Co bych chtěla, aby se v mém životě změnilo

Opět jsme od naší vedoucí dostali úkol – zpracovat zamyšlení nad tématem – „Co bych chtěla, aby se v mém životě změnilo“. To je trápení, vůbec nevím, co si mám s tímto tématem počít. Když jsem prosila o radu sousedku, říkala: „Jejda, ty nemáš žádné přání?“
„To já bych si třeba přála nový, krásně zařízený dům, nebo perfektní zahradu atd.“

Jo, nový dům! To aby si moji potomci vyškubali na hlavě všechny vlasy, až se budou hádat, co komu připadne, až tady nebudu. A určitě k nějakým rozbrojům dojde. Ještě dnes si pamatuji, když zemřeli tatínkovi rodiče a tatínek jel do Prahy na pohřeb a posléze k dělení majetku. Moje maminka nestrávila to „bezpráví“ až do své smrti. Říkala:„Teda, já nevím Vojtěchu, to se může stát fakt akorát tobě! Všechno cenné si rozebraly tvé sestry (tatínek měl dvě sestry) a ty dovezeš akorát starou almaru a kabelu zbytečných krámů“. Doufám, že oba mí rodiče teď z té druhé strany vidí, že ta stará almara je jedním z nejcennějších kousků mého interiéru. Má krásně vyřezávané maličkosti na čelní straně a sklo ve výplních je vyleptané do podoby vázy s kyticí květů. Proč bych se jí měla zbavovat? Je v ní kus života tatínkových rodičů a teď i mého. A co s ní udělají moji potomci? Tím se teď nehodlám zaobírat. Zjistila jsem, že každá domácnost má citový vztah hlavně pro toho, kdo v ní žije. Proč se tedy trápit úvahou co by bylo, kdyby bylo.

A mít krásnou zahradu? Pro svého majitele je každá zahrada krásná. Vložil do ní svou lásku, pokropil jí svým potem a posvětil svými mozoly. Svým rozumem řídil její běh, radoval se z jejich úspěchů. Málokdo se může pochlubit skutečností, že jeho potomci budou pokračovat v jeho šlépějích. Není rozumné do nich vkládat své nenaplněné sny, neboť každý má právo žít si svůj život podle sebe.

Nechci, aby se v mém životě něco změnilo! Myslím, že osud zamíchal s kartami mého života podle svého uvážení. Je potřeba vážit si každého dne, který nám byl dán prozřetelností a snažit se řídit svůj život tak, abychom se za něj nemuseli stydět. Měli bychom být vděčni, že k někomu patříme, že máme kolem sebe rodinu, přátele, a že žijeme v míru a pohodě. Jako senior si mohu splnit to, na co jsem při výchově dětí a v produktivním věku neměla čas. Můj věk má výhodu v tom, že jsem ve svých nárocích mnohem skromnější než dřív, a že dokážu využít svůj čas s větším rozmyslem.

Pokud se zaobírám myšlenkou na změny, netýká se to mé osoby, ale mezilidských vztahů, nesmyslnému devastování přírody, neschopnosti mladé generace vážit si věcí kolem sebe, případně špatnému politickému nastavení v současném vedení státu. Je mně jen líto, že zázraky v tomto směru nelze očekávat. Mrzí mne, že síla mé vůle nemůže v tomto směru ničeho udělat…

Irena Atzlerová