Léto budiž pokáráno!

Jak roky plynou, mám s počasím pořád větší problémy. Dny, kdy život burácel a slunce, déšť, vítr či sníh mu představovaly jenom bezvýznamné kulisy, už odešly. Teď mne dělá slunce unavenou, déšť ospalou, vítr nervózní a sníh ustrašenou, aby se to neklouzalo...

Tuhle jsem zaslechla ve vlastní rodině pomluvu, že "někdy jsou v roku i dva dny, kdy naší babičce počasí poměrně vyhovuje, ale neví se, které to jsou!" Zamyslela jsem s nad tím. "Léto budiž pochváleno!" volá národ s Vladislavem Vančurou a panem Hrušínským, rochnícím se na plovárně. Slunce, dovolená u moře, prázdniny v horách, maliny zralé i nezralé...samé nádherné úkazy! Jenomže když se na léto podívám ze svého hlediska, mám vůči němu vážné výhrady. Tady jsou.

V létě bývá moc horko. Teploty nad třicet stupňů by měly být zákonem zakázány a když vypuknou vedra "pětatřicet ve stínu", měli by meteorologové, klimatologové a televizní rosničky platit pokuty. Oni to počasí vyrábějí, kdo jiný? Potom nám, seniorům, kladou lékaři na srdce, abychom nevycházeli z domu a měli láhev stále po ruce. Ovšem pouze láhev s vodou, nejlépe prý kohoutkovou. Prý jí máme ve vedřinách vypít až čtyři litry denně. Já jsem to jistou dobu zkoušela, ale ukázalo se, že potom by bylo rozumné pronajmout celý byt, kromě toalety. Ta mi k bydlení úplně stačila, jinde jsem se vůbec nezdržovala. A když trvají horka delší dobu, začne se člověku zdát, že takový Robinson Crusoe vedl na svém ostrově bohatý společenský život. Pokud při ranním nákupu v blízkém obchodě řeknu při pokladně: "Ne, bohužel, drobné nemám!", vracím se domů spokojená, jak jsem si po třech dnech osamělého pobytu doma hezky pokecala.

V létě jsou totiž všichni pryč. Nechápu, jak to zeměkoule vydrží, když se sedm miliard lidí najednou přesouvá po jejím povrchu. S tím, že jsou všichni pryč, souvisí pravděpodobně i fakt, že nikde nikdo není. Šla jsem do městské knihovny s taškou knih, ale knihovna byla zavřená. Šla jsem do čistírny s taškou oblečení, ale čistírna byla taky zavřená. Tak jsem šla do pedikúry, která byla otevřená, ale nebyla tam moje pedikérka. Byla zavřená. Byla v tom nějaká marjánka, ale nevím, jestli šlo o osobu anebo bylinu.

V létě je všude samý okolí (jak zpíval Michal Tučný), které se opravuje. Renovace domů, bytů, dlažeb a podobných úkazů je potřebná a ušlechtilá, jenomže příšerně hlučná. Hluk je nejen nepříjemný, ale i škodlivý, jenomže lidstvo to uzná, až když bude hluché. U nás se vloni v létě zateplovaly fasády domů naproti, letos v létě fasády domů vedle. Myslím, že vznikne nová pranostika: "Když lidé v létě zateplují fasády, bude tuhá zima."

V létě mám každý rok narozeniny. Dokud jsem byla mladá, snášela jsem to dobře, ale teď už o to nijak zvlášť nestojím. Navzdory tomu se narozeniny každé léto objeví a nejen že se objeví, ale jsou stále větší a větší. Nevím, kam to takto povede.

V létě je ještě daleko bídnější program v televizi než během roku, ačkoliv se to zdá být už nemožné. Nezasedá parlament, vláda, ani senát, což sice zvyšuje pocit bezpečí občana, ale já si potom při televizních novinách často zdřímnu. (Beztak se říká "není nad to, zdřímnout si před spaním!")

Televizní program představují jenom reprízy repríz. Všechno, co nám servírují, jsem už viděla, něco v mladší době kamenné, něco během druhé světové války, zbytek vloni. Tzv. "staropaměť" mi ještě funguje, takže občas hrdinům na obrazovce napovídám. "Teď řekni: "odejdi, miláčku!"" a hrdinka kývne, že slyšela a poslušně opakuje: "odejdi, miláčku!" (Pokud je to trochu novější film a mladá herečka, přeloží si nápovědu do aktuálního jazyka a řekne "vodprejskni, vole!" ) Dostala jsem se do stadia, kdy mi místo sledování televize stačí přečíst si její program. Ještě že se televizní vysílání skládá převážně z reklam, ty v minulosti nebyly a tak jsou pro mne stále nové, to víte, paměť mi teď už tak neslouží. Okurková sezóna zachvacuje bohužel i noviny a časopisy jako šarka švestky. Když si chci přečíst něco nového a opravdu napínavého, ponořím se do návodu na obsluhu mobilního telefonu Nokia - tomu já říkám děj!

V létě je naše město plné zahraničních turistů a všichni se mne ptají, kde je autobusové nádraží, jak se dostanou do centra a kudy na letiště. Ve škole mne učili různým řečem a i rodiče mi platili hodiny jazyků, ale dnes vidím, že ty peníze měli raději prohýřit v šampaňském a lanýžích, byla by to lepší investice. Z němčiny si pamatuji jenom předložky, vážící se s třetím pádem. Tady jsou: aus, zu, nach, bei, mit, vor. Mohu je vyjmenovat plynule, ale do centra se s tím žádný Němec nedostane. V jazyku anglickém jsem už roky ve fázi, kdy na otázku "How do you do?" cítím nepotlačitelné nutkání odpovědět "Yes, I do." To turizmus nezvýší. Francouzštinu mne učili v gymnáziu, takže ji bezpečně poznám, když ji vidím, ba někdy, i když ji jenom slyším. Zbývá ruština. Mojí ruštině rozumí každý Slovan s výjimkou Rusů. Někdy přemýšlím, jestli nás ve škole ruštinář učil skutečně ruštinu, anebo jestli je to můj osobní přínos ke slovanským jazykům? A ještě tiše podotýkám, že za mého mládí byla vrcholem vzdělání latina. Jenomže zatím mne žádný pocestný latinsky neoslovil, z čeho usuzuji, že tento jazyk už asi moc nefrčí. Pro mne je to úleva, nemohu si vzpomenout, jak se latinsky řekne "letiště".

V létě si nejvíc a bezostyšně užívá života hmyz. První část léta jsou to mouchy: nic, co by člověka rozveselilo, ale aspoň neštípají. Potom se pomalu a plíživě jako kontrarevoluce objeví komáři. Taková komářice sice nevypije na jeden doušek tolik krve, jako Dracula, ale zase je jich víc, než hrabat. Netuším, podle jakého klíče si vybírají své oběti, ale vím, že skupina A1B Rh faktor pozitivní je pro ně lahůdka, které se nikdy nepřepijí. Vyzkoušela jsem všechny prostředky odpuzující hmyz s jediným výsledkem, že se mne začali stranit lidé. Vůně sprejú, mastí a vodiček, kterou jsem nasákla, připomínala mokrého ovčáckého psa, syrečky, zapomenuté od minulého podzimu v nákupní tašce, i ponožky starého mládence... Až po opakovaných procedurách u mne doma komárů skutečně ubylo. Ulehčilo se mi. Plna nového optimizmu jsem vyšla na balkon, abych se i já konečně pokochala létem.

A stoupla jsem bosou nohou na vosu.

Text:Blanka Burjanová

Ilustrace:Václava Arnoštová

Další články autorky