Hovory s princeznou
Obèas se zmíním ve svých èláncích o své vnuèce. Vlastnì u¾ osm let sleduji její krùèky i kroky, ¾vatlání, povídání, rùst. Dìti jsou asi nejvìtším smyslem ¾ivota. Pokud ne jediným. Vybavilo se mi pár historek s ní. A také jedna øíkanka ze sbíreèky kterou jsem jí vìnoval k narozeninám. Tuším tøetím.
Vzpurné já si tiše hýèká
naše malá svéhlavièka.
Cupi cup, dupy dup,
vycení svùj draèí zub.
A teï hádej, hádej èile,
usmívá se potmìšile,
nebo zdraví rozjásanì
dìdeèkovy šedé skránì?
Ještì nemá èisté r a ø. Neumí to podstatné, øeší se to. Pøed nedávnem jsme šli odnìkud nìkam, diskutovali a princezna v rámci øeèi povídá...a¾ budu fe»ák... Madlenko, ty budeš fe»ák, ptám se udivenì. Stoupla si mi skoro do bubliny a dùraznì odhláskovala „tfe»ák“.
Jindy jsme šli domù se pøevléct pøed pøevozem na nìjaký krou¾ek. Hecoval jsem ji, ¾e je louda, trochu se rozèílila a potrestala mne zákazem pøítomnosti na oslavách narozenin. Ironicky jsem to komentoval a z ní vyjelo nìco dost ošklivého. Ne sprostého, to ne, ale nìkde odposlechla ošklivost, které ani nerozumìla. Hned se omluvila, ¾e jí to ujelo ale øíkal jsem jí, ¾e tohle mámì nahlásím. Ona ví, ¾e jinak na ni ne¾aluji. Pøemýšlela tøeskutì, co dál. Po chvilce povídá: dìdo na tu oslavu stejnì nemù¾eš. Já vím, odpovídám, zakázala jsi mi ji. Ona nebude, máma mi ji zaká¾e, a¾ jí to øekneš. No, ukecala mne, oslava byla, s dcerou jsme si to vyøíkali a princezna si svùj úlet uvìdomila.
Jsem dìdek jedovatý a tak jsem nìkdy okolo tøetího roku jejího vìku princeznu nauèil prostou odpovìï. Na otázku kdo ví v¾dycky všechno nejlíp sdìlila tøeba plnému autobusu: Já a babièka. Opakovaný vtip ale není vtipem a kdy¾ jsem asi po pùl roce zase otázku polo¾il, po chvilce pøemýšlení konstatovala, ¾e nejlépe všechno ví babièka. No a za další pùlrok bylo po humoru. Ty dìdo víš všechno nejlíp, odpovìdìla. ®ivot je vývoj, nìkdy bohu¾el.
Zakonèím hovory s princeznou povídáním o høe, kterou jsme spolu obèas hráli. Nepatøí k tìm hysterickým dìtem, co se válejí po chodníku a jeèí, ale obèas i na ni pøijde nároènìjší chvilka, vìtšinou ura¾ená. Øíkávám jí v klidu: Víš co, Madlenko, na trhu je dìdeèkù dost. Dohodni se s mámou a kupte si nìjakého lepšího.
Zezadu ji pozoruji. Zjevnì pøemýšlí i zadeèkem velikosti dvou slepených kmínù. Trvá to tak pìt, deset minut, potom na mne poèká, nastaví teplou tlapku, kterou mi zasune do dlanì a pronese: tak promiò, dìdo...
Do letošního jednièkového roku pøeji všem lidem dobré vùle takovou dùvìøivou nì¾nou tlapku, která se ochotnì zasune do vaší dlanì. Svìt je hned hezèí.