Na kafi s Lindou (2)

Tak tu dneska sedím na kafi sama. Linda mi totiž na poslední chvíli oznámila, že nepřijde, nemůže. Dějí se důležité věci.  Její milý na ni má vyjímečně čas, vrací se ze služební cesty a než definitivně dorazí ke své zákonité manželce, tak se na pár dnů staví. Je to taková moderní známost. Co jich je dneska okolo spousty.Jakási variabilní.On totiž už někdy u Lindy i na chvilku bydlí.  Prý se rozvede co nevidět, ale zatím to nejde, přestože jeho manželství je už jen, jak se s oblibou říká, na papíře. Jeho manželka je prý moc nervově labilní a rozvod by nepřežila. Osobně si nedovedu představit, že o jeho častých eskapádách nic neví. Přežila jich , podle toho co Lindě vyprávěl, už několik - a celkem ve zdraví.

 Já vím, že to není od Lindy moc pěkné, chodit se ženatým člověkem, ale ruku na srdce, kdo z vás nebyl někdy zamilovaný do "člověka se závazky". Rodinu nerozbíjí, protože její Lubošek nemá žádné potomky. Linda je opravdu prima holka a nedám na ni dopustit. Tohle jí sice neschvaluju,  ale především proto, že se o ní bojím. Bojím se nějakého mizerného konce té velké, už skoro dva roky trvající, obávám se, že jednostranné lásky. Mají to v rodině, jak se dneska říká "v genech".

Linda je velmi hezká a velmi temperamentní žena a já vám teď prozradím, odkud se ten její trochu vyjímečný temperament , který ji vždy znovu přivádí do malérů, vzal.

 Její otec byl Kubánec. Krásný hoch, španělský typ, něco jako Don José z Carmen. Jmenoval se Mario. Studoval v šedesátých letech v Československu na Universitě 17. listopadu a Lindina maminka se s ním setkala na nějaké manifestaci, které se zúčastnila povinně se školou. Bláznivě a bezhlavě se do něj zamilovala.On prý do ní také. Moc česky tenkrát ještě nemluvil, přestože už absolvoval nějaký ten rychlokurz češtiny. Domlouvali se tedy dost obtížně a jak ten hoch s tak mizernou znalostí jazyka studoval, to teda opravdu není jasné. Jenže - ta láska nebeská. K tomu moc mluvit nepotřebujete.Výsledek je Linda,  krásná snědá ženská s nazrzlými vlnitými vlasy. Mario si chtěl její maminku určito určitě vzít, nepřestával to při každé příležitosti tvrdit, ale měl prý na Kubě nějaké potíže s doklady. No potíže, možná, obávám se, také nějakou další ženu. Náš milý Mario měl Lindinu maminku svým způsobem jistě velmi rád, ale jak asi víte, milé dámy, muži jsou polygamní. Prý od přírody.

 Tak tedy kubánský krasavec Mario se stal nejdřív ze všeho otcem. Jméno Linda dal holčičce také on, jaksi omylem. Když ji totiž poprvé uviděl, asi týden staré robátko, potom, co se obě holky vrátily z porodnice, řekl plný obdivu nad tím právě narozeným zázrakem španělsky : Que lindo! Čili asi něco jako:  jak  báječné, nádherné. A babička, která to zaslechla, povídá : "Hele, on snad chce, aby se holka jmenovala Linda. No, to je docela hezké jméno. To jí můžeme dát." A bylo. No, hned nebylo, na Národním vejboru se prý někdo rozčiloval, že to není na seznamu povolených jmen. Ale když to bylo dítě Kubánce, tak si asi představil  velkého Fidéla Castra , tomu že by jako odporovat neměl - a ustoupil.

 Holčička Linda rostla, maminka stále, teď už trochu netrpělivě čekala na svatbu. Mario stále neměl vyřízené papíry. V létě 1967, to bylo Lindě pět let, odletěl  na Kubu s tím, že se brzy vrátí, prý to tam všechno vyřídí osobně.

