Hry olympijské nebo i váleèné?
V Londýnì zaèaly XXX. Letní Olympijské hry. Baron Pierre de Coubertin, který se v roce 1894 spolu s Èechem Jiøím Stanislavem Guth-Jarkovským stal autorem první verze Olympijské charty, by se asi tuze divil, kdyby mohl vidìt, co se s jeho ideály stalo. Olympijskou myšlenku formuloval Coubertin ve svém díle Antický ideál tìlesné krásy a duchovní dokonalosti – tzv. kalokagathía – posvátný mír (ekecheiría). Slavnostní obøady pøi zahájení antických olympijských her o¾ívají v nové megapodobì pøi dnešních OH. 
Za nejdùle¾itìjší zmìnu posledních desetiletí lze pova¾ovat pøipuštìní profesionálních sportovcù na olympijské hry. V pøedchozí dobì se mohli zúèastnit jen amatéøi, pro nì¾ byl sport jen radostí, relaxací a zpùsobem, jak si utu¾it zdraví.
Ještì Ottùv slovník nauèný, 23. díl z roku 1905 na stranì 908 charakterizoval sport takto:
"Sport, anglicky hra, zábava, znaèí po výtce nezištnou zábavu spojenou s vynikajícím nìjakým cvikem tìlesným a provozovanou vìtšinou pod širým nebem…"
Obsahuje však i varování, které se ukázalo jako velice pøedvídavé:
"Charakteristickou známkou sportu jest jistá cti¾ádost, která sna¾í se dosíci výsledkù co nejlepších a vede k závodùm, avšak èasto svádí k rùzným výstøelkùm a honbì za cenami, jako¾ i pøehnanou pøípravou k závodùm tìm, (trainingem), nezøídka i zdraví škodí, na úkor sportu samého, jen¾ svou podstatou jest výborným prostøedkem k utu¾ení zdraví. Proto doporuèuje se mírný tento tìlocvik lidem, kteøí pro své povolání nemohou s dùstatek se pohybovati."
Tato definice podle mne plnì odpovídá. Proto¾e však jde o vysvìtlení pøes sto let staré, hledal jsem dál. V pøíruèním slovníku nauèném, který vydala Akademie vìd v roce 1967 jsem se na stranì 236 doèetl:
"Sport - (z lat. disportare - rozptylovati se), èinnost zalo¾ená na organizovaném závodìní a soutì¾ení a snaze po nejvyšším výkonu, nemající charakter pracovního nebo výrobního procesu."
I tato definice se mi zdá být pøijatelná. Soudím toti¾, ¾e se sport má provozovat pro radost z pohybu, pro uvolnìní, pro zdraví a má kompenzovat ka¾dodenní stresy. Ne pro peníze!
Co se však stalo?
Ze sportovcù se stali artisté, akrobati a šoumeni, ochotní za nemalý peníz, mnohonásobnì pøesahující zpravidla nejvyšší pøíjmy kvalifikovaných vysokoškolsky graduovaných odborníkù, riskovat své zdraví a ¾ivot. Pøi tom se nechají nazývat sportovci a mnozí z nich po ukonèení kariéry skonèí jako invalidé!
Cirkus se prostì pøestìhoval do sportovních hal, arén a hlavnì na obrazovky, kde nachází své místo ne nìkolik stovek, ale hned nìkolik set milionù emoènì vybuzených divákù. Sportovních výkonù se zmocnil šoubyznys a udìlal z nich zdroj ohromných ziskù nejen na stadionech, ale i v mnoha prùmyslových odvìtvích, které s tímto divadlem souvisejí.
A ten skuteèný sport, který statisíce lidí provozují pro zdraví a zábavu? Ten existuje díky tisícùm cvièitelù a trenérù, kteøí vìnují svùj volný èas za pakatel svým spoluobèanùm v tìlocviènách a na høištích. Sdìlovací prostøedky se o nì nezajímají, stejnì jako o jejich cvièence. Záønou výjimkou byl nedávný XV. Všesokolský slet v Praze.
