O pivì, ¾enách, dopravì
a jiných vìcech jak v Èesku tak v Austrálii
Nedávná návštìva Prahy mì nadchla z nìkolika dùvodù. Samozøejmì, ¾e ve mnì zanechala nezpomenutelny dojem Praha, kterou nìkdo trefnì a s notnou dávkou pýchy nazval „jednou velkou pivnicí,“ Ano, tento pivu holdující obèan mìl pravdu. Pøívìtivých hospod, náleven, tavern, výèepù a restaurací je v samotné Praze tolik, ¾e strèí celou Austrálii do kapsy.
V Melbourne èlovìk jen ztì¾í najde útulnou pivnici, kam by mohl jen tak zaskoèit a u pùllitru zrekapitulovat ¾ivot nebo si s kamarády jen tak pokecat. Vìtšinou se jeden musí smíøit s trpkou skuteèností, ¾e skonèí v jednom z velkých hotelù nebo klubù, které postrádají tu pravou hospodskou atmosféru, kterou piják najde pouze v Èesku. V takovémto australském podniku rovnì¾ teèe pivo proudem. Není divu, ¾e je Austrálie pátá na svìtì co se týká konzumace piva na osobu. A to je to co mnì nedává spát. Pivo je zde toti¾, kromì nìkolika vyjímek, takøka odporné. Tedy ve srovnání s takovou plznièkou, budvárkem nebo kozlíkem. Pouze snad tasmánská piva se dají s chutí pít. Jinak se vìtšina piv rovná patokùm, které se zde èepují z píp obalených ledem a jsou proto silnì pøechlazené. To je zøejmì dìláno úmyslnì, aby se zabila ordinérní chu» zdejšího piva. Ètenáø tì¾ko uvìøí, ¾e pivo se zde navíc èepuje do pomìrnì malých sklenic, proto¾e pùllitry v Austrálii neexistují. Nejvìtší kulturní prohøešek však je, ¾e èasto jsou tyto sklenice plastikové, aby se pøedešlo tak zvanému „glassing,“ kdy opilci pou¾ívají rozbitou sklenici jako zbraò pøi hospodských rvaèkách. To, ¾e za malé pivo tady zaplatíme kolem ètyø dolarù je pádný dùvod, aby si èlovìk vá¾nì zahrál s myšlenkou se nadobro vrátit do rodné zemì.
Ano, nevá¾il jsem si toho, ¾e jsem mohl pít lahodné a levné pivo bìhem své nìvštìvy. Ji¾ po pìti pùllitøíkách jsem sveøepì odmítal pokraèovat, zatímco kamarádi, vèetnì kamarádek, se teprve potom dostávali do rá¾e. Teï však lituji a slibuji si, ¾e pøíštì udr¾ím krok, proto¾e to za to stojí. Pozdì bycha honit kdy¾ se èlovìk vrátí k plastikové sklínce plné ¾luté vody bez èepice.
Nejsem natolik pøízemní èlovìk, abych zde holedbal pouze pivu. Bìhem mé návštìvy toti¾ na mì udìlalo patøièný dojem více vìcí ne¾ pivo. Pohled na v parném létì lehce obleèené, krásné ¾eny, mnì rozproudil krev v ¾ilách. Èešky jsou vskutku krásné. A dovedou o sebe peèovat. Mají smysl pro humor a jsou v jádru sympatické. Pøísahal bych ale, ¾e zdaleka nejsou tak ú¾asnì vyvinuté jako Australanky.
Pohled na australské ¾eny je zrovna tak povzbudivý. Ano, jsou skuteènì tak vyvinuté, ¾e nám mu¾ùm se dìlají bubliny u nosu. Jejich mohutné køivky jsou zpùsobeny hormony napìchovanými kuøaty, které Australanky s oblibou jedí. Mo¾ná, ¾e nejsou tak elegantnì obleèené jako famózní Èešky, proto¾e díky klimatu a ¾ivotu venku na èerstvém vzduchu je jejich styl obleèení spíše neformální. Díky nekoneèným hodinám stráveným na slunci na zlatých plá¾ích, vypadají do snìda opálené Australanky ú¾asnì. Pùvabná poko¾ka však nezùstane na vìky. Nemilosrdné australské slunce promìní tyto krasavice v pøedèasnì zestárlé babièky, které se scvrkou kù¾í pøipomínají spíše slona. Jako ¾eny jsou pak u¾ pouze pøita¾livé pro lékaøe, kteøí si zgustnou na jejich sluncem zpùsobé rakovinì kù¾e.
Lze konstatovat, ¾e rozdíl mezi èeskými a australskými ¾enami není tak markantní jako rozdíl mezi pivem. Nebo veøejnou hromadnou dopravou.
To, ¾e se v Praze mù¾ete dostat prakticky v jakoukoliv hodinu kamkoliv, je neuvìøitelné. Nepochopím, proè obèané vlastní auta, která nemají kde parkovat a se kterými vytváøejí šílené dopravní zácpy. Mo¾ná, ¾e automobil je stále ještì symbolem statusu. Jediné vhodné vysvìtlení je, ¾e je lidé potøebují k pøepravì na chalupy. Buï jak buï, já bych za ka¾dých okolností dal pøednost veøejné dopravì, která je sofistikovaná a hlavnì funguje.
Praha je protkaná sítí tramvají a autobusù, které jezdí dochvilnì a èasto. Je radost se podívat na stále více supermoderních vozù navr¾ených Porchem, které hlavní mìsto køi¾ují. Pravda, po Praze stále ještì jezdí staøièké tramvaje mého mládí, s dnes ji¾ rezavými sedadly a špinavými, grafitti pokrytými interiéry. Ale tìch je stále ménì. Sedadla tramvají jsou pøíjemnì zahøívaná, co¾ èlovìk uvítá hlavnì, kdy¾ je zima. Bohu¾el nejsou vozy klimatizovány, co¾ cestující pro zmìnu neuvítá za horkého poèasí, kdy se prostorem tramvají line nepøíjemný zápach potu. Jízdné je pøijatelné a jízdenky lze zakoupit na ka¾dém rohu. Mladí cestující jsou stále ještì dobøe vychovaní a starším osobám uvolní místo. Vím to z vlastní zkušenosti a posílilo to ve mnì víru, ¾e na svìtì ještì není všechno ztraceno. Mladá dívka, která mnì poskytla své místo mnì ale zároveò uštìdøila tì¾kou ránu, proto¾e tím dala jasnì na jevo, ¾e patøím do starého ¾eleza.
Jaký to rozdíl proti australskému systému. Je mi záhadné, proè australští dopravní byrokraté nejedou do Prahy na zkušenou. Jistì by to stálo za to. Proto¾e co se tady v dopravì dìje pøipomíná spíše Kocourkov.
Jen jednou, pøed mnoha lety, vláda státu Victoria navázala dru¾bu s Pra¾skými dopravními podniky. To mìlo za následek, ¾e v Melbourne zaèala okru¾ní turistickou cestu zdarma staøièká tramvaj pojmenovaná „CITY OF PRAGUE.“ Co¾ bylo moc hezké, ale tato po Praze pojmenovaná elektrika ji¾ po Melbourne dlouho nejezdí. Èert ví, co se s ní stalo.