 Od té doby o něm už Lindina matka nic neslyšela. Ptala se mnohokrát na kubánském zastupitelství, nic se nedozvěděla. Sháněla ho všude možně, psala mu na adresu, kterou jí nechal, posílala dopisy po českých muzikantech, kteří na Kubě a v celém Karibiku hráli na nějaké lodi pro turisty, docela bez výsledku. Mario nikde. Jak se říká, jako by se nad ním země slehla.

 A víte, že se v tomhle případě skutečně slehla? Asi po dvanácti letech  přišel Lindině mamince kupodivu z DDR, z Lipska, balíček dopisů. Odesilatel žádný. K balíčku dopisů byl  připojen krátký dopis v němčině. Německý lékař, který byl služebně v Angole, vysvětloval, že našel u těžce zraněného kubánského vojáka, kterého ošetřoval v polním lazaretu - a který mu umřel pod rukama, tyhle dopisy, které teď konečně držela v ruce Lindina maminka. Přestože to bylo tehdy asi dost nebezpečné, vzal je k sobě a po návratu domů poslal na uvedenou adresu do Československa. Snad to způsobila odřená fotografie malé kudrnaté holčičky, kterou měl ten zraněný voják u sebe, že se ustrnul a po návratu " z akce" jak napsal, dopisy poslal .Jen své jméno neuvedl. Byla to taková doba.

Mario tedy nezapomněl, psal. Jenže jeho dopisy nikdy nedošly. Byl pravděpodobně hned po svém návratu na Kubu odveden do armády a jeho dopisy byly asi zadržovány už na Kubě. Nebo čert ví kde. Teď už je to jedno.

 Teprve po roce 1989 Linda s maminkou zjistily, že Mario byl v roce 1975 poslán do Angoly, společně  s jinými kubánskými vojáky. Prý pomocný sbor. Celkem bylo těch vyslaných vojáků asi 7.000. Kuba podporovala hnutí MPLA, lidové hnutí za osvobození Angoly. Dozvěděly se dokonce, že se Mario plavil do Afriky na lodi s podivným názvem "Vietnam Heroico".  Je pohřben někde v Angole, stejně jako mnoho dalších Kubánců, kteří tam tehdy padli v rámci mezinárodní pomoci věci míru a socialismu v Africe. Nikomu se o tom nesmělo říkat, proto se Linda s maminkou tenkrát nic nedozvěděly. Ostatně, co je ženským do toho, když muži bojují za velké věci. 

 Lindina maminka bohužel vloni zemřela a tak už se spolu nepodívají na Kubu, jak plánovaly. Chtěly se tam vydat, pokud by to bylo možné, po stopách Maria a jeho rodiny. Ani teď se totiž od oficiálních kubánských míst nic nedozvěděly. Fidél Castro drží stále všechny a všechno železnou, dnes již asi mírně se chvějící rukou. Linda se tomu trochu trpce směje.  Říká, že je to tak možná dobře. Třeba by se k ní vůbec  nechtěli znát. A nebo by jí naopak přijali srdečně a chtěli oplatit návštěvu :"Představ si, kdyby mě sem přijela z Kuby navštívit celá rozvětvená Mariova rodina, všichni moji nevlastní sourozenci, děti a vnuci, které tam třeba má. Co já bych si s nimi počala v dvoupokojovém bytě?" Jenže tohle nebezpečí nehrozí, Kubánci toho nacestují ještě míň než Češi před rokem 1989.

 Tak teď víte o Lindě trochu víc. Možná, že jsem toho vyzradila až moc. Mám výčitky svědomí, ale je mi smutno z toho, že jsme se dneska nesešly a nemohly povídat. Tak mluvím o ní. Jen dobré, jak vidíte.Také je mi smutno z toho všeho, co Linda jako malá holka prožila. Pro její maminku  to také nebyla žádná legrace, vychovávat dítě a vůbec nevědět, co se stalo s otcem. Linda dneska jen pohodí  hezkou vlasatou hlavou a řekne, že už je to pryč. Ale maminky, která se už nikdy neprovdala, je jí  také líto.Ti  mezi vámi, kteří mají vnoučata se asi přidají, že to muselo být dost těžké i pro Lindinu babičku. A mají pravdu.

Jarka Fichtnerová