Rub a líc technického pokroku
Vìda a technika jen bìhem ¾ivota mé generace prošla ohromným vývojem. Ve své úvaze o vlivu tohoto vývoje na èlovìka z hlediska jeho umu a dovedností se omezím na tu èást techniky, která se promítla do bì¾ného ¾ivota lidí.
Kdy¾ øeknu svým vnouèatùm, tìm "starším", ¾e jsem v jejich vìku mìl za rok asi tolik telefonních hovorù jako oni za den, ¾e nebyla televize, nebo zaèínalo vysílání ve vybraných dnech a hodinách v èernobílém obrázku velikosti pohlednice, ¾e nebyly poèítaèe ani v dobì, kdy se nám narodili jejich otcové, podívají se na mne soucitným pohledem.
®e jsem v té dobì pracoval na sestavení poèítaèe, který zabral velkou místnost jsem jim radìji neøekl, to snad bych tu dobu ještì více shodil, proto¾e kdy¾ jsem se s tím chtìl pochlubit, tak ten nejmladší vnouèek si hrál s destièkou ve formátu pohlednice co toho doká¾e víc ne¾ ten náš tehdejší poèítaè.
Vìtšinou skonèíme tím, ¾e jim zaènu vykládat o tom, jaká je to škoda nevyu¾ít ty poèítaèe k získání znalostí, vìdomostí co¾ má za následek další shovívavý pohled a konec výkladu.
S vámi bych se však chtìl podìlit o svùj dojem, ¾e do jisté míry je ten pokrok a ta souèasná zázraèná technika kontraproduktivní na rozvoj dovedností a umu a mo¾ná i jistých znalostí lidí.
Jako kluk a stejnì tak moji kamarádi jsem si sletoval rádio, tedy dvojlampovku. Opravoval kolo, pozdìji malý motocykl a ještì pozdìji i motor škodovky a další potøebné. Stejnì tak jsme si vyvolávali filmy, opravovali ty nedokonalé televizory, praèky a vše potøebné.
Obdobnì ka¾dý z mé generace, kdo se rozhodl si postavit domek si ho doslova postavil minimálnì asistencí všem øemeslníkùm-meloucháøùm (s.r.o. té doby). A tím si osvojil základy zednièiny, tesaøiny, práce instalatérské, obkladaèské a další.
Kutilství v manuální podobì mìlo i pøínos ve formì znalostí, nebo» tím všichni ti kutilové vìdìli, proè a jak ta zaøízení fungují. Ona ta technika byla tak nìjak osahatelná, do toho televizoru bylo mo¾no sáhnout, vymìnit lampu, stejnì tak do motoru auta, ucho bylo diagnostickým pøístrojem na seøízení pøedstihu, bìhu motoru. Dnes je nìco takového vylouèené a nepøedstavitelné.
Ale tím se mnì zdá, ¾e jen málokdo ví a málokdo se zajímá, jak a na jakém principu pracuje nejen ten poèítaè, ale i televize, mobil a nakonec i ta praèka.
Mo¾ná se mi to jen zdá, mo¾ná na tom vùbec nezále¾í, alespoò do té doby, ne¾ se èlovìk pøístupem a náplní své práce, ¾ivota nestane takovým dokonalým poèítaèem, mobilem, prostì robotem, který pracuje deset a více hodin dennì a to v naprosto jednom a tém¾e programu.
Ta moje generace nebyla tak naprogramovaná, ten mùj program byl tak diletantsky sestaven, ¾e jsem se ¾ivil prací duševní, ale zbyl (èi musel) i èas na tu asistenci meloucháøùm a tím jsem se stal èlenem klubu kutilù, známých té¾ pod oznaèením "Ferda Mravenec-práce všeho druhu", a tak nìkdy na mì ta vnouèata hledí jako na exota, kdy¾ jsem schopen jim pomáhat v pøípravì na maturitu z matematiky a fyziky, ale souèasnì mì vidí s tou zednickou l¾ící, hoblíkem a cirkulárkou.
Tím jsem nechtìl øíci, ¾e ta doba, která jak tou úrovní techniky, tak dalšími okolnostmi byla lepší, ale souèasnì jsem chtìl øíci, ¾e nelituji toho k èemu mì to pøivedlo.
Nakonec i mo¾ná právì díky tomu hoblíku, vrtaèce a zednické l¾íci tìch dosavadních deset let jsem se v dùchodu nenudil.
Jaroslav Petøík
Další èlánky autora: