Moje nejoblíbenější místa

Jako penzista vím z vlastní zkušenosti více než dobře, že se člověk za bezesných nocí způsobených pálením žáhy a prostatou, vrací na místa, ve kterých prožil bezstarostné dětství a mládí. Místa, která pro něj něco znamenala a navždycky se zapsala do jinak chatrné paměti. Vzápětí na něj padá depka, že život tak hrozně rychle uběhl a jak je smutné, že si tu noc už podesáté čůrá na špičky bačkor. Senioři většinou na sklonku života nostalgicky s dojetím mluví o rodné ulici, kde prožili dětství, pamatují si, kdy si dali prvního šluka z partyzánky, horečně a se slzou v oku popisují první lásku, vojnu a místa, kde trávili prázdniny a dovolené. Na otázku, co považují za nejkrásnější místo, které v životě poznali, odpoví, že je to buď Národní divadlo, Karlův most nebo Pražský hrad. Nejeden důchodce by se dovedl široce rozpovídat o krásách Šumavy, Vysokých Tater či pralesa Boubína.

Každý jsme z jiného těsta. Co se líbí jednomu člověku, nemusí se vůbec líbit člověku druhému. Osobně na rodnou košířskou ulici vzpomínám se smíšenými pocity. Rozdělena mezi rodiny nuzně bydlící v plesnivých a studených bytech ve staré cihelně a rodiny, včetně mojí, obývající několikapatrové pohodlné vily přímo naproti polorozpadlé cihelně, naše ulice hýřila třídní nenávistí. Chudí cihelňáci nám, dobře si žijícím vilákům, záviděli, a neměli nás rádi. Hlavně dospělí cihelňáci. Dětem to bylo jedno a hráli jsme si i přes to, že i kamarád cihelňák Zdenda Kubeš mě nečastoval jinak než “Ty kuvo vilácká,” na což jsem mu obyčejně řekl, že mi to nevadí, protože je vůl a neumí vyslovit “r!”

Ne, nemám nejmilejší místo, na které bych vzpomínal s knedlíkem v krku a zakaleným zrakem. Mám totiž míst, na která milerád vzpomínám při každé příležitosti několik.

Národní divadlo, ve kterém jsem dokonce nějaký čas působil jako člen technického personálu, tedy jako prachobyčejný kulisák, rozhodně patří k jednomu z mých oblíbených míst. Komu by se také nezamlouvalo pracovat v uměleckém prostředí naší národní kapličky, neplatit za lístky na představení, mít možnost být v denním styku s věhlasnými herci a nazpaměť se naučit od Radovana Lukavského roli rozpolceného Halmeta. Přirozeně jsem si jako adept herectví toto prostředí považoval a měl jsem je rád. Tím, že jsem pracoval v Národním divadle, jsem samozřejmě stoupnul v ceně u dívek, po kterých jsem toužil a jejichž přízně bych se za normálních okolností nedočkal.

Musím se přiznat, že zrovna tak radostné vzpomínky ve mně vyvolá Restaurace U Šmelhauzů. Tento dekadentní podnik navštěvovaný pražskými dámami nechvalné pověsti ve mně dodnes evokuje hluboké emoce. Do pološera této proslulé restaurace prosycené těžkou vůní parfému Živé květy mě brával životem protřelý, o pět let starší bratr s tím, že je záhodno, abych se ve svých šestnácti letech konečně naučil jak to v životě, co se týka žen, chodí. V půvabném prostředí restaurace jsem s očima navrch pozoroval jak prostopášné slečny koketují s po lásce prahnoucími dlaždiči, popeláři, kapsáři, prodavači elektroluxů, námořníky polabské plavby, úředníky a jinými muži bez manželských závazků nebo zhrzenými manželi, které si potom se smíchem odvádějí do svých kamrlíků, kde jim lásku bez zardění prodávají, a ze kterých se posléze muži vracejí ke svým stolům a číším neskonale šťastní a uvolnění. Ke Šmelhauzům jsem chodil dlouho a rád. Zjistil jsem, že tento podnik má klasu a dospěl jsem k názoru, že patří k pilířům pražského zábavního a tedy i kulturního života. Zde jsem tak vyzrál, že jsem mohl náležitě vychutnat další stánek pražské kultury, Hospodu U Medvídků, kterou jsem začal navštěvovat poté co jsem se hluboce zamiloval do Lucinky Holasové a kdy se proto již neslušelo navštěvovat populární, leč mravně narušený podnik U Šmelhauzů.

U Medvídků jsem s kamarády prožil vskutku nezapomenutelné chvíle, kdy jsme dokázali vypít tolik piva, že dokonce i ostřílený hospodský Konvalinka se nestačil divit. Měl k nám patřičnou úctu nejenom kvůli naší úžasné konzumaci, ale i proto, že obveseleni a pod vlivem zlatého moku jsme se nechovali nepřístojně, nikdy jsme se neuchýlili k podvodnému umazávání čárek na táccích, nikdy jsme hospodu potupným vrhnutím neznečistili, neprali jsme se a na záchodovou zeď jsme nepsali nemravné nápisy ani nekreslili nevhodné obrázky kosočtverců. U Medvídků, kde by se dal pro kouř vzduch krájet, jsme se pečlivě a svědomitě připravovali k maturitě. Tak jak jsem Šmelhauzům nadosmrti vděčný za to, že mě naučili rozumět tomu, že pojem láska má několik odstínů, tak jsem vděčný Medvídkům, že ve mně vypěstovali bezmeznou úctu k tradičnímu českému nápoji – pivu a tudíž ze mě udělali kultivovaného člověka. Medvídci, s rozechvěným hlasem podotýkám, bylo nezapomenutelné místo mého mládí.

Múza mě však posléze přivedla do slavné vinárny poezie, Violy. Nejdříve jsem skutečně buď sám nebo v doprovodu dívek svého srdce chodil pouze na poezii, kde jsem zasněně poslouchal slavné české herce recitovat nejenom české, ale i cizí básniky. Při večeru sbírky básní Robinsona Jeffersona „Ženy od Mysu Sur“, jsem byl tak u vytržení, že jsem milence Kamilce Hudečkové začal omylem říkat Jarmilko, čímž jsem si to u ní navždycky rozházel. Netrvalo dlouho a poezii nahradila převelice útulná vinárna hned vedle sálu poezie, kam jsem se s dívkami uchyloval předstíraje nudu z poetických večerů, které jsem měl v malíčku. To na slečny většinou udělalo patřičný dojem a s radostí se se mnou oddávaly požívání alkoholických nápojů a se zájmem naslouchaly mým zasvěceným interpretacím divadelních her, které jsem si předem přečetl v Divadelních novinách. Ve Viole jsem, panečku, prožil kus svého mládí. Někdy to byl kus trpký, jako když mi nějaký zhůvěřilec odlákal dívku, do které jsem byl tenkrát zrovna hluboce zamilován. Nejenom že ji svedl, ale podařilo se mu to udělat, když jsem si na malou chvilku musel nutně odskočit. Ale Viola a růžolící, elegantní vedoucí, pan vrchní Červenka, dovedli zmírnit zklamání, když jsem nepochodil u zkoušek na divadelní fakultu nebo když jsem dostal košem. To pan Červenka sdílel můj smutek, doléval, dal si se mnou a ještě k tomu přidal povzbuzující slova. Ano, vinárnu Vilolu bez váhání zařadím před slavné Hradčany...

Tak toto byla místa mého ztraceného mládí. A jaké mám nejmilejší místo v Austrálii? Odpověď je vskutku jednoduchá: miluji celou tuto úchvatnou zemi plnou unikátních krás, které člověk nikde jinde nenajde. Miluji sluncem prodchnutou přírodu, která dovede být jak drsná tak jemná, přírodu dodnes neposkvrněnou civilizací, ticho buše, horký vzduch tetelící se nad okrovými skálami vnitrozemí, nekonečné zlaté pláže, útesy omývané burácejícími, jasně tyrkysovými vlnami Pacifiku. Miluji neuvěřitelně azurovou oblohu, v noci posetou nekonečnou paletou hvězd, kterým vévodí Jižní kríž. Zrovna tak mám rád naše zvířátka, klokany, ježury, medvídky koaly, pestrobarevné papoušky a jiná, která dělají Austrálii Austrálií, a kterým se jezdí turisté z celého světa obdivovat. Mám rád Australany a jejich zemitý humor, smysl pro legraci, pro spravedlnost a kamarádství. Je mně sympatická jejich sportovní nátura, láska k přírodě a jejich nekomplikovaný charakter. Navíc si cením toho, že jsou v těžkých chvílích vždycky ochotni podat pomocnou ruku…

Jako každý důchodce stále častěji přemýšlím o neodvratném konci naší omezené pouti životem. Již nyní vydávám striktní pokyny ženě Máně, jak naložit s mojí tělesnou schránkou, až se moje prostopášná duše převtělí v krásnou ženu. Jelikož se jí těžko bude chtít cestovat s mými prašnými pozůstatky a rozptylovat je U Šmelhauzů, U Medvídků nebo ve Viole, budu velice spokojený, když takto s nimi naloží v čarokrásném Orrara Valley v Novém Jižním Walesu…

Text:Ivan Kolařík, OAM

Ilustrace:Práce kurzistů

Další články autora:

Úvaha o Silvestru

Kam s ním

O módě mládí a plášti Oberonu

Jak jsem se stal dlaždičem