Americká nukleární bitevní loď

a sen být námořníkem

Již od útlého mládí jsem chtěl být námořníkem. Už jenom proto, že tatínek byl velitelem U boatu, což na mě udělalo obrovský dojem. Alespoň nám to malým klukům říkal, aby jsme se nestyděli, že byl na plíce a neduživka, kterého nevzali ho na vojnu. Báli se, že by to nevydržel v plynové masce. Já si však uměl živě představit tatínka v elegantní bílé námořnické uniformě a vůbec mi nevadilo, že jeho ponorka potápěla britské konvoje. Naopak. Jako klukovi mně to imponovalo. To, že žádným velitelem nebyl jsme se s bráchou dozvěděli, když měl veliké popotahování s úřady, protože jsme se jeho působením za války vytahovali a někdo to na něj prásnkul. Jednoho časného rána zabušili neurvale na dveře dva pánové v kožených kabátech a bledého tatínka si odvedli do Bartolomějské na pohovor. Tenkrát jsme si to strašně vypili. Táta nám řekl, že jsme kluci pitomí, že už nám nikdy neřekne žádné tajemství, protože všechno vyžvaníme. Díky tomu, že jsme si pustili pusu na špacír měl zaražený postup a od vězení ho zachránilo jenom to, že za povstání bojoval v Praze na barikádách. Sousedi si mysleli, že kromě na plíce je taky na hlavu, když říká dětem takové nesmysly. Udělal by lépe, kdyby nám býval řekl, že byl námořníkem na křižníku Aurora a výstřelem z děla zahájil Velkou říjnovou socialistickou revoluci.

Svojí lásku k vodě a lodím jsem utužoval tím, že jsem na prázdninách jezdil neohroženě na neckách po místním potůčku. Když jsem byl starší tak kdykoliv to bylo možné jsem chodil na Vltavu na parník, kde jsem do nekonečna se zájmem a notnou dávkou závisti pozoroval potetované bicepsy plavčíků, kteří dlouhými bidly obratně odstrkávali loď od stěn zdymadel. Pakliže jsem se na parník nedostal, tak jsem alespoň chodil na Žluté lázně, odkud jsem plaval až k samotnému parníku, který tvořil mohutné vlny, na kterých jsem se radostně houpal, představujíc si, že jsem na širém moři.

To, že jsme moře neměli, mě moc mrzelo a postupem času jsem se smířil s osudem, že ze mne námořník, který by v nažehlené uniformě oslňoval krasavice, nikdy nebude. Taky mě trochu odradily filmy Kruté moře a Zkáza Titaniku. Jako vnímavý chlapec jsem si uvědomil, že taková loď, byť i obrněná a s děly, se může nakrásně potopit a představa šlapání ledové vody nebo sežrání žralokem mě nikterak nevzrušovala. Zájem o lodě, hlavně lodě válečné, mě však nikdy neopustil. Místo námořním důstojníkem jsem se stal zapšklým knihovníkem. Jako takový jsem trávil dlouhé hodiny listujíc knihami o čemkoliv, co plavalo na vodě. Letadlové lodě, ponorky a křižníky obzvláště upoutávaly mou pozornost a probouzely mojí obrazotvornost. Toužil jsem nějaký z těchto plovoucích kolosů navštívit a na vlastní oči vidět v jakých podmínkách stovky, někdy i tisíce námořníků žijí.

Jak hrozně všední byl můj život s knihami v porovnání s námořníky. Zatímco já jsem v práci za regály pošilhával po obrýlených, jako tresky hubených a někdy i vousatých knihovnicích, oni, když konečně vrávoravým krokem vystoupili na břeh, měli vždycky o radost postaráno. V přístavech totiž na ně vždycky čekaly davy roztoužených žen, které dobře věděly, že jenom osmahlý mořský vlk může po několika osamělých měsících na lodi splnit jejich nejtajnější touhy...

Moc mě mrzelo, že jsem se minul povoláním. Zrovna tak mě mrzelo, že jsem jenom snil o lodích a na žádné pořádné jsem nikdy nebyl. Nicméně, život rychle ubíhal, knihovničinu jsem zaměnil za práci v policejních službách a pozvolna jsem na svojí vášeň zapomněl...

Americká nukleární bitevní loď USS Arkansas zavítala na přátelskou návštěvu do Melbourne. Byl jsem jeden z mála lidí, kterému se dostalo pocty tuto super moderní loď ještě s několika australskými kolegy navštívit. Nemohl jsem tenkrát uvěřit svému štěstí. Konečně se splnila má touha na vlastní oči vidět něco, o čem jsem dlouhá léta pouze snil.

Na palubě křižníku nás za doprovodu hudby jménem kapitána přivítal usměvavý, krajně sebevědomý lieutenant v oslnivě bílé uniformě, právě takové, o které jsem snil jako malý kluk. Přátelsky, téměř žoviálně, nás oslovil a nechal si nás jednoho po druhém představit. Poté následovala nezapomenutelná exkurze lodi. Lieutenant sršel informacemi. Měl to pravé americké velikášské sebevědomí, které nám, bodrým Australanům (jednomu českého původu) příliš neimponovalo. Spíše naopak. Zdálo se nám, že jsme byli v jeho očích přízemní tvorové, kteří nemají potuchy o úžasné americké ničivé moci, která pouhým stisknutím knoflíku může srovnat se zemí celá města v jakýchkoliv částech zeměkoule. A podle toho s námi také jednal. Mluvil zásadně v akronymech, tedy ve zkratkách, popisujících různé bitevní systémy a zbraně. Důstojník, který měl před sebou hrstku australských policajtů však očividně nebyl připraven na typický australský smysl pro humor. Ačkoliv jsme většinou neměli ponětí o čem mluví, znalecky jsme přikyvovali jeho přednášce ve zkratkách a nekladli jsme záludné otázky. Ty však na sebe nenechaly příliš dlouho čekat.

