Hami¾ná ¾enská
Sedím, loupu švestky, pøemýšlím. O svém ¾ivotì, o mých dìtech, o kamarádkách. V tom se v mé hlavì objeví slova – hami¾ná ¾enská. Nevystihuje to zcela myšlenku, kterou tu hodlám rozvádìt, nicménì pøi troše obrazotvornosti by to mohlo znamenat i to, co chci já a ne to, co znamená volný pøeklad, tentokrát z nìmèiny. Hami¾ný = ziskuchtivý.
Ziskuchtivá nejspíš nejsem, i kdy¾ u¾ za ¾ivota mého tatínka jsme s radostí v¾dy pou¾ívali slogan: „Neboj se, dcero, vše se k dobrému obrátí a velkého jmìní nabudem.“ Bídu jsme nemìli, ale boháèi se z nás nikdy nestali. Kdy¾ posunu své myšlenky kousek dál, do doby kamenné, øíkám si, ¾e náš rod by patøil urèitì do kategorie sbìraèù, nebo» celá naše rodina vytrvale sbírala rùzné vìci. Je pravda, ¾e v dobì totality všechny pøedmìty slou¾ily svému úèelu, a byl-li v rodinì mu¾, mající tzv: „zlaté ruèièky“, bylo vystaráno. Maminka, která kromì bì¾ných povinností umìla i šít, schovávala ka¾dièký kousek látky, stu¾ky, nitì, knoflíky, krajeèky. Recepty od sousedek, které mìly zkušenosti s nemocemi, které trápily i nìkteré èleny rodiny. Èaj na revma, na ¾luèník, na spaní, recepty na vyzkoušená jídla, obyèejnì napsaná anilinovou tu¾kou na pytlíku od cukru, vzorníky s vyšívanými stehy, s pletenými vzoreèky a mnoho dalšího. Regál ve sklepì byl v¾dy naplnìn spoustou zavaøenin, moštù, marmelád, sušených bylin, sušených hub, pytlù s bramborami, s cibulí a èesnekem. Velkou zahradu jsme tenkrát nemìli, jenom zahrádku u domu, ale rodièe jezdili do Pikárce (obec na Èeskomoravské vysoèinì) pomáhat na ¾nì a od nich jsme dostávali za naši pomoc rùzné potraviny.
Tatínek, který mìl svoje místeèko ve sklepì, se chlubil vzornì umístìným náøadím, které bylo peèlivì nabroušeno, naolejováno a v¾dy pøipraveno k potøebì. Krabièky, sklenièky, šuplátka a pytlíky byly skrýší pro høebíky, šroubky, tìsnìní, špunty (ale v¾dy jen pravé korkové), la»ky, desky, trámky slou¾ily k výrobì rùzných døevìných pomùcek do domácnosti, které si maminka pøála mít ve své kuchyni. Tatínek umìl udìlat cokoliv, o správkách ani nemluvì.
A já jako dìcko jsem dlouhá léta sbírala nálepky ze zápalek. Vymìòovala jsem si je se spolu¾áky a v¾dy se tìšila z ucelených sérií a krásných obrázkù.
A pak ubìhlo pár let, já jsem se vdala a zaèala hospodaøit podle svého. Zaèátky byly krušné, ale postupnì jsem se vpravila do role hospodynì. Od doby dospívání jsem tou¾ila mít jednou ve své domácnosti bar s rùzným alkoholem. Obèas, kdy¾ jsem k nìkomu pøišla na návštìvu, otevøeli bar a nabízeli mi alkohol, o kterém jsem nikdy neslyšela. Poèítám, ¾e to mnì mohlo být tak 18 let. V naší rodinì se nepilo, i kdy¾ maminka mìla v¾dy uschováno pro hosty sklenici nìjakého likéru (oøechovku, višòovku, vajeèný koòak) a tatínek s oblibou nabízel rybízové víno, nebo nìjaké jiné, v¾dy vlastní výroby. A tak jsem i já zaèala vyrábìt po domácku rùzná vína, a jednou za mìsíc jsem koupila litr nìjakého alkoholu. Skladovala jsem to v Ondøejovicích ve sklepì a èas od èasu, kdy¾ jsem šla pro nìco do sklepa, jsem se zalíbením stávala pøed regálem, a zamilovanì si øíkala: „Jsem dobrá. Mám, mám,“ a radostnì jsem se pøed ním èepýøila. Asi bych pokraèovala donekoneèna, realita však byla nesmlouvavá. Jednou, kdy¾ nebyl pantáta doma, pøišel na návštìvu jeho kamarád. Ptal se, nemám-li nìco ostøejšího na zahøátí, tak jsem celá radostná bì¾ela do sklepa a nalévala jsem mu z láhve nìjaký alkohol. Hodil to do sebe mezi dveømi, rázem zfialovìl a zhnusenì celý obsah vyprskl na podlahu. „Fuj, co mi to dáváš, v¾dy» je to voda!“ Nevìøícnì jsem na nìho koukala. „Takové šmejdy si nech pro nìkoho jiného. Jdu za Ríšou a øeknu mu, jaké má doma nemehlo.“ Do oèí mnì skoèily slzy. Jen co odešel, šla jsem do sklepa a postupnì otevírala naèaté lahve. Skoro ve všech byla voda, jen ty neotevøené snad tajily pravý mok. Ne¾ se pantáta vrátil domù, všechny lahve jsem vynosila do zmole a rozbila je. Tím skonèilo mé samozásobování alkoholem. Pantátovi jsem øekla, ¾e s pitím je konec, pivo ¾e mu z obchodu nosit nebudu, ¾e nejsem jeho slu¾ka a tím to také skonèilo. A to byl tedy zaèátek mé hami¾nosti. Asi to mám v krvi po svých pøedcích, ale nemù¾u si pomoci. Neustále dìlám zásoby, i kdy¾ od pytlù s bramborami, cibulí a s èesnekem jsem u¾ upustila. Zavaøuji kompoty, marmelády, okurky, nakyselo, nasladko, pøipravuji š»ávy a rùzné zeleninové polotovary. Sbírám recepty, rady pro zdravý ¾ivotní styl, schovávám èasopisy o zahradì a rùzné jiné… A pak, ¾e nejsem vìrný obraz svých rodièù. Jen ty „zlaté ruèièky“ jsou ty tam. Náøadí se povaluje všude a nikde, nic není tak, jako to bylo za doby mého mládí. A já sama jsem smìšná pro své potomky, kteøí s oblibou tvrdí, ¾e dnes není potøeba ¾ádného velkého úsilí, nebo» vše lze koupit v obchodì. Jen na to mít.
Závìrem pøedávám alkoholovou „òamku“, která rozhodnì stojí za vyzkoušení.
Mistery
1 litr slivovice
1 litr mléka
6 ks chemicky neošetøených citronù nakrájených na koleèka i ze slupkou
20 dkg krystalového cukru
Vše dáme do 4 litrové sklenice na 4 týdny. Pøiklopíme víèkem. Následnì pøefiltrujeme a mù¾eme popíjet. Mléko udìlá v lahvi prstenec, který stáhne pachu» slivovice. Koneèný výsledek pøedèí vaše oèekávání.
Tak co? Jsem nebo nejsem hami¾ná ¾enská?
Irena Atzlerová