Bývalo to jednodušší,
mohlo by to být jednodušší…
Co bývalo, co by mohlo být jednodušší? Náš ¾ivot, alespoò v nìkterých smìrech. ®e je to všechno tak slo¾ité, nároèné, za to mù¾e naše pohodlí, a¾ lenost, lidská touha nìco stále vylepšovat, zjednodušovat, jinak øeèeno technický pokrok.
Taková banalita: ucpal se nám pøívodní ventil splachovaèe. Voda z našeho vodovodu je mimoøádnì tvrdá, všude zpùsobuje usazeniny, odnáší to i ten ventil, za dva roky spolehlivì zaroste. Jsem docela zruèný kutil, poradím si s tím sám, ale znamená to odmontovat, vyèistit, vydrhnout, nebo radìji koupit nový, novì namontovat, jeliko¾ pak nìkde teèe, utìsnit – na tøetí pokus se to snad podaøí.
Oè to bývalo jednodušší, suchý záchod na konci dvora takové problémy nemìl, fungoval v¾dy a za ka¾dého poèasí spolehlivì, ¾ádné problémy se splachováním. Pravda, v zimì ponìkud táhlo na, na co vlastnì :-)
Co problémù vám pùsobí automobil. Sotva pøezujete ze zimních na letní, abyste u¾ pøezouvali z letních na zimní (nezapomeòte nechat vyvá¾it kola, dohustit, zkontrolovat hloubku dezénu), nádr¾ je ka¾dou chvíli na dnì, kdy¾ je to nejménì vhodné dojde tekutina v ostøikovaèi, na nejrušnìjší køi¾ovatce zhasne motor a ne a ne ho nastartovat…Roèní prohlídka, potom technická, emise, je-li vám o nìjaký rok více, lékaøská prohlídka, pojištìní povinné, nepovinné, havarijní, sedadel, zavazadel…A kdy¾ nakonec vyjedete, dálnice je totálnì ucpaná, popojí¾díte po desítkách metrù, nakonec v cíli není kde zaparkovat, objí¾díte kolem a kolem a sakrujete, tam kde bývalo místo, je úklid, zákaz zastavení…
Oè to bylo jednodušší, nespìchalo se, staèil vám obyèejný povoz s dobrotivou kobylkou. Otec, abychom mìli pohodlí a naše cesty do 12 km vzdáleného okresního mìsta byly pohodlnìjší, a mezi námi i více na úrovni, koupil si bryèku, skoro jako na obrázku, ale byla vyvedena v hnìdé a ještì nemìla ty gumové ráfky. Konì, radìji pár, jsme si pùjèovali do známého sedláka a mohli jsme vyrazit, byly to památné, nezapomenutelné cesty. Po prašné silnici to malinko drncalo, skøípìlo, ale mohli jste volnì pozorovat okolní pøírodu, polnosti, remízky. Koníèci poslouchali na slovo, myšleno doopravdy, staèily ètyøi pøíkazy, hijó, èehý, hot, prrr! Ale šlo to i bez øeèí, staèilo je jemnì popohnat opratìmi, nebo naopak, pøibrzdit, do zatáèky nají¾dìly zcela samozøejmì. Na ustálených místech, napøíklad u místní hospody bez pøemýšlení zaparkovali…
I pøíprava k provozu, konì i koèáru, byla jednoduchá. Zrána nìco obroku, nejradìji ovsa, potom poøádnou porci vody, ale pozor, z vlastního vìdra, kùò je èistotný, nerad se o svùj kbelík dìlí s jiným.
Já vím, jednou za èas potøebuje údr¾bu kùò i koèár. Ale obutí kol, odbornì zvaný ráfek, vydr¾í dlouho, nìkolik let. Pak se zajde ke kováøi, nový ráfek stoèí ze speciální pasoviny, pìknì na míru do kruhu, konce se svaøí v ohni (dnešní generace u¾ ani neví, co to je) a ještì za horka natáhne na døevìnou konstrukci kola. Ne¾ se kolo zase nasadí, hlava kola se proma¾e kolomazí.
I koník musí dostat jednou za èas nové obutí, novou podkovu. Ke slovu pøijde zase kováø, èi lépe podkováø. Podkova je menší umìlecké dílo, má nejen svùj tvar, ale i správnou výšku, stavbu, ¾lábek, v nìm otvory pro podkováky. A podkování konì je obøad, zá¾itek. Ještì rozpálená podkova se pøitiskne na kopyto konì, zasyèí to, zvedne se nìco neotøelé vùnì (pro fajnovky pachu), pøibije pomocí podkovákù a dlouhé týdny èi mìsíce se mù¾e jezdit.