Lieutenant nás přivedl do nejtajnější místnosti bitevní lodě. Představil nám jí jako nervní centrum, ze kterého se sleduje co se děje ve světových krizových oblastech. Ponurá, tmavá místnost plná velkých obrazovek před kterými ve vysokých pohodlných křeslech seděli důstojníci, kteří analyzovali co se právě před jejich očima dělo a kam by měly být asi namířeny rakety. Ta křesla byla v zadu značně vyboulená a nás zajímalo co se v těch boulích asi skrývá. Tmavou místnost lehce narušovalo červené světlo nad vchodem. Lieutenat blábolil cosi o americké suverenitě, když se kolega Jim Whittard nesměle přihlásil o slovo.

„Yes Sir,“ řekl důstojník a tím dal najevo, že dává kolegovi příležitost položit otazku. „Rád odpovím, pakliže nejde o tajnou informaci.“

Jim si odkašlal, mrknul na nás jakoby chtěl říct „Teď dávejte dobrej pozor,“ a se zcela vážnou tváří se zeptal lieutenenta: „Sir, to červené světlo támhle, to znamená, že tady na lodi máte pro námořníky k dispozici bordel?“

Lieutenat polkl na prázdno. Nevěděl co si má o otázce myslet. Jenom my jsme se šťouchali lokty a pod vousy se hihňali. Poté rozpačitě odpověděl, že samozřejmě na lodi nic takového není a že když na to přijde, takže si námořníci mohou užít v soukromí svých kajut než se dostanou na souši.

“Excuse me, Sir,” zvedl ruku detektiv inspektor George Smith. “To za těma křesly, to máte padáky?”

Americký lieutenat znervózněl. Začínali jsme ho pozvolna vyvádět z míry. Nebyl si však zcela jistý jestli jsme opravdu tak zabednění nebo jestli to jenom hrajeme. Jak říkám, neměl tušení o australském smyslu pro humor. Ve své funkci musel zachovat klid a proto, tentokráte mnohem chladněji, jenom řekl: “Ne, to samozřejmě nejsou padáky, ale záchranné vesty.” Vůbec nezareagoval tím, že by se zasmál, jako bychom v jeho případě udělali my, Australané, a řekl nám, že jsme volové. Ne, zachovával si naškrobenou fasádu amerického námořního důstojníka.

Na kapitánský můstek nás rozhodně brát neměl. Jistě toho dodnes chudák lituje a zdají se mu hrůzostrašné sny. Hlavně kvůli tomu, že když jsem spatřil rudý telefon, který zprostředkovával okamžité spojení kapitána s americkým prezidentem, tak jsem se k němu vrhnul s tím, že nutně potřebuji zavolat ženě Máně, že přijdu domů pozdě na večeří. Zatímco se australští policajti mohli počůrat smíchy, Američan mě v poslední chvíli zachytil a hystericky zařval ať se telefonu ani nedotknu. Pak už nás jenom chvějící se po celém těle dovedl zpátky na palubu, kde se přiškrceným hlasem zeptal, jestli má někdo z nás ještě nějakou otázku. My jsme chvíli taktně mlčeli. Ne však dlouho. Ticho jsem nakonec přerušil, a korunu všemu jsem opět nakonec nasadil já, když jsem znalecky pokyvoval hlavou a utrousil jsem:” Sir, this is an FBS you have here.” Zatímco kolegové už hned věděli co přijde potom a stěží se udrželi, aby nevybuchli v pustý chechot, lieutenant neměl tušení.

Typicky americkým způsobem se zeptal: ”Excuse me, Sir?“

Svůj výrok ve kterém jsem použil Australanům tak známého akronymu, jsem opakoval.

Lieutenant zrovna tak opakoval svojí tupou otázku.

Podíval jsem se na kolegy jako bych od nich žádal o svolení mám-li nebo ne. Jejich přikývnutí mně dodalo kuráž a já pomalu, ale zřetelně se sebe vydal: “You have a Fucking Big Ship here, Sir.”

Nejsem si zcela jistý, zdali lieutenant pochopil celý vtip, nicméně si z čela utřel sněhobílým kapesníkem krůpěje potu, křečovitě se pousmál, zasalutoval nám a tím skončila naše exkurze americké nukleární bitevní lodi USS Arkansas.

Naší návštěvou jsme se s kolegy ještě dlouho dobře bavili. Policejní ředitel Bob Jason prohlásil, že jsem teď nefalšovaný Australan, protože nejenom, že rozumím typicky australskému humoru, ale dokážu ho v životě i patřičně použít.

Toto ocenění mě samozřejmě náležitě potěšilo. Jen si nejsem úplně tak jistý, co si o Australanech myslí americké námořnictvo…

Dodatek 1: v listopadu 2011 Austrálii navštívil americký president Barack Obama. V jednom ze svých projevů se s obdivem zmínil o australském zemitém humoru.

Dodatek 2: po návštěvě jsem si s radostí uvědomil, že jsem udělal dobře, že jsem se nestal námořníkem. Kdo by chtěl mít na svědomí zodpovědnost stisknout tlačítko, které vypustí nukleární rakety, anebo vysvětlovat prezidentu USA, že nějaký šílenec použil telefonu, aby vysvětlil ženě, že přijde pozdě na večeři.

Ivan Kolařík

Další články autora: