O síle zvyku, terakotové armádě a měsíčním svitu

Přílivy a odlivy jsou tím nejpravidelnějším a nejpřirozenějším zvykem moře. Tento zvyk je pro samotné moře tak příjemný, že už nemusí vlastně vynakládat žádné úsilí, aby ho konal. Když si zavazuji tkaničky, neuvědomuji si už ani, že si zavazuji tkaničky.

Zvyk je název pro činnost libou, pánu bohu milou a zřejmě i správnou. Činnosti pánu bohu a hlavně sobě nelibé nazýváme zlozvykem. Takto bychom mohli nazývat i jiné nelibé činnosti. Například zkomolování (nenávist), zlopráce (ničení), zlospaní (nespavost). Ne, to nejde! Nebere to ani počítač a slova mi opravuje na jiné. Ještěže jde aspoň zlosyn, zlořečený, zlomený. Ne, zlomený je něco jiného. Ale třeba - zlořečený, zlomený zlosyn mívá zlozvyk být občas hodný. Hrozný zlozvyk pro zlosyna. Byť zlomeného. Mám zvyk či zlozvyk plácat nesmysly do počítače. Říkám jim bleptánky, neboť je to vlastně takové blelblelbleptání a lepím je soustředně na monitor a nečiní mi to žádné problémy. Nic nového světu neřeknu, neboť ten je přece tak starý, že už všechno slyšel. Je zvyklý slyšet i horší věci, než slýchává ode mne, a přesto nekoná. Proč by měl konat zrovna teď, když zaslechne mě! Krásný zvyk světa netrestat a být nezúčastněný. Stačí síla vyplývající z nesouhlasu davu, neslučitelnosti činů s literou zákonů, zvyků a zlozvyků, jež se z nějakého důvodu nesešly s obecností.

Můj bývalý a o hodně mladší kolega je v Nachodce. Je to vlastně kousek od Náchoda, bereme-li to buď v jednotce světelných roků nebo z hlediska slovního základu. David je neskutečný dobrodruh a já ho obdivuji a nepokrytě a veřejně mu závidím. To, o čem já jen teoreticky sním nebo si nesměle představuji, on koná s absolutní přirozeností. V tomto směru je krajně neústupný, a proto ho i ty nejvěrnější a nejlepší životní přítelkyně opouští, neboť ve svých vícetřícátinách cítí už touhu po miminku, a jejich priority se od jinak perfektního Davida postupně vzdalují. Toto mu zjevně nezávidím, ačkoliv bych mohl, protože se to některým mým vrstevníkům s těmi miminky daří. David sám je to, čemu se říká osobnost, byť tak na první pohled ani trochu nevypadá. Kladu si často nezodpověditelnou otázku, zda se člověk osobností rodí, či se jí stává. Davidovi jako malinkatému mrněti maminka zachránila život tím, že ho jeho vlastnímu opilému a násilnickému otci (no, otci-zjevně jen biologickému) vyrvala z rukou, když ji chtěl zničit tím, že malého Davida vyhodí v osmém patře z okna. Těžko právně prokazatelný úmysl vedl k tomu, že David od té doby vyrůstal jen s matkou. To možná vedlo k jeho určité celoživotní rozechvělosti, která ho tak trochu nutí prchat a tím poznávat větší prostor, než se daří nám ostatním. Je odhodlán si žít svým životem a nenechat už nikdy ubližovat ženám. Z tohoto důvodu byl už od dětských let párkrát zmlácený, ale nikdy vlastně poražený. Jestliže se tedy David nenarodil jako osobnost, tak se jí záhy stal. Nevyčuhuje z něj ta osobnost z každého možného údu, jak se některým mužům děje. Spíš se u něj do široka rozprostírá.

David nedávno pracoval v Číně. Ač tam jel pracovat ve zcela určité profesi (vlastně v té mé), nastalá situace tomu chtěla, že začal pracovat spíš jako tlumočník a zprostředkovatel. Ač nevypadá ani zdaleka jako Číňan, všichni Číňané se na něj začali obracet v pracovních i nepracovních záležitostech a jeho čínská popularita rostla. Nebylo už více firmou určených hierarchicky oddělených vedoucích, ale jediný neodstupňovaný David. Byla-li to síla osobnosti, nečekané jazykové nadání či milý úsměv, tak to opravdu nikdo neví. Dostal následně mnoho pozvánek do čínských rodin. Jednu z nich následujícího roku využil a se svou momentální dívkou dávnou Říši středu navštívil. Viděl Velkou čínskou zeď, viděl čínské terakotové vojáky a mnoho dalších čínských věcí a velevěcí. Ale on při tom a tam v té obrovské a staronové Číně hlavně viděl lidi. A že jich v Číně něco je!