V Melbourne sice také máme tramvaje, ale ty jsou spíše turistickou atrakcí. Alespoò se to tak zdá. I naše moderní vozy se nedají srovnat s tím co èlovìk vidí v Praze. Doprava v Melbourne však více ne¾ na tramvajích závisí na vlakové dopravì. Navzdory dlouholetým snahám je tato doprava stále nevyhovující pøesto, ¾e jí dennì pou¾ívá tisíce obèanù. Ti jsou ale krajnì nespokojení a na nespolehlivou dopravu nadávají. Vlaky jsou špinavé a nedochvilné a dochází k èastému selhání vlakového parku. Navíc jízda vlakem v noèních hodinách je natolik nebezpeèná, ¾e vláda ustanovila nový policejní oddíl, který vlaky patroluje. Výrostci nedbají na pøedpisy, které hrozí vysokými pokutami, pakli¾e nìkdo dá nohy na sedadla, kouøí nebo se chová nepøístojnì. Neexistuje, aby nìkdo z cestujících nìkoho napomenul, proto¾e by na to mohl doplatit. A tak radìji èlovìk strèí nos do novin a dìlá jako by nevidìl, co se kolem nìho dìje. Taková je také anglosaská nátura. Do nièeho se neplést. Ono se to vyøeší nìjak samo. Avšak nevyøeší. Tak¾e jako slušný cestující musíte snést nevhodné chování umaštìných mladíkù, ze kterých jde nìkdy hrùza.
Nejvìtší fiasco je situace ohlednì prodávání jízdnek, tedy nìèeho, co se v Praze myslím zvládlo. Myki systém, který zdárnì funguje v jiných èástech svìta, je nìco, co nás, daòové poplatníky sice stálo ji¾ milióny dolarù, ale co stále ještì u nás trpí takøka nevyøešitelnými problémy. Nad neschopností lidí povìøených Myki systémem zùstává rozum stát. Není divu, ¾e jsou silnice Melbourne zrovna tak ucpané auty jako jsou silnice Prahy. Mìstskou veøejnou dopravu by mohlo toti¾ pou¾ívat mnohem více lidí, ale proto¾e je tak nevypoèitatelná, lidé dávají pøednost dopravì vlastními auty.
V pátek odpoledne se Praha vylidòuje. To moøe aut, uhánìjících všemi smìry od Prahy, je neuvìøitelné. Špièka se vyrovná i tìm nejobávanìjším dopravním zácpám v Sydney, Bankoku èi Kuala Lumpuru. Bylo mi vysvìtleno, ¾e lidé jedou na víkend na chaty.
V Èesku jsem vidìl chaty honosné a ostentativní, zrovna tak jako chaty skrovné. Snad ka¾dý ale chalupu má, jezdí na ní, døe se na ní, poøád na ní nìco upravuje, zdokonaluje, zkrášluje. Mìl jsem dojem, ¾e lidé jsou otroky chat. Není však pochyb, ¾e na nì jezdí rádi, na chatách mají své party a legraci a na chaty se uchylují z podobnych dùvodù jako se lidé uchylují k pivu. Aby alespoò na chvíli zapomìli na všední starosti a na neutìšený ¾ivot v práci. Je to takový útìk z reality.
V Austrálii je celý koncept chat prakticky neznámou velièinou. To, ¾e my chatu vlastníme a jezdíme na ní 1500 kilometrù ukazuje na chatrný stav naší duševní schránky. Vìtšina Australanù chaty nemá. Lidé spíše otroèí na svých pozemcích a zahradách ne¾ aby se nìkam v autì plahoèili stovky kilometru. Krásná zahrada a zastøi¾ený trávník je pýchou majitele. Kdo má zahrádku zanedbanou je brán v nemilost a nemá to v sousedství lehké.
Oproti Praze, „jedné velké hospodì,“ je proto Melbourne pøirovnáváno k „jedné velké botanické zahradì.“ Tato metropole o ètyøech milionech obyvatelích ze všech koutù svìta, je opravdu ponoøena v zeleni...
A tak to nìjak je. Jak rodná Praha, tak mìsto ve kterém ji¾ 42 let ¾iji, mají své pùvaby. Faktem zùstává, ¾e Melbourne bylo ji¾ po druhé vyhlášeno „the most liveable city in the world“ (nejlepší mìsto na ¾ití na svìtì). A je to na nìm znát...
Další èlánky autora: