Večeře

Chystám na salát brambory vařené ve slupce. Z brambor se kouří, loupu je v ruce ještě horké a jejich vůně mě vrací daleko do minulosti.

Jsem v malinké kuchyni mého dětství. Je večer. U stolu sedíme všichni a každý má před sebou hrníček studeného mléka a před sebou na stole malou kupičku soli. Maminka nese kameninovou mísu, z níž se kouří. Je plna horkých neloupaných brambor. Postaví ji doprostřed stolu, na do bíla vydrhnutou dubovou desku.

Maminka zasedne ke stolu, tatínek vezme z mísy první brambor, obřadně jej oloupe a zlehka se jím dotkne kupičky soli. My všichni ho následujeme. Tyto večeře se opakovaly skoro denně, málokdy jsme jedli něco jiného. Určitě byl tento pokrm vystřídán něčím jiným, zvláště když kráva byla stelná a nedojila, ale mi zůstala v paměti chuť ve slupce vařených brambor jako nejlahodnější.

Kromě jídla se odehrávalo ještě něco jiného. Byla to jediná možnost, kdy jsme se sešli pohromadě, protože oběd se tatínkovi do práce nosil. Každá neplecha, kterou jsme přes den provedli, byla maminkou komentována: „Počkej, až přijde večer tatínek!“ A tak někdy došlo i na tresty tělesné, ale bylo jich velmi málo, většinou se vše stačilo vyříkat.

Jednoho večera už každý dostal svůj díl a já, tenkrát nejmladší, jsem tatínka přerušila: „Já jsem dnes byla opravdu hodná“, protože jsem si nebyla vědoma nějakého přečinu. Bohužel, i já jsem tenkrát dostala svůj díl. Ve škole na poznámku učitele Strakoše, že se v noci nevyspal, jsem hrdě prohlásila, že můj tatínek také ne, protože byl v hospodě. Samozřejmě, že si to tatínek s učitelem vyříkali, protože v té hospodě hráli spolu karty. Já jsem za svou falešnou hrdost byla velmi pokárána a dodnes slyším tatínka, jak říká: „a pamatuj si, co se doma uvaří, to se doma také sní!“

Možná, že kdyby dnes většina rodičů poseděla každý večer se svými potomky u stolu, třeba i u lahodnějšího jídla než jsou brambory na loupačku, byly by výsledky jejich výchovy daleko lepší.

Hana Juračáková

* * *
Zobrazit všechny články autorky