Rok poté
Nestaèila jsem zrealizovat své perfektní výpoèty a plány jak odejít z tohoto svìta a nikomu neublí¾it. Obklopena láskou své rodiny a pøátel jsem se pomalu zotavovala ze svého dobrodru¾ství. Tìlo sice na èas dalo o sobì vìdìt co všechno vlastní za orgány (do té doby jsem netušila, ¾e mám slinivku, ¾luèník, ¾e se mohou i støeva zanítit, ¾e srdce mù¾e vynechávat, tlak støídavì letìt do oblak a následnì upadnout do hloubky nìkolika metrù). Také jsem sama sobì dokázala jak psychika ovlivòuje tìlesné funkce, ale pøe¾ila jsem.
V zamìstnání mne vzali zpátky, i bydlení jsem si našla velmi hezké, nezemøela jsem hlady, nebydlela jsem pod mostem. Objevila jsem, ¾e kromì NÌHO existuje ještì další svìt a další lidé, ¾e proto, abych byla milována, nemusím být absolutnì dokonalá a bezchybná. ®e i kdy¾ zmaøím celou roli toaletního papíru, i kdy¾ zapomenu zhasnout v koupelnì nesni¾uje to mou hodnotu na nulu.
Následky však mám dodnes. Poøád to bolí. A poøád to vlastnì nechápu, co se se mnou dìlo, ¾e jsem to byla já a mùj pøíbìh, a ne nìjaký úplnì praštìný, nepravdìpodobný a vymyšlený šestákový románek.
Intenzivní kontakt s ním pokraèoval ještì nìkolik mìsícù. Opìt telefonáty, opìt maily, opìt vyznávání lásky, 
touha a smutek. Ka¾dá zpráva od nìj byla pro mne bolestivým pøipomenutím mého divného já. Ka¾dý den jsem musela být v 19.00 hod na internetu, kdybych se mìla doplazit, proto¾e tam èekal ON a na MNE. Nejhorší byly týdny, kdy jsem byla v nemocnici a nechtìla mu to øíct. V nemocnicích bì¾nì internet na pokojích není, alespoò ne pro bì¾né smrtelníky jakým jsem já, a pøivázána ke kapaèkám, sotva hekaje jsem ztì¾í mohla ¾ebrat u primáøe, a» mi dovolí povídat si od sedmi do devíti veèer s nìkým na druhé stranì svìta.
„Jestli jsem nìkomu ublí¾il, tak jsem to já sám“, øíkával mi. Já polykala mno¾ství práškù, nechala do sebe píchat desítky injekcí, prošmátrávali mne vrchem, spodem, rvali do mne hadièky, trubièky, zkoumali mé vnitønosti, ale hlavní pøíèinu selhávání organismu nenašli. Ztì¾í by normální èlovìk, ale i vyuèený doktor pøes duši pochopil, s jakým úsilím jsem musela své tìlo znovu pøinutit ¾ít, proto¾e jsem u¾ vlastnì teoreticky zemøela. Pud sebezáchovy se však naštìstí znovu zrodil, a i kdy¾ jsem obèas upadala do èerných myšlenek, vstávala jsem znovu do ¾ivota jako Fénix.
Asi po pùl roce odjela Katy s dìtmi na návštìvu do rodného Èeska.Mezitím si ON zaèal dopisovat s jinou ¾enou. Taky Èeškou.
Ne¾ se Katy staèila vrátit zpìt, oznámil jí, ¾e s ní skuteènì ¾ít nemù¾e, ¾e se musí opìtovnì vystìhovat pryè, ¾e on si pøivedl jinou ¾enu, se kterou hodlá strávit zbytek ¾ivota.
Mi napsal, ¾e se bude tøi mìsíce toulat po západì, sám, jen se spacákem.
Ty tøi mìsíce se s¾íval se svojí budoucí ¾enou. Mìla jsem volné veèery, nemusela jsem hlídkovat u internetu a zaèala jsem i klidnìji spát.
Katy u¾ se nevrátila zpìt do svého amerického domova, ze kterého u¾ byla jednou vyhnána. U¾ nemìla kam. U¾ tam bylo ZASE obsazeno.
Za tøi mìsíce od doby, kdy mi vyprávìl, jak bude sám putovat a pøemýšlet o ¾ivotì, se moje láska pøece jen znovu o¾enila. Nevìstì bylo 21 let, jemu 50.
Jestli nezemøeli, ¾ijí spolu š»astnì a¾ dodnes.
S dìtmi si obèas píši, jejich otec s nimi pøerušil veškeré styky. Myslím, ¾e mám vìtší pøehled o jejich starostech a radostech ne¾ on. Katy se za dalších pár mìsícù provdala za èistokrevného Amerièana.
A já?
®iju.
Objevila jsem opìt, jak je ¾ivot krásný, jak vzácný, jak si musím vá¾it ka¾dého dne, který je mi darován a hlavnì – zùstat sama sebou, vá¾it si sama sebe a mít se ráda.
Pokud èlovìk nedoká¾e milovat sám sebe, tì¾ko mù¾e lásku rozdávat.
Dana Š»astná
