Milujeme život a chceme milovat ještě víc!
O smrti a umírání, o strachu a milování

Kdo chápe smrt jako neodvratnou a přirozenou součást života, která se nedá obejít, nedá se obelstít, nedá se odvrátit, občas oddálit, je s životem i se smrtí smířen, má v srdci klid, ten pronikl do tajů a smyslu života, rozdává upřímné úsměvy, radost a lásku na každém kroku a jakoby kolem něj zářilo světlo. Když se ho zeptáte, jestli se bojí smrti, odpoví vám, že kdo se nebojí žít, nebojí se ani zemřít. Hloubka těchto slov spočívá v pochopení všeho, co nám život nabízí, v pochopení bolesti, strasti, utrpení, ale hlavně radosti, štěstí, lásky. Z tohoto člověka jakoby mluvil sám život. Z pádů a proher si vzal ponaučení a proměnil je ve výšiny a výhry. Čistota, upřímnost a nezištnost jeho činů mu přinesla naplnění, díky kterému rozdává lásku a smích, ale i naději. Slzy smutku proměňuje v slzy štěstí, vděčnosti a naděje. V období trápení nám pomáhá přenést se přes řeku času. Není nic, co by takového člověka zlomilo, jeho duch je tak silný, že ze všeho, co se zdálo být beznadějné, je najednou možnost. Jeho velké srdce nemá nikomu a ničemu nic za zlé. Ani to, když si pro něj přijde paní Smrt.

Láska nám přináší smíření se vším, čeho se bojíme. Obzvláště podzim života by měl být naplněn láskou, všechny životní trampoty by měly být už za námi a měli bychom se za nimi dívat jako na něco, co se nás už netýká. Můžeme milovat naši rodinu, přátele, ale i činnost, kterou rádi děláme. Můžeme pomáhat druhým, potěšit slovem, písničkou, milým činem. Vědomí, že umírám, beru jako něco, co je mé, je mojí součástí, kterou mám rád, protože ono to tak skutečně je. Nebojím se, i když nevím, co mě čeká. Nemyslím na to. Kdybych se bál, jenom by mě to zbytečně trápilo. Proč se teď trápit, neměl jsem v životě trápení až dost? Došel jsem až k tomuto cíli, odolal jsem všem nástrahám života, přečkal jsem i ty nejtěžší chvíle, neměl bych si teď konečně od všeho odpočinout? Je zde mnoho lidí, kteří čekají na moji pomoc, na moje rady, a moje nitro stále dychtí po poznání. Vezmu tužku a začnu psát. Vezmu knihy a začnu číst. Vezmu za ruku přítele a budu s ním sdílet den, řeknu mu, že smrti se už nebojím. Vím, proč už se nebojím, smířil jsem se s ní, neboť jsem ji přijal a ona přijala mne. Vím, že jsem se narodil nejen proto, abych žil, ale také proto, abych zemřel. Ne, nebojím se mluvit o tom, že zemřu. Nebojím se právě proto, že o tom mluvím, protože díky tomu vím, že vše je v pořádku a má to tak být. Vlastně mluvím o všem, co mě trápí, a čím víc o tom mluvím, tím míň mě to trápí. Mluvím s přáteli, s rodinou, ale i se stromy, s trávou, s květinami. I když mi zrovna neodpoví, mojí odpovědí je úleva. Úleva, která mi vrací štěstí a radost ze života, cítím krev v žilách a vím, že ještě stále žiji a mohu vykonat spoustu dobrého.

Kdo hledá odpověď na smysl života a smrti, možná ji právě našel, možná ji najde zítra, možná pozítří. Jen je třeba nepřestávat hledat a věřit, že odpověď existuje. Žil jsem tady, ale proč, proč jsem žil, proč jsem se narodil, když mám zemřít? Kdo si tuto otázku položil, položil si nejzákladnější otázku života. Kdo chce znát odpověď, bude ji znát. Strach ze smrti je kolikrát silnější než my a nedovolí nám podívat se do hloubky našeho nitra, nedovolí nám cítit a vnímat pravdu, pravdu, která jakoby se před námi schovávala. Pravdu, kterou od nás odhání lidé, kteří se jí bojí víc než my. Odpovědí na strach by měla být láska, neboť láska zahojí všechny bolesti, všechny šrámy na duši. Smrti bychom se neměli bát, smrti není třeba se vůbec bát. Ničeho není třeba se bát. Třeba je jen milovat. Milovat vše, milovat život. A kdo život miluje, nezná strach a ani smrti se nebojí. Upřímnost a čisté srdce, to jsou dary, které můžeme mít a můžeme jimi lásku rozdávat. Zastavme na chvíli čas, podívejme se z okna, pohleďme na nebe, poděkujme větru, který nás hladí po tváři. Poděkujme slunci, které nás svou tichou laskavostí hřeje. Poděkujme měsíci za jeho stříbrný svit. Poděkujme za to, že jsme zde v této kráse mohli žít a stále žijeme. A strach jakoby se vypařil... Najednou zjistíme, že milujeme. Milujeme život a chceme milovat ještě víc! A v našem srdci už není strach, protože je v něm teď láska. Kdy nadejde můj čas? Kdy dohoří moje svíce? A není to jedno? Já teď žiji, cítím, že chci ještě žít a milovat. A protože miluji, tak také cítím, že není důležité, kdy můj čas na tomto světě vyprší. Až přijde moje chvíle, poznám ji a budu připraven, odevzdám svou duši nebesům a vydám se na cestu domů.

Vlastimil Bednář