Co problémù pùsobí takové vytápìní, jako nedávno. Po pøíchodu prvních mrazù jsem pustil do kotle plyn, po menším trápení se zapálením vìèného plaménku se kotel bez problémù rozjel, nicménì první topná zkouška nedopadla, dva radiátory v patøe totálnì zavzdušnìné. To se ještì nikdy nestalo, sháním topenáøe: „ Pane, dennì nás volá 50 lidí, všichni chtìjí najednou opravovat topení, proè jste to nevyzkoušel v létì?! Pøijdeme tak za dva týdny!“ (Nevím, co bych v létì, ve vedrech kolem tøicítky nazkoušel!) Detaily si odpustím, dalo to týden shánìní náhradních dílù, rozèilování,montování, zkoušek, ne¾ teplo zavládlo i v patøe.
Oè to bývalo jednodušší, stolový sporák v kuchyni a kamna v obýváku se jednou do roka vymetly, ta trocha sazí létajících ve vzduchu, na obleèení a na ksichtì se uklidila a zase se mohlo bez problémù topit. Ten náš starý sporák mìl dokonce i vestavìnou, vlastnì jen vsunutou nádobu na teplo vodu tak¾e zaruèenì ¾ádné problémy s boilerem nebo karmou, neøeknu ohro¾ení zdraví nebo dokonce ¾ivota oxidem uhelnatým, voda se ohøívala samoèinnì, v lo¾nici byla kamna zbyteèná, na veèer se ohøála cihla v troubì a strèila pod nadýchnutou duchnu z pravého husího peøí, tìm choulostivìjším poslou¾il termofor.
Telefon? Docela dobøe se bez nìj ¾ilo, ¾ádné zlobení s mobilem, s vybitou baterií, s nedostupnou protistranou, nedostateèným signálem. V naší nevelké obci s asi tisícovkou obyvatel ani nevím, zda nìjaký byl, nevzpomínám na pøípad, kdyby nám scházel. ®ivot se neodvíjel v tak rychlém tempu, na všechno bylo èasu dost.
Nedávno mì dopálily obyèejné, vlastnì neobyèejné kuchyòské váhy. Svou ¾enu jsem nedávno potìšil, vlastnì ani nepotìšil (k èemu mi budou?) dokonalými, pøesnými, elektronickými – vá¾í s pøesností na jeden gram. Slou¾ily skoro tøi mìsíce, pak se na displeji namísto èísel zaèaly objevovat hieroglyfy, mo¾ná to bylo nastavení pro Araby, ale zpátky k èeštinì jsem se nedostal, ani kdy¾ jsem dojel pro nové baterie. To se vám s tìmi starými, klasickými nemohlo stát. Slou¾ily nìkolika generacím, pamatuji si je z raného dìtství, kdy¾ se cídily Sidolem kliky, opucovaly se i ty krásné dvì mosazné mísy i ta záva¾íèka, od jednoho deka snad do pùl kila (pùlkilovka u¾ byla ¾elezná), vá¾ily neobyèejnì pøesnì…
Dokonce ani doktora jsme moc nepostrádali. Dnes nestaèí ani ten praktik, jeden den vás pošle na polikliniku na EKG, druhý den na roentgen na jinou, tøetí do okresní nemocnice k urologovi… Drtivou vìtšinu léèení obstarávala máma, mìla docela pìknì vybavenou lékárnièku, èernou mast na vøedy, borovou na drobná poranìní po ošetøení jódovou tinkturou, nachlazení se léèilo lipovým nebo bezinkovým èajem a vypocením (ti vìtší dostávali do èaje slivovici). Vykloubený kotník, zlomeniny, na to byl odborník strejda Pongrác. I mì to postihlo, vykloubený kotník napravil jedním dobøe míøeným tahem (malinko jsem zaøval), na naštípnutou holenní kost dal obklad z psího sádla s èerným koøenem – hadím mordem. (Otec byl opatrný, pøece jen volal pána doktora, já u¾ nevím ze kterého mìsteèka. Pøijel na krásné bryèce, omakal nohu, kdy¾ zjistil, ¾e to vidìl strejda Pongrác, jen mávl rukou, já tu u¾ nemám co dìlat.) Léèil i vysoký tlak, nejprve èesnekem vyluhovaným v lihu, kdy¾ to nepomohlo, mìl pøipravené krásné macaté pijavice, staèilo je pøilo¾it tak na hodinku.
Bývalo to jednodušší, mohlo by to být jednodušší nebýt tak zvaného pokroku. Ale, musím se pøiznat, toto povídání bych u¾ tì¾ko napsal husím brkem, pérem namáèeným do kalamáøe, nebo plnicím pérem, které vìènì dìlalo kaòky. Hlavnì proto, ¾e mé staré ruce u¾ odmítají vykreslovat ty tvary písmen, navíc opravovat ty chyby a nedomyšlené formulace bylo nesmírnì nároèné. Na poèítaèi je to pøece jen jednodušší. (®e bych pøece jen pøipomenul naše nìkdejší psací nástroje alespoò obrázkem? I s tím sklenìným jsem kdysi psal!).
Souhlasíte, s mými závìry? Mo¾ná ani ne. Asi bych mìl pøes všechna pøíkoøí, která nám pùsobí oøíšky soudobé techniky, ten pokrok pøece jen pochválit!
Ilustrace – internet
Další èlánky autora: