no, prodlou¾ili vízum
„Lásko!“, hulákal u¾ v gará¾i.
„Pøedstav si! Prodlou¾ili ti vízum na další rok!“, jásal, máchal rukama, objímal mne a smál se. Moc jsem nechápala z èeho je tak nadšený.
Vìdìla jsem, ¾e pøed pár mìsíci po¾ádal o prodlou¾ení, zaplatil nìjaký poplatek, ale bylo to pro mne nepodstatné. Jestli tam MÁM zùstat napoøád, rok víza mne nijak neuklidnil. Já jsem øešila jiný problém.
Být anebo nebýt.
Tedy být tam, anebo nebýt vùbec!
Nevím, kde se ve mì vzala ta praštìná myšlenka. Prostì se uhnízdila v mé hlavì, v mém srdci, ve mnì celé. U¾ v prùbìhu svého minulého ¾ivota jsem se ptala sama sebe, zda sebevrahové jsou zbabìlci nebo naopak to chce neuvìøitelnou odvahu. Kdysi jsem to uzavøela tím, ¾e takový zoufalý èin mù¾e spáchat èlovìk jen ve chvilkovém pominutí smyslù, ¾e kdyby ten èlovìk, který se vrhá ze skály mìl mo¾nost si s nìkým promluvit, urèitì by se vzpamatoval.
Chápala jsem tì¾ce nemocné a trpící lidi, kteøí nemìli ¾ádnou nadìji na uzdravení, ¾e volí dobrovolný a rychlejší odchod ze ¾ivota. I kdy¾ mne kdysi kamarád psychiatr vysvìtloval, ¾e nadìje opravdu umírá poslední, a ¾e je opravdu málo lidí, kteøí doká¾í sebevra¾du pøipravovat delší dobu, uva¾ovat o následcích, v klidu vše rozebrat a pak se rozhodnout. To bylo v dobì, kdy jsem byla spokojená, mìla ¾ivot pevnì ve svých rukou. Náš spoleèný kamarád, tedy mùj a pánì psychiatra, se zastøelil – z neš»astné lásky. Rozebírali jsme to donekoneèna, ale já jsem to poøád nebyla schopna pochopit.Byl to rozumný, úspìšný mu¾, vyrovnaný, s obrovskou perspektivou, a kvùli jedné ¾enské!!
Pokládám se za osobu, která doká¾e pochopit i nepochopitelné, sna¾ím se v¾ít do mysli druhého, ale tenkrát jsem byla vydìšena, proto¾e jsem si myslela, byla jsem pøesvìdèena!, ¾e to byla smrt zcela zbyteèná. Unáhlené rozhodnutí. Ani ve snu by mne nenapadlo, ¾e se tìmito myšlenkami budu zaobírat nìkdy já!
Kdy mne to napadlo poprvé, nevím. Ale u¾ jsem nebyla schopna analýzy vlastního myšlení. „Zítra k nám pøijede Katy (?), pøijede mi vrátit auto a vezme si zpátky svoje. Mo¾ná pøijedou i dìcka…“.
Oznámil.
A šel rovnat døíví.
Zùstala jsem stát opøená o strom, koukala se na nebe, kde zase nádhernì krou¾ili orli, poslouchala švitoøení kolibøíka, koèièka vrnìla u mých nohou, svìt byl nádherný. Srdce se mi ale zastavilo. Zøetelnì jsem cítila jak nic necítím! To bylo zvláštní.
Co k tomu øíct? Jak se zachovat? Kam mám utéct?
Já prostì nemám kam! Auto nepojízdné – tedy to „moje“, k nejbli¾ším sousedùm, které jsem neznala, asi 5 km pøes lesy, rokliny. Pøátelé, ba ani ¾ádní známí široko daleko nikde. KAM TEDY?
Dlouho jsem stála, neschopna nièeho. Ani myšlenka v hlavì ¾ádná, prostì nic. NIC.
„Pojï mi pomoct, nestùj tam jak svatý na mostì!“
Nemohla jsem se odlepit od mimózy, která mne dr¾ela na nohou.
Slyšela jsem, ¾e nìco øíká, neslyšela jsem však pøesnì, co.
Pøišel ke mnì, vzal mne za ruku a asi po tøetí se ptal:
„Co je s tebou“? To tì tak vzala ta návštìva Katy?“, rozesmál se.
„Nemusíš nic vaøit, nezdr¾í se tady dlouho, jen si musíme ujasnit další zdravotní pojištìní a další vìci, víš, Katy mne teï moc potøebuje.“
Jeho klid jsem mu závidìla.
®e by to byl potomek mohamedánù? Dvì, tøi ¾eny – ¾ádný problém?
Potøeboval on mì?
Já jeho ano. A velmi.
„Víš, Katy potøebuje …, stavil jsem se ke Katy, má zas problém …, Katy øíkala, ¾e a¾ pøíštì pøijedu…, víš, co mi øekla vèera Katy?“
Kde konèí tolerance, kde zaèíná ¾árlivost, kde vzít nadhled, kdy¾ nemáme kromì nìmých zvíøat kolem sebe nikoho, kdo by vás vyslechl?
V den „D“ jsem byla nesmírnì unavená. Nebylo mi vùbec dobøe, ale nauèila jsem se, ¾e ka¾dou nemoc si èlovìk zaviní tady sám, být nemocný znamenalo být slaboch, být nemocný se prostì nenosilo. Povinností bylo to tajit, zatajit, a vyrovnat se s tím v sobì.
Obdivoval jednoho kolegu Japonce, kterému zemøela maminka, a druhý den pøišel do práce, a nikdo na nìm nic nepoznal. Nemoc, pojem citového pohnutí, to bylo tì¾ce omluvitelné selhání. Podle nìho.
Z této jeho bible se vymykala akorát Katy. Ta byla OPRAVDU nemocná, a potøebovala OPRAVDU pomoci.
Kdybych mìla popsat své pocity pøi jejím pøíjezdu, musela bych si hodnì vymýšlet. Já to prostì nevím.
Zatímco ON a Katy pili kafe a povídali si v obýváku, já jsem se zašila do pracovny k poèítaèi, a tváøila se, ¾e píšu. Nìco.
Asi za pùl hodiny dorazila Alenka. Jako velká voda, a já zbabìle zùstala v pracovnì.
Pøipadala jsem si jako blbec.
Ne, já jsem byla blbec.
V obýváku to vybuchovalo smíchem, cinkaly sklenièky, mluvilo se výhradnì anglicky. Slyšela jsem Alenku, jak nìco vytváøí v kuchyni, a já jsem tam byla a nebyla.
Zcela paralyzována jsem sedìla pøed poèítaèem, koukala z okna, a z oèí se mi hrnuly slzy. Nekoneèné mno¾ství slz, stejnì jako nekoneèné mno¾ství hvìzd na californském nebi.
„Tady jsi zbyteèná. Tady jsi nìjak navíc, holka!“, víøilo mi hlavou.
„Co tady dìlám? Nejsem normální já nebo zbytek svìta? Zcela urèitì já! U¾ blbnu. Zblbla jsem. Zmagoøila. Zbláznila jsem se!“
„Bye!“, ozvalo se za nekoneèné století dvouhlasnì.
Katy a Alenka nakoukly do pracovny, zamávaly, a odsvištìly.
Sotva se usadil prach na cestì po jejich odjezdu, byla jsem vmanévrována do lo¾nice, kde jsem byla zahrnuta tolika nì¾nostmi, tolika láskou, a tolika krásnými slovy, ¾e jsem musela vypnout mozek zcela, abych uchránila svoje snad poslední zbytky rozumu.
Veèer jsme tradiènì le¾eli ve SPA, koukali na hvìzdy, a „povídali si“. Tedy, abych byla pøesná, povídal on. Hodnì, dlouho. Slova jako med, vìty jako snì¾enky.
Sna¾ila jsem se jeho hlas brát jako kulisu nádherného veèera, a moc problémù mi to nedìlalo. Já toti¾ vùbec nevím, co jsem tenkrát vlastnì cítila.
Nutnì jsem musela postupnì dozrát do podoby schizofrenika.
„A tak nechám to pojištìní ještì na Katy, aby mohla jít na tu operaci. Dokud se neo¾ením, tak to nebude problém. Ty jsi naštìstí zdravá a silná, tak to bude OK. Vízum máš, krásnì nám to vyšlo“.
„Nám“ to krásnì vyšlo? Komu? Já zdravá a silná?
Já jsem byla uzlíèek nervù, nesvéprávná hrouda bolavých pocitù. Byla jsem si jista, ¾e kdy¾ zafouká mírný severní vìtøík, rozpadnu se na molekuly a ka¾dá z nich bude øvát bolestí.
Dny, týdny šly dál. Já však zùstávala na místì, neschopná rozumné myšlenky, nato¾ èinu.
Dana Š»astná
