O lži a pravdě

Minule jsem napsala, že bych s chutí rozdávala lepance a nebudu se divit, když se pod článkem objeví v komentářích výtka. No tak nevím, ale myslím si, že sem tam nějaký neškodí. A pokud vím, tak děti, mají-li volit mezi kázáním a pohlavkem, tak berou raději dokonce i pořádný viks.

Říká se, že lidé, kteří trpěli necitelnou agresí v dětství, chovají se necitelně pak i ke svým dětem. Ačkoliv jsem byla bita hodně necitelně - kovovým koncem řemene - snad jsem to dětem tolik neodváděla, i když jsem razila v tom houfu čtyř děcek, že "facka je nejrychlejší argument".

Co jsem ale neodpouštěla nikdy, byla lež. Je těžké zodpovídat za své lidi, když jim nemůžete věřit. Teď si budu trochu protiřečit. Já jsem v dětství byla bita hodně za cokoliv, ale málokdy za lež. Byla jsem totiž lhář perfektní. Nějak instinktem jsem vycítila, že ani po dlouhé době není člověk při lži nachytán, když se hned zpočátku aspoň částečně přidrží pravdy, ta mu nedá zapomenout, co kdysi říkal a není tak snadno později k přichycení. A navíc jsem už tehdy měla talent na fabulaci - než jsem zazvonila a matka došla ke dveřím otevřít, skoro vždycky mne osvítil dokonalý nápad, který mi dal podklad k neuvěřitelně pravděpodobnému vysvětlení prohřešku. Dneska to už vím, že už tehdy jsem měla potěšení z rozvíjení příběhu.

Jen jako aktuální vsuvka - rozhodně jsem nelhala tak průhledně a trapně jako v současné kauze o krabici vína se zachraňuje poslanec Rath. Nebijte mne, ale krapítek lituji, že už ve sněmovně nebude - už tam bez něj a jeho vstupů nebude skoro žádná sranda. Kdo se najde, aby jeho neuvěřitelné šaškování a výpady nahradil? Ale je to samozřejmě dobře, že se takové věci otevírají a snad přece jen svítá nad umenšením korupcí.

Ale chtěla jsem napsat o lhaní. O tom svém. A o zásadách. Já jsem si moc zásad nestanovila. Právě otec mi byl varovným příkladem. On jimi žil. Někdy to bylo až směšné - pamatuji na rozlitou polévku v kuchyni, když mámě došla trpělivost s jeho akurátností při stolování? Ale co hůř, on si ty zásady stanovil i pro sebe a to tak urputně, že sám sebe kolikrát vytrestal při jejich dodržování. Tak rád by byl něco udělal, třeba i sobě pro radost - ale stanovil, že se to nesmí a tak prostě nesmí a basta. Nedávno jsem se v korespondenci s jednou paní s něčím podobným setkala a stejně jako v dětství - nechápala jsem. Ty zásady si člověk postavil sám a na něm je i právo výjimky, porušení, pokud to udělá radost sobě, případně druhému a nikomu neškodí.

Ale jednu zásadu mám přece - o lži. Právě nelhaní totiž dává v jakémkoliv styku jistotu. Sobě samému i tomu, s kým člověk jedná. Škoda, že vymizela jistota pouhého podání ruky. Když jsem po revoluci pracovala ve velice kvalitních novinách, jejich majitel a tedy můj šéf velice trpěl, když sem z Německa jezdil a setkával se s tím, že nejen podání ruky, ale i písemné závazky nic neznamenají. On si v exilu rád zvykl na pravý opak. Pravda že hrdou pravdou se člověk může dostat i do potíží, ale zachová si čest a možnost dívat se přímo do očí. No, vlastně jsem na tohle přišla už dávno při svých "úžasných" fabulacích a tak jsem si ten talent brzy nechávala na psaní povídek a pro život jsem volila to hrdé setrvání v pravdě.

Naďa Vencovská

Další články autorky