Poblí¾e hranice, za ní¾ je velká neznámá
Mo¾ná se vám to také za ¾ivot stalo, octli jste se a¾ v pøíliš tìsné blízkosti té tì¾ko uchopitelné vzrušující hranice, za ní¾ je velká neznámá, hranice mezi ¾ivotem a neexistencí. Také se mi to pøihodilo, dokonce nejednou…
Ta první vzpomínka je z dìtství a vybavila se mi po pøeètení nedávné novinové zprávy: ve vodním víru se topil psík, majitel za ním skoèil, zvíøátko zachránil a sám u¾ se nedokázal z náruèe víru vymanit. Lidský ¾ivot obìtoval za ¾ivot milovaného zvíøete.
Bylo mi všeho všudy tak 12-13 let, kdy¾ jsem se sílou toho ¾ivlu utkal. Má milovaná øeka se po vydatné letní bouøce rozdovádìla. Pod vývarem naší vodní elektrárny, kde byl proud vody mimoøádnì silný, voda valící se z vedlejšího koryta, jindy mírného, pomalého, valila obrovským proudem a na místì setkání ¾ivlu s ¾ivlem se vytvoøil celkem nepøíliš nápadný vír. Toèivý, svým, jenom tušeným tvarem pøipomínajícím tornádo, na hladinì pomìrnì prostý rotující útvar sahající do znaèné hloubky… Nevím, jak se tam dostal, nevím, komu patøil, uprostøed toho trychtýøe se octl malý èoklík. Marnì se pokoušel vymanit se z té rotující, jindy vlídné hmoty, støídavì se ocital pod vodou, aby se pak pokoušel odplavat, ale síla vody byla vìtší, nepøekonatelná... Byl jsem u¾ pomìrnì dobrý plavec, ani chvíli jsem neváhal, nìkolika tempy jsem ho dostihl a jediným energickým pohybem ramene ho z nepochopitelného pouta vyhodil, z nedobrovolného zajetí vyprostil.
Vodní vír
Nastal jiný, neoèekávaný problém, ¾ivel se rozhodl zámìnu pøijmout a vír pro zmìnu uvìznil mne, jakýkoliv pokus odpoutat se z jeho náruèe konèil nezdarem. Bojoval jsem hezkou chvíli a pøiznávám, mé síly ochabovaly. Kamarádi, kteøí mùj zápas pozorovali z bøehu, na mne nìco volali, ale dlouho se jim nedaøilo pøekøièet burácející vody. Koneènì jsem pokyn pochopil: nechat se vtáhnou do hloubky a nemilosrdný trychtýø prorazit hluboko pod hladinou. Zkusil jsem: nádech, hluboký ponor, nìkolik energických temp a byl jsem volný.
Nebezpeèí, které mi hrozilo jsem si nìjak ani neuvìdomoval pøesto, ¾e uplynulo jen nìkolik dní ode dne, kdy jsme na poslední cestì doprovodili dvì sestry, které rozdivoèená øeka v podobné situaci u¾ nepustila ze své náruèe; kdy¾ je vyprostili, ještì se dr¾eli za ruce... Prostì jsem si jakékoliv hrozící nebezpeèí jednoduše nepøipustil. Øeka je nádherná, dovede potìšit, pohladit, ale…
Mùj druhý pøíbìh se odehrál nìkdy snad v sedmdesátých, nebo osmdesátých letech na rumunském èernomoøském pobøe¾í, v nìkteré Eforii. Pøivedlo nás tam podzimní pracovní zasedání. Sotva jsme se s pøítelem Josefem vybalili, vyrazili jsme na plá¾, suchozemci chtiví moøské vodièky. Malinko nás rozladilo, ¾e od moøe silnì foukalo, po pobøe¾í plápolaly èerné vlajky (zákaz koupání), byli jsme oba dobøí plavci, tak¾e proè se nechat odradit moøskými vlnami, které u pobøe¾í tak nádhernì masírovaly a dále od bøehu dopøávaly tu jedineènou houpaèku...
Josef byl rychlejší a bìhem nìkolika minut byl u¾ u vzdáleného konce vlnolamù, takových tìch betonových kotev a zdálo se, ¾e si tam hoví, hraje si se ¾ivlem. Bylo to jinak, kdy¾ jsem se k nìmu malinko pøiblí¾il, pøekvapilo mne jeho volání „pomoc“ a pochopil jsem, ¾e má co dìlat, aby ho energie vln nehodila na ty kusy betonu. V klidné vodì bych asi vìdìl jak nato, v mohutných vlnách jsem mìl co dìlat, abych se sám udr¾el nad vodou. Jediné co mì napadlo, zavolal jsem mu „dr¾ se, plavu pro pomoc“.
