Silný šálek ranní kávy

„Holky, já už na to nemám nervy! Dvacet let! Dvacet let pořád to samý! On prostě přijde z práce, hodí košili na křeslo, kalhoty na stůl, a fusekle! Ty zakopne za dveře! Denně řvu – a denně to samý!“
„Tak to máš dobrý! Já denně, denně sbírám vršky od piva! Ten kretén si otevře pivo, a otvírák i s uzávěrem prostě nechá na lince! Vypije čtyři piva – a já každý večer hážu do koše čtyři uzávěry, vztekám se – jako by hrách na stěnu házel!“

„ZUBNÍ PASTA!!!
Taky ten váš vytlačuje zubní pastu zásadně jen se shora?!“
„Jo, a nechá ji otevřenou! Ráno je zaschlá, takže se do ní dobývám pomocí triků – a vztekám se!“
„Já zase šílím, když ten můj zásadně jí ve stoje! On si vezme rohlík, salám, roztáhne to po lince, stoupne si k tomu a užírá! Jako by si to nemohl dát na talíř a sednout si jako člověk!“
„A chrápe! Pane bože, jak ten můj chrápe! Kdyby jenom v posteli, to už mám ošetřený špuntama v uších, i když toužím po samostatné ložnici! Ale on chrápe i u televize, a i v divadle! A pak tvrdí, že si prý vymýšlím!
Já!
Ale jednou ho nahraju!
Na magneťák, aby se slyšel!“

„Tak to já, kdybych zapnula magneťák, tak ty zvuky vám ani pustit nemůžu! Říká, že je to zdravý, a vzduch musí ven! Dělá to před dětmi, před babičkou, dokonce už i u jídla …!“ – tak to byl asi největší kalibr, a osazenstvo zmlklo. Ozývalo se jen cinkání lžiček o hrníčky, a tiché vzdychání nad těžkým údělem manželek.

Do debaty se doposud nezapojila Jindřiška. Jen se usmívala, ale ne radostně. Věděly jsme, že žije již 20 let sama se třemi dětmi. Neměla rodiče, neměla sourozence, jen ty děti. Neprovdala se už, a vychovala všechny své děti velmi dobře. Byla taková šedá, nevýrazná, snad unavená? Málokdy se zapojovala do našich ranních stesků, kdy jsme si byly nejblíže z celého dne, každá jsme měla nějaká trápení, velká, menší i ta nedůležitá.

Teď se ale tiše ozvalo:
„Víte, co říkala moje babička? Chlap když pije, chlap když bije – hlavně, když je…“.
Zmlkla.
Užasle jsme se na Jindřišku podívaly. Cože? Chlap, který ženu mlátí! A chlastá? No to snad ne!
„Jindřiško, to nemyslíš vážně!“, téměř sborově jsme zahlaholily.
„Ale to neříkám já, to říkala moje babička…“
Káva již byla vypita, a bylo asi řečeno vše.
Rozešly jsme se po své práci.
Jsem hrozně moc zvědavá, o čem si budeme povídat zítra.

Zdena Lipinová