Vrcha
Neøeknu vám pøesnì výmìru našich políèek. Nìco málo jsme snad mìli ještì pronajaté, matnì si pamatuji, ¾e krásné to bývalo na lukách u jiného potùèku, ale naše políèka hlavní a ¾ivotodárná se jmenovala Vrcha. Byla tam pùda kamenitá, nepøíliš úrodná. Byla dost v kopcích, cesty k nim byly nevlídné a nepøíliš udr¾ované. Kdo ještì vidìl orat takové pole s jednou zapøa¾enou kravkou, kdo ví, jak tí¾ily kameny vynášené z pole a vršené na tarásky u mezí, ten mo¾ná pochopí, ¾e hospodaøit tady znamenalo dobývat v potu tváøe chléb svùj vezdejší. Pøesto mùj táta, u¾ stárnoucí a chøadnoucí, kdykoliv pøijel na chalupu, domù, dokud mu nohy slou¾ily, na Vrcha došel v¾dy. Byla to naše pùda erbovní. Vrcha moje, øíkával táta a skoro se mazlil s tím kouskem pùdy s travnatými ostrùvky plnými malin a šípkù.Základní proces rùstu a zrání obilí asi popisovat nemusím. Mìl jsem ještì to štìstí vidìt tu krajinu v majetku malých chalupníkù. Ka¾dý hospodáø musel zva¾ovat, jak a kam co zaseje, vyu¾ít ka¾dého metru pùdy. Ostatnì i støídání osevu byla alchymie, hnojivo snad bylo jenom pøírodní a tak ka¾dý chalupník vìdìl, ¾e tøeba po ¾itu nemù¾ou být brambory (co¾ netvrdím, jen dávám pøíklad). A kdy¾ jste se zjara rozhlédli tím kopcovitým krajem, na stráních byla nádhernì rozlo¾ená rùznobarevná psaníèka, èasto pøekvapivých tvarù. Jakoby ten velký tvùrce zalátal kopce barevnými záplatami a kdy¾ se šmolkový obzor protáhl k zeleni lesù, byla to nádherná paleta, kterou u¾ potkáte jenom na obrazech nìkterých malíøù.
Nebyly dotace EU, nebyly ani jiné podpory. Chalupníci museli své rodiny u¾ivit z políèek a obèas z nìjaké té práce pro obec v lese, v zimì. A tak èas ¾ní byl také èasem velkých nadìjí, ale i obav. Nejen hospodáøi sledovali oblohu, zkoumali, zda bylo dost vláhy a zda obilí dozraje vèas a sdostatek. Ale potom pøišel èas ¾ní, snad svatá Markéta házela srp do ¾ita, to u¾ pøesnì nevím. Ale bývala to tak druhá polovina èervence. A kdy¾ se ¾nì vyvedly, byla to krása. Sice úmorná a vyprahlá, ale krása. Pøicházeli jsme komplet, u¾ tedy bez nejstaršího bráchy, ètyøi. Táta vyzbrojen kosou hrabicí, která se u nás snad pou¾ívala víc, aè i hasák, jištìný plátnem jsem vídal. Souèástí kosištì u té tátovy byly i jakési øídké hrábì. V èele rodinné skliznì tedy vyrá¾el táta, který stejnomìrnými a pravidelnými zábìry kosou sekal èistì a tìsnì nad zemí obilí. Souèasnì ho jeho hrabice rovnala do úhledných øádkù. V patøièném odstupu za ním postupovala máma a hrstky obilí sbírala srpem a kladla je na pøipravená povøísla. Ta vyrábìl brácha, já u¾ mu obèas asistoval. Dìlala se ze dvou prou¾kù slámy, které se manipulací v podpa¾í spojily a vznikl tak úvazek pro budoucí snopy. Máma u¾ umìla odhadnout, kolik hrstek tak dát do snopu. Po posekání urèitého úseku se táta vracel a zkušeným hmatem uvazoval povøísla na snopech. Pøikleknutím je pøitáhl a silnými zápìstími zavázal napevno. A pokud vydr¾elo poèasí, práce konèila a¾ v podveèer, kdy bylo nutné vìnovat se také hospodáøství ve vsi. Byla pochopitelnì polední pøestávka. Sedávalo se ve stínu pod planou hruštièkou. Ve veliké bandasce bývala èerná káva, patrnì cikorková, ale chutnala, a k tomu krajíce namazaného domácího chleba, mo¾ná i nìjaké buchty, to u¾ bych odpøísáhnout nemohl.
Kdy¾ denní práce pomalu konèila, máma chodívala døív do chaloupky a táta stavìl ze snopù obilí panáky. Neznáte? Nebo jenom z filmu? Díval jsem se moc rád. Nevím u¾, ale mám dojem, ¾e tomu prvnímu, základnímu, se øíkalo (dámy prominou) „prdel“. Bral se v¾dy takový silnìjší, zavalitìjší. Potom ètyøi snopy proti sobì do køí¾e a do mezer další ètyøi. A sklizené obilí bylo tøeba krýt pøed nepohodou, proto desátý snop se trochu zalomil a vznikla tak støecha na panáku. No a potom se šlo domù na máminu teplou veèeøi krásným pozdním dnem. (A mo¾ná pøíštì, ještì…)
Další èlánky autora: