Malièkost
Bylo to pøed nìkolika dny. Pospíchám a pøedcházím maminku s koèárkem a pøed ní poskakujícího chlapeèka. A ten se na mì otoèí a pozdraví. Je to neobvyklé. Nejen¾e odpovídám, ale prohodím s ním nìkolik slov. Chlapeèek mì dùvìøivì vezme za ruku. Nezbývá, ne¾ i pøi spìchu zaèít s pohádkou. Kratièkou, kterou mi vyprávìla moje staøenka, kdy¾ nemìla èas.
„Povídám, povídám pohádku, jak pes pøeskoèil hromádku, povídám, povídám druhou, jak teèe voda struhou, povídám, povídám tøetí, jak spaly na peci dìti. A jak se vyspaly, po krajíci chleba dostaly.“
Dìtská ruèka tu mou lehce stiskne a chlapeèek zaprosí: „Kdy k nám pøijdeš?“ Nemohu nic slíbit, uvolòuji sevøení, a v mé staré ruce, po té chvilce, kdy se v ní schoulila ruèièka malá, zùstane bájeèný, nepopsatelný pocit a uvìdomím si, jak dlouho u¾ jsem ho nezakusila. I vnouèata u¾ dávno spadla z klína. Ta malièká dìtská ruèièka, to byla toho dne ta malièkost, která mi rozjasnila jeden ze dnù mého stáøí.
Probírali jsme tuto „malièkost“ s man¾elem a zalitovali jsme, ¾e u nás skoro zcela vymizelo sou¾ití generací. A starým lidem chybí nejen ta „malièkost“ podané dìtská ruèky, ale i energie, která z mládí vychází.
Zdravím a pøidávám pìkné povídání o tom, co je zcela zadarmo.
Hana Juraèáková