Mimochodem, víte že ani dva terakotoví vojáci nejsou stejní? Všichni do jednoho jsou originály, tím pádem všichni musí být osobnostmi. A všichni jsou připraveni položit svůj hliněný život za svého boha - císaře. Čekají jen na to, až jim jejich Bůh a císař vdechne dar života. My máme přece také blanické rytíře. A taky Golema a svatého Václava a Honzu Železného a…
Jsme jen malý národ a máme asi i malé dějiny. Přesto mám někdy dojem, že si myslíme, že jsme pány světa. Tedy ne jenom my. Myslíme si, že ten náš český, evropský a bílý život je jedině správný a nutíme ho veleúspěšně celému světu. Jen vyrobit a hlavně prodat více aut, více mobilů, více energie, více miss, více telenovel. A ještě se při tom vztekáme, že ti zlí a hloupí muslimové, Číňané a třeba i indiáni nám láskyplně a s nadšením netleskají za náš životní styl, názory, umění a myšlení. A ten přítel a nenapravitelný a nezařaditelný David? Ten chce vidět v Číňanovi Číňana a ne potencionálního a trochu přihlouplého zákazníka. Každého člověka zvlášť, jako osobnost, jako originál.

Náš starý bílý, evropský, předemokratizovaný svět mizí. Už se vyrábí hlavně proto, aby jedni lidé neumírali hlady, zatímco druzí by se koupali v šampaňském. Musí se všichni lidé přesvědčit, že zrovna tenhle nový mobil musí mít, tohle extra super auto, tuhle super službu. Jen vlastnit více věcí, více lidí, více zážitků. Drak začal požírat svůj ocas a kruh se uzavírá. Více lidí více vyrábí, víc se spotřebuje, a tak se víc vyrábí a je víc lidí a… Stává se to nutností i u těch lidí, kteří o tom nikdy nepřemýšleli a nikdy to nechtěli. Koukali si doposud jen tak na měsíc, pěstovali rýži, milovali se a nebo jezdili po prérii jen tak na koni. Lovili bizony, jen když měli hlad a vyprávěli si s větrem, když si měli zrovna chuť vyprávět s větrem. Dnes jsme je díky médiím přesvědčili, že není nad to se prohánět autem po vyasfaltovaných městech, ale třeba i rýžových polích a deštných pralesích. Lovit bizony jen tak pro radost a z rozmaru je přece možné a tím i správné. I když nemáme hlad. A větrem je lépe vyrábět elektřinu a ne si s nim jen hloupě povídat či zpívat. Přes ten rachot větrných elektráren se s ním už stejně nedá ani mluvit. Jen ať všichni všechno vyrábí a všeho je moc. Čím bude všeho více, tím více bude lépe. Senzačně neodolatelná cena pro senzačně zbytečné věcí.

Příliv a odliv je nejkrásnějším zvykem moře.A je pro moře tak příjemný i proto, že na ně nemusí vynakládat skoro žádné úsilí. Měsíc svítí odraženým světlem Slunce. Kdysi dávno svými slapovými silami pravděpodobně počal život na této planetě. Jeho svit není jeho svitem, a tak se chlubí cizím peřím. To Slunce mu darovalo zář. Mně Slunce vlastně darovalo všechno. Nám. Daruje nám i náš osobní a nezaměnitelný stín. Taky teplo a světlo je od Slunce. Je to jeho milá vlastnost, na kterou nemusíme my lidé vynakládat takřka žádné úsilí. Takřka. Pomalu nám stárne to naše Slunce. Vyhasíná, slábne. Jednou skončí jako bílý trpaslík. Ještě se naposledy pořádně nadechne a pak… Ale to už bude celá Země plná malých certifikovaných,unifikovaných, sériově namnožených lidských trpaslíků, kteří budou vyrábět věci pro věci, spotřebujíc všechno, včetně sebe. Nebo je to jen můj zlý a zlomyslný sen?

Jiří Suchánek

Další články autora