Chvála pozitivního myšlení
Kdy¾ jsem se pøed 15ti lety nastìhovala na naše malé sídlištì, neznala jsem nikoho. Netušila jsem, kdo 
bydlí v mém okolí, domì èi na mém poschodí. Zaèala jsem jezdit ráno do práce v¾dy stejným autobusem. Èasem jsem od vidìní znala všechny cestující, dokonce jsme u¾ mìli jakýsi zasedací poøádek. Proto¾e jsem po ránu velice nerudný a málomluvný èlovìk, byla jsem ráda, ¾e na mne nikdo nemluví, nikdo se neptá, jak jsem se vyspala, ani jak se mám.
Mìla jsem èas se pomalu probudit, a po èase dokonce pozorovat lidièky kolem mne. Hrála jsem hru – Kdo je kdo. Sama jsem si podle obleèení, výrazu tváøe, chování a jiných znakù urèovala, kdo je asi èím, co dìlá, jakou má rodinu, má-li doma nìjaké zvíøátko, má-li dìti, je-li spokojený se ¾ivotem, nebo se mu nedaøí.
Bylo zajímavé, jak se nìkteøí lidé v prùbìhu èasu mìnili. Z nìkdejšího morouse se bìhem pár týdnù stal usmìvavý a milý èlovìk. Kdysi roztomilá starší osùbka zaèala bez nìjaké dùvodu nadávat na všechno a všechny kolem sebe, sotva pøistoupila mezi nás. U¾ její výraz nikoho nenechal na pochybách, ¾e pøijít jí do rány, byl by to masakr.
Èasem jsem se seznamovala s lidmi - v obchodì, ve výtahu, na chodníku, pøi venèení pejska. Pomalu jsem odhalovala jejich „tajemství bytí“, a srovnávala se svou pøedstavou o nich. Najednou jsem zjiš»ovala, ¾e moje fantazie vùbec nebyla daleko od pravdy. Lidé, kteøí na mne pùsobili jako revizoøi ve výslu¾bì, vymahatelé dluhù, bývalí kádrováci èi socialistiètí esenbáci byli ve skuteènosti lidé neš»astní, s problémem, a» u¾ skuteèným, nebo vymyšleným. Naopak lidé usmìvaví a milí byli lidé spokojení nejen s ¾ivotem, ale také sami se sebou, nehledali malicherné chyby na svých bli¾ních, byli tolerantní a empatiètí.
Další objev jsem uèinila, kdy¾ jsem si svou soukromou detektivní práci rozšíøila na vìk mých spolucestujících. Hádala jsem, komu kolik je asi let.
Ano, cestou do práce jsem dìlala práci psychologa amatéra, a posléze srovnávala svá pozorování se skuteèností.
Co mohu bezpeènì potvrdit po létech „samovýzkumu“?
Lidièkové, kteøí bývají dobøe naladìni, dívají se na svìt z té veselejší stránky, hledají, a témìø v¾dy najdou na všem i pozitivum vypadají o nìkolik – a nìkdy o hodnì nìkolik! – let mladší! Jejich optimistická tváø nenese známky ztuhlého svalstva, potlaèované zlosti, nenávisti, závisti. Oèi jim jiskøí, vyzaøují nepojmenovatelný zdroj dobré nálady. Ráda se s takovými lidmi potkávám, ráda se na nì dívám, a ráda je poznávám.
Naopak – vyhýbám se instinktivnì lidem, kteøí mají zamraèený výraz, koutky úst svìšené dolù, dr¾ení tìla ztrnulé a køeèovité – znamení „naštvanosti“ a nespokojenosti. Jeden aby zapochyboval, zda právì on není pøíèinou, a nevím jak vy, já takovému èlovìku jdu radši z cesty. Jejich škarohlídství se podepíše nejdøív na jejich duši, a pak velmi rychle i na tváøi. Na celém jeho já!
A víte, co z toho všeho jsem vyvodila? ®e mnì právì tìchto lidí je hodnì líto! Neznají prostou radost ze ¾ivota, neumìjí se radovat ze zdánlivých malièkostí, jako je svítící sluníèko, rozkvetlý balkon nebo vùnì peèenì z kuchynì.
Sna¾me se vidìt svìt z té lepší stránky. Svìt a lidé v nìm nikdy nebyli, nejsou a nebudou bez chyb a kazù. V¾dycky, od samého stvoøení svìta, bylo a bude kolem nás bezpráví, zlo, bezmocnost a smutek. Problémy máme ka¾dý, nìkdo vìtší, nìkdo ještì vìtší – a v ¾ivotì se to s námi nìkdy pìknì houpe. Je ale zbyteèné, abychom ke všem nedokonalostem svìta pøidávali ještì svou troškou do mlýna a dali šanci všemu nedobrému, aby mìlo navrch.
I kdy¾ se u¾ polovina národa usmìje pøi nará¾ce typu „Dobro a láska zvítìzí nad zlem a nenávistí“, èi „Buïme na sebe hodní“, jsem pøesvìdèena, ¾e to nejsou prázdná a smìšná slova.
Myslíte, ¾e mám pravdu?
Dagmar Jarošová
