Vrcha

Neřeknu vám přesně výměru našich políček. Něco málo jsme snad měli ještě pronajaté, matně si pamatuji, že krásné to bývalo na lukách u jiného potůčku, ale naše políčka hlavní a životodárná se jmenovala Vrcha. Byla tam půda kamenitá, nepříliš úrodná. Byla dost v kopcích, cesty k nim byly nevlídné a nepříliš udržované. Kdo ještě viděl orat takové pole s jednou zapřaženou kravkou, kdo ví, jak tížily kameny vynášené z pole a vršené na tarásky u mezí, ten možná pochopí, že hospodařit tady znamenalo dobývat v potu tváře chléb svůj vezdejší. Přesto můj táta, už stárnoucí a chřadnoucí, kdykoliv přijel na chalupu, domů, dokud mu nohy sloužily, na Vrcha došel vždy. Byla to naše půda erbovní. Vrcha moje, říkával táta a skoro se mazlil s tím kouskem půdy s travnatými ostrůvky plnými malin a šípků.Základní proces růstu a zrání obilí asi popisovat nemusím. Měl jsem ještě to štěstí vidět tu krajinu v majetku malých chalupníků. Každý hospodář musel zvažovat, jak a kam co zaseje, využít každého metru půdy. Ostatně i střídání osevu byla alchymie, hnojivo snad bylo jenom přírodní a tak každý chalupník věděl, že třeba po žitu nemůžou být brambory (což netvrdím, jen dávám příklad). A když jste se zjara rozhlédli tím kopcovitým krajem, na stráních byla nádherně rozložená různobarevná psaníčka, často překvapivých tvarů. Jakoby ten velký tvůrce zalátal kopce barevnými záplatami a když se šmolkový obzor protáhl k zeleni lesů, byla to nádherná paleta, kterou už potkáte jenom na obrazech některých malířů.

Nebyly dotace EU, nebyly ani jiné podpory. Chalupníci museli své rodiny uživit z políček a občas z nějaké té práce pro obec v lese, v zimě. A tak čas žní byl také časem velkých nadějí, ale i obav. Nejen hospodáři sledovali oblohu, zkoumali, zda bylo dost vláhy a zda obilí dozraje včas a sdostatek. Ale potom přišel čas žní, snad svatá Markéta házela srp do žita, to už přesně nevím. Ale bývala to tak druhá polovina července. A když se žně vyvedly, byla to krása. Sice úmorná a vyprahlá, ale krása. Přicházeli jsme komplet, už tedy bez nejstaršího bráchy, čtyři. Táta vyzbrojen kosou hrabicí, která se u nás snad používala víc, ač i hasák, jištěný plátnem jsem vídal. Součástí kosiště u té tátovy byly i jakési řídké hrábě. V čele rodinné sklizně tedy vyrážel táta, který stejnoměrnými a pravidelnými záběry kosou sekal čistě a těsně nad zemí obilí. Současně ho jeho hrabice rovnala do úhledných řádků. V patřičném odstupu za ním postupovala máma a hrstky obilí sbírala srpem a kladla je na připravená povřísla. Ta vyráběl brácha, já už mu občas asistoval. Dělala se ze dvou proužků slámy, které se manipulací v podpaží spojily a vznikl tak úvazek pro budoucí snopy. Máma už uměla odhadnout, kolik hrstek tak dát do snopu. Po posekání určitého úseku se táta vracel a zkušeným hmatem uvazoval povřísla na snopech. Přikleknutím je přitáhl a silnými zápěstími zavázal napevno. A pokud vydrželo počasí, práce končila až v podvečer, kdy bylo nutné věnovat se také hospodářství ve vsi. Byla pochopitelně polední přestávka. Sedávalo se ve stínu pod planou hruštičkou. Ve veliké bandasce bývala černá káva, patrně cikorková, ale chutnala, a k tomu krajíce namazaného domácího chleba, možná i nějaké buchty, to už bych odpřísáhnout nemohl.

Když denní práce pomalu končila, máma chodívala dřív do chaloupky a táta stavěl ze snopů obilí panáky. Neznáte? Nebo jenom z filmu? Díval jsem se moc rád. Nevím už, ale mám dojem, že tomu prvnímu, základnímu, se říkalo (dámy prominou) „prdel“. Bral se vždy takový silnější, zavalitější. Potom čtyři snopy proti sobě do kříže a do mezer další čtyři. A sklizené obilí bylo třeba krýt před nepohodou, proto desátý snop se trochu zalomil a vznikla tak střecha na panáku. No a potom se šlo domů na máminu teplou večeři krásným pozdním dnem. (A možná příště, ještě…)

Josef Hejna

Další články autora: