Rub a líc technického pokroku

Věda a technika jen během života mé generace prošla ohromným vývojem. Ve své úvaze o vlivu tohoto vývoje na člověka z hlediska jeho umu a dovedností se omezím na tu část techniky, která se promítla do běžného života lidí.

Když řeknu svým vnoučatům, těm "starším", že jsem v jejich věku měl za rok asi tolik telefonních hovorů jako oni za den, že nebyla televize, nebo začínalo vysílání ve vybraných dnech a hodinách v černobílém obrázku velikosti pohlednice, že nebyly počítače ani v době, kdy se nám narodili jejich otcové, podívají se na mne soucitným pohledem.

Že jsem v té době pracoval na sestavení počítače, který zabral velkou místnost jsem jim raději neřekl, to snad bych tu dobu ještě více shodil, protože když jsem se s tím chtěl pochlubit, tak ten nejmladší vnouček si hrál s destičkou ve formátu pohlednice co toho dokáže víc než ten náš tehdejší počítač.

Většinou skončíme tím, že jim začnu vykládat o tom, jaká je to škoda nevyužít ty počítače k získání znalostí, vědomostí což má za následek další shovívavý pohled a konec výkladu.

S vámi bych se však chtěl podělit o svůj dojem, že do jisté míry je ten pokrok a ta současná zázračná technika kontraproduktivní na rozvoj dovedností a umu a možná i jistých znalostí lidí.

Jako kluk a stejně tak moji kamarádi jsem si sletoval rádio, tedy dvojlampovku. Opravoval kolo, později malý motocykl a ještě později i motor škodovky a další potřebné. Stejně tak jsme si vyvolávali filmy, opravovali ty nedokonalé televizory, pračky a vše potřebné.

Obdobně každý z mé generace, kdo se rozhodl si postavit domek si ho doslova postavil minimálně asistencí všem řemeslníkům-melouchářům (s.r.o. té doby). A tím si osvojil základy zedničiny, tesařiny, práce instalatérské, obkladačské a další.

Kutilství v manuální podobě mělo i přínos ve formě znalostí, neboť tím všichni ti kutilové věděli, proč a jak ta zařízení fungují. Ona ta technika byla tak nějak osahatelná, do toho televizoru bylo možno sáhnout, vyměnit lampu, stejně tak do motoru auta, ucho bylo diagnostickým přístrojem na seřízení předstihu, běhu motoru. Dnes je něco takového vyloučené a nepředstavitelné.

Ale tím se mně zdá, že jen málokdo ví a málokdo se zajímá, jak a na jakém principu pracuje nejen ten počítač, ale i televize, mobil a nakonec i ta pračka.

Možná se mi to jen zdá, možná na tom vůbec nezáleží, alespoň do té doby, než se člověk přístupem a náplní své práce, života nestane takovým dokonalým počítačem, mobilem, prostě robotem, který pracuje deset a více hodin denně a to v naprosto jednom a témže programu.

Ta moje generace nebyla tak naprogramovaná, ten můj program byl tak diletantsky sestaven, že jsem se živil prací duševní, ale zbyl (či musel) i čas na tu asistenci melouchářům a tím jsem se stal členem klubu kutilů, známých též pod označením "Ferda Mravenec-práce všeho druhu", a tak někdy na mě ta vnoučata hledí jako na exota, když jsem schopen jim pomáhat v přípravě na maturitu z matematiky a fyziky, ale současně mě vidí s tou zednickou lžící, hoblíkem a cirkulárkou.

Tím jsem nechtěl říci, že ta doba, která jak tou úrovní techniky, tak dalšími okolnostmi byla lepší, ale současně jsem chtěl říci, že nelituji toho k čemu mě to přivedlo.

Nakonec i možná právě díky tomu hoblíku, vrtačce a zednické lžíci těch dosavadních deset let jsem se v důchodu nenudil.

Jaroslav Petřík

Další články autora: