INRI
Nedávno jsem zahlédl, jak se v jedné televizní znalostní soutì¾i ptali, co znamená ten nápis na køí¾i ukøi¾ovaného. A
soutì¾ící pøekvapivì vìdìl: Je¾íš nazaretský, král ¾idovský. Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum.
Obèas chodívám okolo jednoho køí¾e zapadlého v ruchu velkomìsta. Mám rád symboliku køí¾ù, zejména mám rád rùzná bo¾í muka a køí¾ky u cest na kamenných základech. Èasto u¾ nápisy na nich mizí, stejnì jako mizí i povìdomí o pùvodním významu køes»anských svátkù. Poøád jsou ale symbolem víry našich dìdù a pradìdù. Víry patrnì pøekonané, nìkde i vyèpìlé, ale také víry, která vedla nejvìtší lidské duchy tøeba ke kráse baroka, gotiky. Hlavním posláním všech chrámù je pøece obracet oèi i mysl vzhùru, k nebesùm. Tam, kde podle køes»anù sídlí jejich trojjediný Bùh.
Velikonoce jsou nejvýznamnìjšími køes»anskými svátky. U dìtí je jistì pøekonávají Vánoce, ale mysterium jarních svátkù je vlastnì základem køes»anství. Je¾íš se obìtoval pro lidi, byl tupen, muèen, umíral v bolestech a sám. Jeho poslední slova prý byla v aramejštine: Eli, eli, lama sabachtáni. Bo¾e, bo¾e, proè mne opouštíš. Bùh ovšem svého lidského syna neopustil, o¾ivil ho a povolal k sobì na nebesa, aby mohl spolu s otcem a Duchem svatým shlí¾et na obøady, které i k jeho poctì lidé slou¾í v krásných chrámech.
Velmi jsem zjednodušil ten základní pøíbìh a dokonce ho ani neironizuji, jak je jinak mým zvykem. Ale takové je poselství køes»anských Velikonoc: Milovati budeš bli¾ního svého jako sebe samého. Ne více, ne ménì. Já vím, je to úkol neøešitelný, ideál. Pøesto bychom se obèas mìli vracet i k poselství Velikonoc, nejsou to jenom pomlázky, kraslice, koledy. Je to také poselství lidství, vztahu èlovìka k èlovìku, pøíbìh toho, který trpìl za jiné. Pøíbìh lidského obìtování. “Tvá vùnì mne zaujala, vdechl jsem ji a dychtil jsem po Tobì. Okusil jsem Tì a po Tobì laèním a ¾ízním. Dotkl ses mne a vzplanul jsem touhou po Tvém pokoji. „ Tahle modlitba je z 5. století, ale poøád dojímá svou upøímností.