek" dala hlavu. Venku na sněhu nešla ukázněně prošlapanou pěšinkou, ale vysoké závěje měla za příležitost dělat tunel, anebo přeskakovat "hory". Pak z jara objevila, že se dá protáhnout nepříliš udržovaným plotem na sousedovic zahradu a pokud zapomněli zavřít vrátka na dvůr, báječně jen tak pro pocvičení, prohnat jejich slepice. A to jí bylo osudné.
Sousedé byli lidé dost nerudní, nadávali i dětem, které šly hlučně kolem jejich plotu a my jsme byli "ti komedianti" a byly to jejich slepice a jejich zahrada. Křičeli a nadávali na psa i na nás a házeli po něm vším, co bylo po ruce a tak jsem Čárku hlídala, aby neutíkala - ale dohlídejte se lítajícího blesku! A tak jsem ji jednou zase vyhnala večer z cizí zahrady. A pak nás v noci vzbudil nářek. Čárka se zmítala v křečích a vše bylo marné, skonala rychle. Bylo jasné, že ji sousedé otrávili, ale těžko to dokázat. A tak jsme oplakávali její ztrátu a se svolením paní domácí, která ji měla ráda stejně jako my, jsme ji pohřbili na zahradě pod stromem, pod kterým jsme se do teď rády povalovaly. Už jsem se nepovalovala, ale sedat s knížkou jsem tam chodila dál a i bez té svíčky se tak nikdy nestalo bez vzpomínky na malého veselého komedianta.

Naďa Vencovská

Další články autorky