Hamižná ženská

Sedím, loupu švestky, přemýšlím. O svém životě, o mých dětech, o kamarádkách. V tom se v mé hlavě objeví slova – hamižná ženská. Nevystihuje to zcela myšlenku, kterou tu hodlám rozvádět, nicméně při troše obrazotvornosti by to mohlo znamenat i to, co chci já a ne to, co znamená volný překlad, tentokrát z němčiny. Hamižný = ziskuchtivý.

Ziskuchtivá nejspíš nejsem, i když už za života mého tatínka jsme s radostí vždy používali slogan: „Neboj se, dcero, vše se k dobrému obrátí a velkého jmění nabudem.“ Bídu jsme neměli, ale boháči se z nás nikdy nestali. Když posunu své myšlenky kousek dál, do doby kamenné, říkám si, že náš rod by patřil určitě do kategorie sběračů, neboť celá naše rodina vytrvale sbírala různé věci. Je pravda, že v době totality všechny předměty sloužily svému účelu, a byl-li v rodině muž, mající tzv: „zlaté ručičky“, bylo vystaráno. Maminka, která kromě běžných povinností uměla i šít, schovávala každičký kousek látky, stužky, nitě, knoflíky, kraječky. Recepty od sousedek, které měly zkušenosti s nemocemi, které trápily i některé členy rodiny. Čaj na revma, na žlučník, na spaní, recepty na vyzkoušená jídla, obyčejně napsaná anilinovou tužkou na pytlíku od cukru, vzorníky s vyšívanými stehy, s pletenými vzorečky a mnoho dalšího. Regál ve sklepě byl vždy naplněn spoustou zavařenin, moštů, marmelád, sušených bylin, sušených hub, pytlů s bramborami, s cibulí a česnekem. Velkou zahradu jsme tenkrát neměli, jenom zahrádku u domu, ale rodiče jezdili do Pikárce (obec na Českomoravské vysočině) pomáhat na žně a od nich jsme dostávali za naši pomoc různé potraviny.

Tatínek, který měl svoje místečko ve sklepě, se chlubil vzorně umístěným nářadím, které bylo pečlivě nabroušeno, naolejováno a vždy připraveno k potřebě. Krabičky, skleničky, šuplátka a pytlíky byly skrýší pro hřebíky, šroubky, těsnění, špunty (ale vždy jen pravé korkové), laťky, desky, trámky sloužily k výrobě různých dřevěných pomůcek do domácnosti, které si maminka přála mít ve své kuchyni. Tatínek uměl udělat cokoliv, o správkách ani nemluvě.

A já jako děcko jsem dlouhá léta sbírala nálepky ze zápalek. Vyměňovala jsem si je se spolužáky a vždy se těšila z ucelených sérií a krásných obrázků.

A pak uběhlo pár let, já jsem se vdala a začala hospodařit podle svého. Začátky byly krušné, ale postupně jsem se vpravila do role hospodyně. Od doby dospívání jsem toužila mít jednou ve své domácnosti bar s různým alkoholem. Občas, když jsem k někomu přišla na návštěvu, otevřeli bar a nabízeli mi alkohol, o kterém jsem nikdy neslyšela. Počítám, že to mně mohlo být tak 18 let. V naší rodině se nepilo, i když maminka měla vždy uschováno pro hosty sklenici nějakého likéru (ořechovku, višňovku, vaječný koňak) a tatínek s oblibou nabízel rybízové víno, nebo nějaké jiné, vždy vlastní výroby. A tak jsem i já začala vyrábět po domácku různá vína, a jednou za měsíc jsem koupila litr nějakého alkoholu. Skladovala jsem to v Ondřejovicích ve sklepě a čas od času, když jsem šla pro něco do sklepa, jsem se zalíbením stávala před regálem, a zamilovaně si říkala: „Jsem dobrá. Mám, mám,“ a radostně jsem se před ním čepýřila. Asi bych pokračovala donekonečna, realita však byla nesmlouvavá. Jednou, když nebyl pantáta doma, přišel na návštěvu jeho kamarád. Ptal se, nemám-li něco ostřejšího na zahřátí, tak jsem celá radostná běžela do sklepa a nalévala jsem mu z láhve nějaký alkohol. Hodil to do sebe mezi dveřmi, rázem zfialověl a zhnuseně celý obsah vyprskl na podlahu. „Fuj, co mi to dáváš, vždyť je to voda!“ Nevěřícně jsem na něho koukala. „Takové šmejdy si nech pro někoho jiného. Jdu za Ríšou a řeknu mu, jaké má doma nemehlo.“ Do očí mně skočily slzy. Jen co odešel, šla jsem do sklepa a postupně otevírala načaté lahve. Skoro ve všech byla voda, jen ty neotevřené snad tajily pravý mok. Než se pantáta vrátil domů, všechny lahve jsem vynosila do zmole a rozbila je. Tím skončilo mé samozásobování alkoholem. Pantátovi jsem řekla, že s pitím je konec, pivo že mu z obchodu nosit nebudu, že nejsem jeho služka a tím to také skončilo. A to byl tedy začátek mé hamižnosti. Asi to mám v krvi po svých předcích, ale nemůžu si pomoci. Neustále dělám zásoby, i když od pytlů s bramborami, cibulí a s česnekem jsem už upustila. Zavařuji kompoty, marmelády, okurky, nakyselo, nasladko, připravuji šťávy a různé zeleninové polotovary. Sbírám recepty, rady pro zdravý životní styl, schovávám časopisy o zahradě a různé jiné… A pak, že nejsem věrný obraz svých rodičů. Jen ty „zlaté ručičky“ jsou ty tam. Nářadí se povaluje všude a nikde, nic není tak, jako to bylo za doby mého mládí. A já sama jsem směšná pro své potomky, kteří s oblibou tvrdí, že dnes není potřeba žádného velkého úsilí, neboť vše lze koupit v obchodě. Jen na to mít.

Závěrem předávám alkoholovou „ňamku“, která rozhodně stojí za vyzkoušení.

Mistery
1 litr slivovice
1 litr mléka
6 ks chemicky neošetřených citronů nakrájených na kolečka i ze slupkou
20 dkg krystalového cukru

Vše dáme do 4 litrové sklenice na 4 týdny. Přiklopíme víčkem. Následně přefiltrujeme a můžeme popíjet. Mléko udělá v lahvi prstenec, který stáhne pachuť slivovice. Konečný výsledek předčí vaše očekávání.

Tak co? Jsem nebo nejsem hamižná ženská?

Irena Atzlerová