Sám mezi lidmi
Témìø ka¾dý z nás za¾il období "osamìlosti" zapøíèinìné buï odstìhováním, ztrátou pøátel, rozvodem,úmrtím partnera - co¾ je obzvláštì bolestný zlom èi jiným dùvodem. Poèet osamìlých jedincù "Singl nebo Sólo" øeèených, a» ji¾ rozvedených, jen matkou nebo otcem dìti vychovávajících, o samotì ¾ijících mladých, starších nebo starých lidí roste stále více. Je mnoho tìch, kteøí musí dennì s touto izolací bojovat. Osamìlost se mù¾e nakonec stát i nebezpeènou zále¾itostí, obzvláštì kdy¾ je nedobrovolná. Objeví se depresivní stavy, èasto se poènou vtírat i nevhodné myšlenky.
U dìtí osamìlost, kdy chybí náklonnost obou rodièù èi dokonce dojde-li úmrtím k jejich ztrátì, a jejich další ¾ivot probíhá buï v nedobré adopci, dìtských domovech èi jiných sociálních zaøízeních vede velmi èasto v jejich dalším ¾ivotním bìhu a¾ ku tragédiím.
Prùzkumy ukázaly, ¾e èlovìk vydr¾í samotu dosti dlouho, ale jen tak dlouho, pokud si tuto izolaci sám zvolil.
Dnes témìø ka¾dý druhý èlovìk uléhá do postele sám. Kdy¾ se pak ta osamìlost stane trvalým spoleèníkem, pak nechybí jen emociální podpora z venèí, ale ti posti¾ení trpí i nedostatkem dotyku, pohlazeni, milého hezkého slova, úsmìvu. Z tìchto dùvodù vznikly dokonce skupinky ve vìku mezi 30 -70 let, aby tento lidský "hlad" po pravidelném pohlazeni, pøivinuti, pøitulení utišily. Sex je v tìchto skupinách "TABU".
Jak si tedy vysvìtlit proè je pro lidské tìlo i duši dotek potøebný a dokonce léèivý?
A pøece je vysvìtlení zcela jednoduché.
Náš ¾ivot je ji¾ od prvopoèátku, kdy jsme nabrali poprvé do plic vzduch tohoto svìta na dotek "naprogramován", tudí¾ je milým pocitem. Ka¾dé novorozenì chce vše kolem sebe "popadnout", být chováno v náruèí maminky i tatínka. Chybí-li tento kontakt, vznikají poruchy v dìtském vývinu. Dìti se pøestávají vyvíjet jak tìlesnì, tak i duševnì a zùstávají pozadu oproti stejnì narozeným.
Jak dùle¾itý ten "dotek"je, lze pozorovat na pøedèasnì narozených dìtech, kdy toto mimino, nìkdy sotva vá¾í 1000 gramù, le¾í bezmocnì v inkubátoru. V tìchto pøípadech je opravdu tì¾ko pøedstavitelné, ¾e se toto dítko bude jednou honit za balónem, sportovat. A pøece, šance na zdravý ¾ivot stoupají tím více po senzorové stimulaci, kterou ti pøedèasnì narození obdr¾í. Tyto dìti získávají vlastnì ji¾ pøedèasnì zkušenost pøi doteku se svými rodièi, stávají se aktivnìjšími, jsou vyrovnanìjší a do¾enou rychle to chybìjící do normálního plného vývojového stádia.
Tedy nejenom ta škvròata, ale i dospìlí lidé potøebují, aby se cítili jak tìlesnì, tak i duševnì dobøe, tu denní dávku toho pohlazení, úsmìvu, zvláštì pak asi pro ty „døíve narozené“ je to mnohdy velmi dùle¾ité. Vlastnì i to domácí zvíøe èeká na to pohlazení a na milé slùvko.
Náš hmatový smysl dìlá z našeho vnìjšího obalu - poko¾ky, s milióny senzorù velice citlivou schránku. Skrze ní vnímáme teplotu, bolest. Receptory zaregistrují vše pøesnì na milimetr, obzvláš» tam, kde le¾í citová tìlíska nejhustìji, tedy na pøíklad rty, jazyk. Teprve ale a¾ v centrálním nervovém systému jsou tyto jednotlivé informace plnì zpracovány, a mozek nám tedy a¾ potom sdìlí, co vlastnì cítíme. A zvláštì milý dotek, pohlazení, úsmìv pak dìlá blaze i na duši.
Tak dùle¾itým se v našem ¾ivotì ten „dotek“ tedy stává.
(Pozn.: Poznatky z poøadu odvysílaného nìmeckou TV stanicí SWR)
Tibor Vopasek, Švýcarsko