Jako v té písnièce. Tøeba bejvávalo skuteènì dobøe. Já nevím sice mám u¾ dost let na to, abych si ledacos pamatoval, i tolik abych mohl zapomínat. Kdy¾ je èlovìk malý, vidí vìci které bì¾í kolem jako strašnì velké pøíkoøí a nebo nezmìrné štìstí. Jen¾e, èas je prevít. Doká¾e i z toho nejbolavìjšího zá¾itku vydolovat jeho humornou stránku. Chlapi, copak si nepamatujete na vojnu? Ze situací, kdy byl brek na krajíèku, se najednou stává neskuteèná sranda. Zrovna tak, si náš mozek s námi hraje tuto zajímavou hru. Kolik legrace bylo pøi bitvì na øece v neckách. Kolikrát jsme se báli ¾e se utopíme, a¾ nás nìkdo vyklopí a my budeme šlapat vodu. Jùù, to byla legrace…
Dneska se na mnoho vìcí koukám jinak. Moje dìtství bylo poznamenáno tátovou nemocí a tím, ¾e jsem se musel starat o sebe sám.. Byl jsem takzvanì brzo odstavené štìnì. Vlastnì tomu dnes za mnoho dìkuji. Kdy¾ má nìkdo š»astné dìtství, rodièe, kteøí mu snesou modré z nebe, je pøesvìdèen, ¾e to tak musí být napoøád. Vìtšinì z nás, váleèných a pováleèných dìtí nemìla spousty hraèek. Ale mìli jsme fantazii, která je dodnes k nezaplacení. Kus klacku a byla z toho puška nebo aspoò pistole a hurá za humna. To byla válka. Krásná. Pal pal, padni nebo nehraji. Po takové válce se všichni zvedli a šli domù. Nešli k poèítaèi, ale napsat úkoly (rukou). Kdy¾ pršelo, tak se vzala kní¾ka nebo rodokaps (to pro ty š»astnìjší) a zase pracovala fantazie. Po pokoji bìhali piráti, které prohánìli kovbojové a Bufalo Bill stopoval Apaèe. Druhý den se tyto sny mìnily ve skuteènost. Proto¾e ka¾dý z nás èetl jinou kovbojku, zaèal spor o to, jak se bude který z nás jmenovat. Ka¾dý byl hrdina, ¾ádný padouch se dobrovolnì nerekrutoval. Dohadování o vùdcovství se nakonec zvrhlo ve rvaèku, bez øádného scénáøe. Kdy¾ jsme pøišli domù, naši rodièové, neznalí zákrutù naší citlivé dìtské duše a hrubì potlaèující naší dùstojnost, nám nasekali na zadek.
Samozøejmì, ¾e i z naší generace vyrostli gauneøi. Troufám si pøiznat, ¾e se z ka¾dého roèníku našel nìjaký lump. Dneska se mo¾ná najde nìjaký sluòák, ale ten musí dávat pozor, aby to na nìj neprasklo. Pokud se ale propíchne, tak mají ostatní aspoò objekt pro výchovu neurotikù, kteøí se nechají terorizovat a vydírat. Za komunistù jsme se nauèili ¾ít dvojím ¾ivotem. Tak nám to pøedkládají dnešní bojovníci proti komunismu. Jsem „rád“, ¾e naše mláde¾ se hned od mala uèí pokrytectví a záhy pochopí, ¾e gaunerství je víc ne¾ èistá košile.
Tak jsem ji¾ popsal mnoho øádkù a poøád nejsem u merita vìci. Bejvávalo dobøe a tøeba zase bude. To u¾ ale v písnièce není. Bylo dobøe a rádo se na to vzpomíná.
Kdy¾ písnièka, tak s celou muzikou. Brácha jednou domù pøinesl gramofon na kliku. Mìl k tomu pár desek a tak se repertoár moc nemìnil. Mì se nejvíce líbila jedna s jakousi Brnìnskou zpìvaèkou, jmenovala se Veselá. A nebo pan Vašíèek, Cortéz a další, to byly náøezy. Máma s tátou ale tvrdili, ¾e na takového Valdaufa nemají. Písnièka o tom jak se rodí slzy krokodýlí, nemù¾e konkurovat polemice, o bramborách a rù¾ích. (Jestlipak si nìkdo vzpomene). Kroutili jsme nad takovou zpozdilostí hlavou, ale tak, aby to rodièe nevidìli. A to nás teprve èekal rockenrol. To potom i Cortéz se svým podmanivým hlasem musel do kouta. To jsem u¾ mlátil do kytary. Poøád se ale musela provozovat kulturnì nezávadná hudba našich a spøátelených skladatelù a hudebníkù. Hlavnì kdy¾ se hrálo tøeba na valníku na návsi pøi kácení máje a nebo na 8 bøezna. To bylo bez valníku. Kolik vlastnì ¾ánrù jsem já a mojí vrstevníci za¾ili? Nebo to všechno byl jen sen? Jestli, tak nádherném!
Jazz a swing jsem prošvihl. Kdy¾ se hrál, tak jsem byl ještì moc malý a kdy¾ jsem povyrostl, tak se tato bur¾oasní muzika nehrála. Potom si nìkdo z vedoucích kulturníkù všiml, ¾e jazz vlastnì je muzika utlaèovaných èernochù, ale to u¾ se zase nehrál. Zaèal rokec. Ten se krásnì tloukl pøes struny. Kam se na to hrabe ten dnešní kravál, který provozuje sousedovic kluk. Ještì jeden rozdíl v tom je, my jsme k tomu potøebovali ruce a hlavu, dnes jim staèí elektromìr a rozvodná sí».
Mirek Herout
Další èlánky autora: