Zrcadlo
Zrcadlo, zrcadlo, øekni mi, kdo je na svìtì nejkrásnìjší?
No pøece ty! Ty milouèký, hloupouèký sebeprohlí¾iteli! Tedy, se zrcadly zrovna moc nemluvím! Opravdu ne. Jsou hroznì upøímná! Nejèastìji se z nich na mì kouká úplnì cizí, nesympatický chlap a šklebí se na mì silnì provokativnì. No uznejte, co jsem tomu chlapovi mohl udìlat, kdy¾ ho vùbec neznám? Tak proè se na mì šklebí?! Abych to tomu cizímu chlapovi oplatil, tak se na nìj šklebím ze všech sil taky a tak se oba šklebíme, a¾ nás z toho bolí úplnì celé naše já. Já pak jako moudøejší ustoupím a odcházím. Pøece se nebudu zahazovat s nìjakým úplnì cizím sebestøedným chlapem.
Šel jsem vám nedávno do mìsta. Je to vlastnì pro mì hrdinský èin, proto¾e ve mìstì bydlím, a tak jdu vlastnì sám do sebe. A uznejte, ¾e to není jen tak jít do sebe. To nìkdy setsakramentsky bolí. Koukám se po plakátech vlevo, vpravo, pak zase vlevo a pak zase vpravo. Koukám, co jako bude a na co by se dalo jít se vy¾ít. Ono mì baví víc chodit na nìco nebo na nìkoho, ne¾ proti nìkomu èi nìèemu. Tedy, v mládí mì bavilo víc chodit proti nìkomu èi nìèemu, ale to bejvávalo. Zkoušel jsem minule jít proti vìtrem zlomyslnì se otevírajícím dveøím a do dneška mám ještì na hlavì malinkou bouli. No, jako bych si zahrál v grotesce. A proti zdi u¾ radìji vùbec nechodím. Jsou èím dál tím tvrdší. Nevìøíte? Tak si to zkuste. No ale abych vás u¾ nezdr¾oval, tak k vìci. Byl tam na jedné plakátovací ploše plakát s pozvánkou na besedu o nepravdivosti evoluèní teorie. Nìco jako ¾e neplatí, ¾e ten Darwin se spletl, nelhal-li ten lháø vùbec a navíc ještì úmyslnì.
Já tedy nevím jestli ta jeho teorie platí nebo neplatí, proto¾e jsem u toho nebyl, kdy¾ to tenkrát všechno zaèalo. No, mo¾ná byl, ale nìjak si to nepamatuji. To víte, u¾ nejsem nejmladší. Navíc je to obèas ú¾asnì pohodlné si nepamatovat. Ale zavrtalo mi v hlavì, zachrastilo, zabzuèelo a mám o problém víc. Doteï mi bylo vše jasné. Zaèalo to pøece všechno kdysi dávno samovolnì, vyvíjelo se to všechno v èistém a èestném konkurenèním boji pøírody a jsem tu já. Úplnì nejlepší tvor z celého svìta. Nemyslím tedy já jako já, ale já jako my. ®ivoèišný druh. No jo, ale proè mi to vlastnì tøeba zrovna tenhle mluvèí od toho našeho prezidenta øíká, ¾e to není pravda? Mluvèí pøece není jen tak nìkdo. Je to mluvèí toho našeho prvního obèana, je na to urèitì hodnì vzdìlaný a vlastnì za prezidenta mluví v¾dycky, kdy¾ tomu se zrovna nechce anebo chraptí. Navíc to je urèitì i jeho poradce, a to mu tedy radí a musí být tøeba i chytøejší ne¾ ten nejprvnìjší z nás. To není jen tak nìjaká informace, kdy¾ je od nìj. To je vlastnì výzva, abych se choval. Chovám já se vlastnì správnì vychovanì? Jsem já ten pravý a správný obèan, nebo jsem já ten levý nesprávný obèan? Nevnímají mì tøeba jako ¾ivel, co jde proti státu anebo, nedej bo¾e, proti ¾ivotu samotnému? Nemìl bych já vystoupit nìkde v mediích, ¾e to tak vlastnì ani nemyslím, kdy¾ si to takhle tedy trochu myslím?
®e jsem si doteï myslel, a ¾e u¾ od této chvíle nebudu. ®e jsem koneènì uvìøil v tu správnou pravdu o svém vzniku, a ¾e u¾ nebudu ¾ít v bludu. ®e u¾ v bludu nebudu. Ale doufám, ¾e on to ten mluvèí a poradce zas tak nìjak nemyslel, kdy¾ myslel, ¾e já nevím, ¾e nevím správnì. Nevìdomost pøece høíchu neèiní. Ona je tady toti¾ všude kolem nás víra ve víru a víra v nevíru. V jediném prostoru, v jediném èase. A jak se èas pøelévá a jak s námi houpe, tak z toho to lidstvo, co jsem trochu i já, trošílinku hloupne. Tedy mì se tak trochu zdá, jakoby na svìtì bylo jen koneèné a uzavøené mno¾ství rozumu. Jako by bylo èastìjší dìlení rozumu s pøibývajícím mno¾stvím lidí. Rozum rozdìlený na sedm miliard èásteèek. To je vlastnì strašnì malá èástka rozumu. Jako by tím na ka¾dého èlovìka zbylo v tom dìlení ménì rozumu, kdy¾ se dìlí na víc dílù. No to i já vlastnì musím být od pøírody strašnì hloupý. To na to mám pøece nárok. Ale ne, tak tomu urèitì není. Tak tomu pøece nemù¾e být! Jen s mno¾stvím informací, je¾ k nám pøicházejí odevšad a ve velkém a nebývalém mno¾ství, pøestáváme barevnì myslet. Myslíme sice více a hromadnì šedivì a více rù¾ovì a víc èernì, ale jinak urèitì ménì rùznì.
Máme informace velmi èasto zadarmo, a tak víme, ¾e Ariel pere nejlépe, i kdy¾ jsme se vlastnì na to nikoho neptali. Vlastnì se dozvídáme ponejvíce informace, o které ani trochu nestojíme.
A jak jich teda máme moc, tak pøestáváme vnímat ty dùle¾ité. Je to, jako kdy¾ se díváte ve velkomìstì na hvìzdy. Pro samou nadmíru svìtla hvìzdy nevidíte. Pak máte dojem, ¾e nejdùle¾itìjší a nejvìtší svìtla jsou ta poulièní. Také vzdìlání se nám obrátilo pøímo a rezolutnì k vydìlávání penìz. Nejdùle¾itìjšími informacemi tìch hodnì vysokých, støedních a i menších škol jsou ty, které vydìlávají peníze. Co mo¾ná nejrychleji a nejvíce. I ¾áci humanitních vysokých škol si informace na škole získané pøevádìjí ve svém koneèném dùsledku na hromady penìz, které díky jim vydìlají. K èemu je nám Ovidius, kdy¾ nás pøece nebude ¾ivit. Tedy, kdy¾ nás skuteènì nebude ¾ivit. Ano psal krásné vìci, ale v médích je nikdo nechce. Lidi pøece chtìjí pøímoèaré, pøedvídatelné, snadno pochopitelné a jednoduché vìci. Kra»ouèká videa, krátké a univerzální myšlenky, “rychlé” emoce. Kdyby tak Ovidius zamordoval hromadu lidí, byl tøeba nìjak sexuálnì úchylný nebo aspoò byl nìjak divnì psychotický, to by bylo terno. K èemu nám jsou ty jeho básnièky? My pøece potøebujeme nìco agrese, aby se nám lépe ¾ilo s tou ¾ivou okolní a skuteènou realitou, nìco sexu, abychom si masírovali fantazii mo¾ného i nemo¾ného budoucího vztahového mezipohlavního ¾ivota, a potøebujeme pro¾ít velký televizní happy end, abychom se nedej bùh nemuseli strachovat o tu naši reálnou š»astnou budoucnost. Je pøece lépe sny pøejímat, pøedjímat a nechat si usmìròovat zvenèí, ne¾ si je klopotnì a pracnì naplòovat sami.
Ale zase to myslím není tím úplnì nejdùle¾itìjším. Víra ve víru se dost pravidelnì støídá s vírou ve zmìøitelnost a tím i vysvìtlitelnost všeho. Doopravdy nevím, co lidstvo více obohacuje. Jestli to ú¾asné vìdomí, ¾e kdy¾ všechno pochopím rozumem, tak pøece všechno mù¾u a doká¾u, nebo víra v to, ¾e smysl všeho je nìkým nebo nìèím pøedem a na v¾dycky dán, a lidstvo je tu proto, aby tento smysl v urèité, by» momentálnì ještì nedokonalé míøe, naplòovalo. V jakési slu¾bì v nekoneènì blízkém pøiblí¾ení k dokonalosti. Tedy na jedné stranì nekoneèná víra v schopnost èlovìka být lepší a lepší a¾ do absolutního nekoneèna, a na stranì druhé jakási protekce za vzývání a slu¾bu jediné všemohoucí a vševìdoucí moci. Všeobjímající a zastøešující moci. Obojí nám nabízí nadìji na absolutní smysl vìcí, dìjù a nás samých. Dává nám obojí i budoucnost? Ne nám jako mnì a vám, ale nám jako lidstvu. Zemi u¾ dávno nenesou ètyøi velcí bílí sloni a mì z toho trochu jímá smutek. Není u¾ plackou s nebeskou klenbou a Bùh, je-li, u¾ nesídlí v nebesích nad námi. A pod námi není peklo s padlými andìly. Skonèila ta pohádka úplnì? Nebyla ta minulá pohádka urèena jen pro štìstí nevìdoucích, aby se jim lépe spalo? Tak jsme u¾ tedy doopravdy vìdoucí?
Nevím, nevím a zase nevím! Jsem z generace, která se u¾ nemusela modlit ka¾dý veèer pøed spaním, proto¾e to vy¾adovala doba, rodièe i stát. Jsem z generace, kde se to spíš zakazovalo. Z generace, která mìla naøízené vyznávat Bohy stvoøené z mrtvých lidí na podivných školních a novinových fotografiích a která musela popøít kousek svého já, pro údajné štìstí všech ostatních. Která vìdìla, ¾e svìt není jednotný a š»astný u¾ ve své prvobytné podstatì. V podstatì soukromého a jedineèného vlastnictví. A která si chvíli myslela, ¾e štìstí se dá vnutit, kdy¾ se budeme všichni správnì sna¾it a chovat. Generace schizofrenikù, u které byla a asi i je nejoblíbenìjší disciplínou být dvojí tváøe. Jako bùh Janus. Vìøit v nevìøení. Má nejmladší vnuèka zaèala pøedevèírem chodit a radost z ní tryskala na všechny strany. Tím se tak trochu zaøadila mezi nás, kteøí musí. Ledacos musí a nejen ledacos. Mnoho toho èlovìk musí! I vìøit? V Boha? V Lenina? Ve všemohoucí vìdu? Ve všemohoucího èlovìka?
Jen víra staví chrámy, ale bez pomoci rozumu se k nim nepolo¾í ani základní kámen. O trochu pokory prosím. K sobì, k lidstvu, k rozumu i k Bohu. Podívejte se do zrcadla pozornì. Nespìchejte od nìj se zhrzeným zklamáním. Nespìchejte od nìj s nadšeným zadostiuèinìním. Postùjte, prosím, tøeba zrovna právì teï, pøed zrcadlem. To, co se na vás dívá, není jen vaše zrcadlové já. Je tam celý, celièký svìt. Celý svìt rozumu a všichni mo¾ní i nemo¾ní bohové. Jak obrovský je tam prostor. Jste tam vy a s vámi váš i celý svìt. Váš, mùj, naší Markétky, všech a všeho. I tìch, co o nich nevíme, a kteøí tu ještì jsou nebo u¾ nejsou. Nikdy a nikdo tam nemù¾e spatøit všechno. Jen nevìdìní nás pøemlouvá k ¾ití. Ale nenechme si u¾ nikdy, nikde a od nikoho, tedy doopravdy od nikoho vnutit, ¾e svìt patøí “JEN” nìkomu. Svìt se toti¾, alespoò já mám ten neš»astný a marný pocit, ¾e svìt se vlastnit vùbec nedá. Nemyslíte?
Jiøí Suchánek