V té chvíli jsem ještì netušil, ¾e moøe se rozhodlo tento mùj zámìr pøekazit. Zdánlivì jsem se vydal smìrem k bøehu, jenom¾e mùj úmysl se mohutným proudùm vody nezamlouval. Po metru vpøed mì mohutný proud vody sebral a nemilosrdnì hodil o tøi zpìt, pomalu ale jistì jsem se od bøehu vzdaloval, dokonce se zdálo, ¾e oè více bojuji, o to více se vracím. I sil ubývalo... kdesi hluboko v pozadí mozku se vkrádala myšlenka, jaké to asi je, kdy¾ síly docházejí a najednou nezkrotný ¾ivel pøevládá, vítìzí, kdy¾ se èlovìk octne na té hranici nepoznaného a zvolna ztrácí kontrolu nad svým osudem, nad svým ¾ivotem...
Vlnolamy
Po chvilce se pøece dostavil spásonosný nápad, mo¾ná se vynoøil díky té první pøíhodì: kdy¾ to nejde na hladinì, co to zkusit pod ní! Nádech, ponor, nìkolik energických temp, nádech, ponor, nìkolik mohutných temp... plá¾ se pøece jen pomalu ale jistì pøibli¾ovala. Zbývalo snad 200 metrù, kolem se procházely hlouèky turistù, zaèal jsem na nì mávat, sna¾il jsem se tak vyjádøit potøebu pomoci. Nepochopili, mysleli, ¾e je zdravím, zamávali a šli dále. S vypìtím všech sil jsem pøece jen doplaval, svalil se na písek jako bì¾ec po vysilujícím pokusu o svìtový rekord, periferií svého zraku jsem ještì staèil zaznamenat, ¾e Josef se také vrací. Pochopil mé poèínání a pøidal se, hezkou chvíli jsme ho køísili z mimoøádného zatí¾ení...
Ta tøetí pøíhoda mìla zcela jiný charakter, ohro¾en jsem nebyl já, ale... Léto jsme se rozhodli u¾ít na èernomoøském pobøe¾í Bulharska, na Zlatých pískách. Vzali jsme sebou naši tøíletou vnuèku, její drobné zdravotní problémy pøímo volaly po moøské vodì, po moøském ovzduší.
Náš pobyt jsme se sna¾ili co nejvíce zpestøit. V ten den jsme se vydali na výlet pro suchozemce mimoøádnì pøita¾livý, celodenní výlet velikou moøskou lodí, týdnì vozila rekreanty z pøímoøských oblastí SSSR a v týdnu kotvila v Nesebaru a pro zájemce poøádala nevšední výlety.
Podobnì vypadala naše výletní loï
Na horní palubì byl docela rozmìrný lákavý bazén, poèasí bylo nádherné, man¾elka se nìkde v ústraní bavila v okruhu podobnì zalo¾ených dam, a my jsme se rozhodli pro nevšední vykoupáni. Vnuèku jsem povìtšinou dr¾el v náruèí, chvíli jsme se ve vodì pro ni dosti hluboké èvachtali, potom jsem ji posadil na bøeh a šel si zaplavat nìkolik bazénù tam a zpìt, procedura se dokola opakovala.
A tehdy se to stalo. Sotva jsem odplaval na vzdálenìjší konec, otoèil se... a byl to šok! Vstala, uklouzla, a støemhlav se zøítila do pro ni obludné hloubky. Voda byla prùzraèná, jasnì jsem vidìl, jak se blí¾ila ke dnu. Jsou situace, kdy náš mozek neèeká na uvìdomìlé pøíkazy, jedná samoèinnì, zasahuje okam¾itì. Snad ještì nikdy, ani kdysi pøi závodìní jsem nezabral tak energicky a míøil si to otevøenýma oèima pod hladinu. Trvalo to jen sekundy, u¾ jsem ji dr¾el v náruèí a vynoøil se s drahocenným bøemenem. Rozplakala se, celá událost se odehrála ve vteøinách, ještì si nestaèila ani loknout.
Šetrnì jsem ji odevzdal man¾elce, ohleduplnì vysvìtlil, co se stalo. Naštìstí lodní bar byl otevøen, nechal jsem si nalít deci koòaku, nemám to ve zvyku, ale tentokrát jsem to jednoduše nalil do hrdla.
Mo¾ná se vám to také za ¾ivot stalo, octli jste se a¾ v pøíliš tìsné blízkosti té tì¾ko pochopitelné hranice, za ní¾ je velká neznámá, hranice mezi ¾ivotem a neexistencí. Ale pokud ètete tyto øádky, znamená to, ¾e jste se nevzdali. ®el, nebylo to ka¾dému dáno.
Ilustrace: Internet