®ivot a cesta vlakem
Nìkdy narazíme na velmi pøíhodná a výsti¾ná pøirovnání.
Pochopitelnì jakékoli pøirovnání je jen symbolické a nepøesné a lze k nìmu mít øadu pøipomínek. Uvedu dvì se kterým jsem se setkal pøed mnoha lety a které pokládám za výsti¾ná.
Pøirovnání ¾ivota, jeho prùbìhu s cestou vlakem
Bìhem ¾ivota jsme postupnì vystaveni øadì úkolù, povinností a tak je èasto silná tendence tìšit se, a¾ tyto úkoly splníme, tak tøeba a¾ budeme mít po maturitì, ukonèíme studium na vysoké škole, poøídíme si byt, vystudují naše dìti,splatíme hypotéku a podobnì. ®ijeme tak nìjak od jednoho úkolu, cíle, ke druhému.
Bohu¾el èasto se pøíliš upneme na tyto mezníky a zapomínáme pro¾ívat drobné radosti co ¾ivot pøináší èi nabízí, èi ne plnì vyu¾íváme èasu mezi tím.Ve skuteènosti tyto úkoly, mezníky nikdy nekonèí, pokud vše tedy ¾ivot neskonèí.
Pøirovnání cesty ¾ivotem je k jízdì vlakem, by» jízdì vlaku do daleka, ale od stanice ke stanici a to a¾ do té stanice koneèná.
A to nejhorší co cestující mù¾e udìlat, je prospat tu cestu od stanice ke stanici, vzbudit se jen na tìch zastávkách a èekat, a¾ dojede na koneènou. A pak u¾ je pøíliš pozdì si uvìdomit, ¾e vlastnì ten vlak jel pøekrásnou krajinou, ¾e bylo mo¾né se celou cestu nejen na tu krásu dívat, ¾e bylo mo¾né ji vychutnat, tìšit se z té krásy a ne èekat, a¾ bude další zastávka, nebo dokonce se tìšit, a¾ se pøejede do další stanice.
Nìkdy se hovoøí ve smyslu, ¾e ¾ivotní tempo se zrychluje, ¾e lidé na nic nemají dostatek èasu, honí se po materiálních vìcech, které po získání pro nì ztrácí cenu, Jinými slovy ¾e se ta jízda vlakem neprodlu¾uje, ale, ¾e vlak jede rychleji.
Jde o to, aby nejel jednou tak rychle, ¾e obraz krajiny, dokonaleji zkultivované tedy více zabetonované bude jen rozmazaná èára.
Plavání na druhý bøeh
Toto pøirovnání pokládán za výsti¾né z hlediska pocitù o délce ¾ivota, èi pohledu na jeho prùbìh.
Mladý èlovìk pøijde na bøeh široké øeky. Tam vstoupí do vody, takový zaèátek (¾ivota) a má pøed sebou plavání na druhý bøeh, tam je ten konec.
Kdy¾ se podívá, je ten druhý bøeh tak daleko, ¾e si pomalu nedovede pøedstavit, ¾e tam vùbec doplave a rozhodnì ví, ¾e to bude sakra dlouho trvat, ne¾ se tam dostane, je to tak daleko.
A jak jde ten ¾ivot, tedy jak plave a plave tak se i pøiblí¾í tomu druhému bøehu a pak se otoèí, podívá se zpátky. A co vidí? Vidí, jak je ten bøeh ze kterého vyplaval blízko, sakra blízko, jak ta cesta vlastnì není vùbec dlouhá, ta øeka není vùbec tak široká jak se mu pùvodnì zdálo.
Jaroslav Petøík