O komunikaci mezi životními partnery

Obrátila se na mne vysokoškolská diplomantka s krásným literárním jménem - Tereza Nováková - ta její jmenovkyně, která proslavila Litomyšl a Proseč, žila v letech 1853-1912. Že by ráda obohatila bakalářskou práci a protože se jí dostala do rukou moje encyklopedie Co víme o smrti (Epocha, Praha 2006), napadlo ji, co kdybych odpověděl do její ankety na pět otázek. Odpovědi se staly součástí její bakalářské práce, kterou s úspěchem obhájila.

Tady jsou:

Co si myslíte o partnerství?

Jsem podruhé ženatý, s první ženou jsme zplodili tři (jak jinak, než nádherné) děti a žili jsme spolu 32 let. Děti se osamostatnily, žily a žijí svým životem, myslím, že jím procházejí dosti úspěšně, dožili jsme se dokonce již prvních dvou pravnuček. Manželství bez dětí je jako den bez sluníčka. Svého času u příležitosti jakéhosi mého životního jubilea jsem uspořádal rodinnou minianketu, z níž vyplynulo, že všichni tři (dvě dcery a jeden syn) vzpomínají velmi rádi na své dětství, na nás rodiče. Viděli, jak se máme rádi, jak se obětujeme, abychom mohli společně trávit volné chvíle o víkendech či prázdninách. Patřily k nim neodmyslitelně cyklistické jízdy za poznáváním krás naší země, pěstování hudby (hra na klavír, violoncello, kytara, harmonika, flétna), zpěvu a tance (ve Vycpálkově souboru písní a tanců), poslech gramofonových desek, rozhlasu a televize, četba, návštěva divadel a koncertů, ale také společná výchova a péče o rodinného mazlíčka - psa-fenku a třikrát o jejích štěňátka, či pořádání různých soutěží ve spolupráci s jejich vrstevníky, přáteli a kamarády, a to ve sklepních prostorách našeho domu. Žili jsme všichni v hluboké totalitě, kterou jsme nechtěli moc připouštět k tělu a nemyslet na to, že žijeme v jakémsi bezčasí a v nesvobodě. .

Také já se ohlížím rád za těmi léty, přičemž jsem byl vyhozen z politických důvodů v padesátých letech z redakce Mladé fronty a pracoval jsem jako soustružník kovů v letecké továrně na směny, děti byly malé, k Vánocům jsem stál frontu na jablíčka pro ně – vydělával jsem i mimo své zaměstnání, jen abychom s manželkou udrželi určitou životní úroveň a vytvářeli společný domov.

Už z toho lze vytušit, co si myslím o partnerství. Manželství jsme uzavřeli z opravdové lásky hned, jak mi skončila dvouletá vojenská povinnost. Přáli jsme si děti, nebylo nám nic za těžké, i když to věru nebylo „lehké“. Největšími hodnotami pro nás byla láska, víra a naděje, brali jsme život takový, jaký byl v tom tehdejším režimu, do něhož jsme sami jako rodiče vyrostli z chudých poměrů, ale postupně jsme se snažili, aby mezi námi všemi byla silná pouta.

Jsme stále tradiční rodina, býváme spolu o různých svátcích, narozeninách či oslavách, obdarováváme se navzájem, pomáháme si, sdílíme společné své osudy. V srpnu 2002 jsme přišli s mojí druhou ženou (žijeme spolu již 30 let) o můj rodný dům při srpnových záplavách, o těžko nahraditelné hodnoty. Právě vzájemná solidarita a pomoc mých dětí a vnuků byla posléze při této katastrofě tou hodnotou nejvyšší. Všichni máme jistotu, že kdyby se cokoliv komukoliv z nás něco přihodilo, že má silné rodinné zázemí, které nedopustí, aby žal, smutek, bolest, nemoc ohrožovaly jeho zdraví. Ale i jinak – navzájem o sobě víme, co chybí druhému, čím mu můžeme udělat radost.

Co si myslíte o komunikaci mezi partnery?

Navzájem by měli oba životní partneři vědět a znát význam takových hodnot jako je tolerance, míra vlastní svobody každého jedince, pochopení jeho zálib a zájmů, ctít jeho soukromí a nechtít znát každou jeho tajnost. Partneři by se měli vystříhat svárů, a pokud k nim dojde, neměly by trvat ani o minutu déle, neměly by narůst či přerůst nám přes hlavy. Vždy musí být jeden – ten či onen – kdo znovu naváže kontakt, kdo se omluví či požádá o prominutí. Za všechno si navzájem děkujeme, nic není samozřejmé!

Je rozdíl mezi tím, jak komunikuje žena a jak muž?

To lze jen těžko zevšeobecnit. V každém partnerském vztahu je to jiné, osobité, zvláštní, poučné, povzbudivé, ale také odpor a nelibost vzbuzující. Jisté rozdíly tu přece jen jsou. Obvykle žena reaguje citlivěji nebo naopak je velmi vznětlivá ve vypjatých situacích. Muž chápe věci, záležitosti a události víc z racionálního hlediska – ale oba by měli cítit určitou míru odpovědnosti za svá slova, svoje rozhodnutí či svoje činy.

Co si myslíte o manželství?

Neumím si svůj život bez manželství představit. A neznám jinou instituci, která by mohla manželství nahradit. Pozor – manželé jsou vždy dva! Jeden bez druhého by neměl rozhodovat o společných důležitých záležitostech, nejhorší bývají situace, kdy vás partner postaví před hotovou věc, před níž není úniku, s níž se musíte smířit. Snažme se takových situací vyvarovat co nejvíce. Něco jiného je překvapení, ale ta by měla být jenom radostná, vycházející z pochopení, tužeb, přání druhého. Manželé by měli navzájem vědět o zdravotním stavu toho druhého, předcházet zdravotně škodlivým návykům, nezdravému jídlu, ale vědět, co druhému chutná nebo naopak, co mu škodí.

O konfliktech mezi pohlavími?

Pohlavní odlišnost je biologickým faktem a s tím je nutné se smířit. Chovají-li se obě pohlaví k sobě navzájem slušně, nepohrdají sebou či druhým, jsou ohleduplné, vstřícné – pak může mezi nimi vznikat to nádherné životní dílo, vzájemné přátelství i láska. Odlišnost pohlaví – v tom by neměl být rozpor. Ale vždy by měl muž ctít ženu a ženský rod, jako nositelku života, který je součástí nesmrtelnosti.

A pohlavní touha – ať u jednoho či u druhého? Je to téměř stejné jako mít žízeň a tu bychom se měli naučit, jak ji uhasit. Je povznášející pít vodu z čisté studánky, je rozkoší napájet se navzájem jejími doušky a dosahovat vzájemného uspokojení či radosti. Ani v určitém věku či při změněném zdravotním stavu by nemělo docházet mezi pohlavími k výrazným rozdílům. Žízeň či touhu lze také uhasit jinými prostředky, umíme-li je navodit. Nejsilněji z nich působí umění, poesie, hudba, hvězdná noc, v níž voní květy stromů, či sluncem a květy zářící stráň, v zimě pak zasněžená krajina a cesta v ní.

* * *

Člověk je sice obyčejný tvor, ale neměl by upadat jen do obyčejnosti, protože život je příliš krátký na to, aby člověk dokázal mnohé pochopit, poznat, ovládnout, získat, ale dosti dlouhý k tomu, aby sám ze sebe rozdal a vydal co nejvíce ve prospěch nejbližších i druhých, ostatních, a zanechal po sobě viditelnou stopu.

Miroslav Sígl
autor mj. knihy Co víme o smrti