U¾ ve starém Øímì platilo heslo, ¾e lidu, aby se nebouøil, je tøeba poskytnout chléb a hry. Jak se starost o ka¾dodenní chléb v pøítomnosti stává stále záva¾nìjší, potøeba poskytnout lidu hry je stále naléhavìjší. Zejména, kdy¾ se na tom dá ještì dobøe vydìlat.
Horší je, ¾e riskování a touha po penìzích a sportovní slávì se díky nekritické publicitì stává snem mnoha mladých lidí, pøíkladem, který odsouvá do pozadí jiné celo¾ivotní aktivity, jimi¾ lze daleko více prospìt rodinì, spoleènosti i lidstvu. Mohli by se stát vynikajícími lékaøi, uznávanými architekty, in¾enýry a vynálezci, nebo tøeba úspìšnými podnikateli, vyrábìjícími zbo¾í, které tisícùm dá práci a ulehèí ¾ivot. Proè hovoøím o nekritické publicitì?
Proto¾e vede k tomu, ¾e lidé sedící u monitorù, èi pozornì ètoucí „sportovní“ zprávy, jsou vtahováni do dìjù a situací, které se jich vlastnì vùbec netýkají, na nich¾ nemají vùbec ¾ádnou zásluhu. Vytváøí se tu falešná identita. Šidítko.
Vyhráli jsme.
Kdo vyhrál?
Já nebo Špotáková?
Já, anebo vycvièení artisté a akrobati èeské národnosti vystupující ve všech koutech svìta? Jak jsem se já o to zaslou¾il? Co já z toho mám? Pouze prostor na vyplavení emocí a adrenalinu… A zajímavou podívanou na skvìlé výkony, to pøiznávám.
Je to pohodlíèko, sedìt s pivkem doma na gauèi èi u velkoplošné obrazovky v hospodì a fandit. A mít pocit, ¾e se na tom jako Èech také podílím, ¾e jsem také sportovec, tøeba¾e jen „pasivní“, jak se kvalifikují mnozí èumilové pøi pøedstavování v televizních soutì¾ích.
Olympijské hry dávají znamenitou pøíle¾itost i politikùm, aby se na olympiádì identifikovali s davy a získali sympatie nejen širokých mas divákù, ale také byznysmenù, jejich¾ zájmy v tr¾ní spoleènosti hájí pøedevším.
Pøíle¾itost však poskytují i mnoha odpùrcùm šoubyznysu a lidem, kteøí se neumìjí vyrovnat s nerovnostmi, nespravedlnostmi a køivdami souèasného svìta. Pøíle¾itost k tomu, aby dali pøed zrakem všeho lidstva nìjakým teroristickým èinem najevo svou nespokojenost.
Je to ale ještì olympiáda, ukázka tìlesné krásy, duchovní dokonalosti a mo¾nosti obecného míru?
Nejsou to spíše váleèné manévry, kdy¾ vy¾adují úèast 12 000 policistù, 13 500 vojákù, 20 000 pracovníkù ostrahy, 1000 pøíslušníkù amerických bezpeènostních sil, 300 agentù MI5, váleènou loï, bezpilotní letadla, letoun AWACS, ostøelovaèe a protiletecké raketové jednotky na støechách londýnských domù? To vše jen pro to, aby si fanoušci hry u¾ili v klidu a pohodì, nebo také jako celosvìtová demonstrace síly pro pøípadné budoucí sociální nepokoje?
Ve starém Øecku olympiáda znamenala zastavení váleèných akcí. V souèasnosti zaèíná nová tradice: blízkost olympiády je obdobím zahájení ozbrojených støetù. V roce 2009 v Gruzii, v roce 2010, pøi zimní olympiádì ve Vancouveru, v Afganistanu. Vloni v Lybii, letos v Sýrii.
Kde vypukne další válka? V Iránu?
Ptám se proto: Je to ještì olympiáda, nebo jen festival šoubyznysu?
Ivo Krieshofer