Kdy¾ je mládí v… pryè
Tak si to rozdìlme! Zaèátek, støed a konec. Zaèátek je celkem jasný. To se sejdou dva cizí lidé, nejlépe opaèného pohlaví, a jak se tak najednou a neèekanì mají rádi, je z toho potomek. Od roku, mìsíce, dne a hodiny tu jsme a máme èíslo. Do smrti. Øíkají nám, ¾e to je èíslo rodné.
Na minuty a vteøiny bych u zrození moc nesázel, nebo» vlastní rození je èasový proces. A ten se nedá vymezit zcela pøesnì. U¾? Ještì ne! U¾? Ne! U¾? U¾!! Jsme na svìtì. Pravda, my to narození zas tak úplnì nevnímáme, ale jak je nám to pøesto nepøíjemné! To svìtlo, ten vzduch, ti lidi. Uvnitø naší nositelky, které pozdìji øíkáme maminka nám bylo lépe.
Ještì ¾e tu maminku máme. Neopustila nás i kdy¾ nás porodila. Fuj, porodila je hrozné slovo. Ale ono to pro tu maminku asi taky bylo hrozné. Ale jinak to tenkrát zrovna nešlo, kdy¾ to ta pøíroda takto rozhodla.
Støed ¾ivota bych moc nekomentoval, nebo» ten je nezajímavý. Od tìch dvaceti pìti do tìch padesáti to prostì plyne, utíká, huèí a buèí a my musíme a chceme i kdy¾ obèas nechceme. Máme dìti, kariéru, pøátele, milence, rodièe a bronchitidu. Taky dluhy, které ubývají tak pomalu, ¾e máme dojem, ¾e jsme je dostali nìjakou dìdiènou indispozicí. A taky máme obèas pocit, ¾e všichni ostatní jsou lepší. I kdy¾ jsou to syèáci a lumpové! Nebo právì proto?! Jen my jsme pøece ti spravedliví. Promiòte, ale pøípadnìjší slovo mì nenapadá. Obèas máme i pocit (výjimeènì), ¾e jsou skoro všichni ostatní horší. Pardon, budu tedy upøímný. Výjimeènì obèas. Obèas jsou ti ostatní taky Bohy, Mar»any, Voráèkovými. Nìkdy i tìmi zlými soudruhy, nácky, Vietnamci a Paroubky. Jako by kdysi nikdy nic nebylo, kdy¾ tenkrát bylo. Tedy nic proti soudruhùm, náckùm Vietnamcùm a u¾ vùbec nic proti Voráèkùm! Paní Voráèková má nádhernì pøed našima a za panem Voráèkem nìkdo urèitì stojí a má asi i za ušima.
On je taky moc pìknì vzdìlaný. Má z minula strašnì moc specifických kurzù. Prý ho to stálo moc a moc penìz. Ale jak oni si na ten úplnì nový Mercedes vydìlali, to by mì teda i zajímalo. Oba jsou jen zamìstnanci mìstského úøadu. No není lepší taková bohynì. Tøeba Bardotová? A i kdy¾ se mi bude o Brigitì zdát ka¾dý veèer, není tu ta mo¾nost, ¾e bych, tedy èistì teoreticky, mohl zblízka a fyzicky zjistit, zda jsou ty vnady u ní, Brigity, taky tak pøíjemné na dotek, jako u paní Voráèkové. Teoreticky… Ale dost u¾ o prostøedku, kdy¾ u¾ jsem skoro na konci. Skoro…
Padesátka pryè a do dùchodu daleko. Konec se nedá komentovat. Konec je jen koncem. Zato ten dùchod má tak jasný termín, ¾e si mù¾eme pøesnì spoèítat kdy pøíjde. Jsem asi nenormální, vlastnì urèitì, ale vím to na den pøesnì! Ale tato informace je ke mnì setsakramentsky nepøátelsky naklonìná. Chechtá se mi za zády. Jsem já vám to ale vùl, ¾e to poèítám. Ale je to jako kdy¾ otevøete stavidla. Dostane se vám do nich zatoulaný a proudem pøinesený kmen a u¾ je nezavøete. Kdepak zavøít stavidla. A u nìkterých ¾en i mluvidla nelze zastavit. Ani do zastavárny.
No a jsme u toho. Padesátka je magický vìk. Jak jste …sát… a nejste ještì v kategorii dùchodcù, jako by jste ani nebyli. Ano jste nìkdy na vrcholu kariéry. I kdy¾… Jen vy víte, èeho všeho jste mohl dosáhnout, kdyby. Ale mnoho se jich na vás cpe a nemá to se sexuální pøita¾livostí nic spoleèného. Spíš vám chtìjí ukázat, jak by vše dìlali lépe. Asi i ten sex. I kdy¾ je urèitì sexuálnì nepøitahujete.
Bohu¾el mají pravdu!
Dnes v noci se mi na ruku pøisál komár, aby mì nepatrnì vysál. Mìl mì chvíli rád a já ze samé radosti jsem ho plácl pøátelsky do zad a¾ dopištìl. U¾ nebzuèí a já se mu pomstil za to, ¾e mi znièil sen. Zdálo se mi o té krásné dlouhonohé princeznì z protìjšího balkonu. Ještì vèera bylo léto a ona se na tom balkonì párkrát prošla jen tak s minimálními kousky prádla. A mìla ty neskuteènì dlouhé nohy ještì o moc delší a ú¾asnìjší. Byla nádhernìjší, ne¾ kdyby na sobì nemìla nic. Mnohdy je lépe tušit ne¾ vìdìt.
Dnes, kdy¾ i ten úplnì nejmladší a ještì jen vzdálenì budoucí mu¾ mù¾e na veøejném webu poznat i ta nejtajnìjší místa ¾enského tìla ještì pøed tím, ne¾ objeví jejich jména, je jen tak málo tajemství. Otevíráme konzervy pøed jejich naplnìním a pak si u¾ neuvìdomujeme samotnou hodnotu naplnìní a obsahu. Jen konzumujeme bez radosti a uspokojujeme potøeby. Prý je láska jen chemie. Hormony a tak. Jestli je láska jen ta chemie, tak a» nás ochraòuje Bùh. Kde je ten nejkrásnìjší mo¾ný lidský boj, kde je ta nádherná nejistota. Kde je strach o výsledek a kde jsou ta pro¾itá vítìzství a porá¾ky? Kde je ten sen! Je mi padesát a kus. Je mi málo, nebo hodnì? Mám právo na sny. I na tyto? Jedni se mnou nemluví a nechtìjí se se mnou bavit proto¾e jsem mladý, druzí pro to, ¾e jsem starý. A¾ pøíštì princeznu potkám, budu jako v¾dy klopit oèi a ani se na ní neusmìji. K princeznám se chodí pouze na vyzvání. A nerad bych, aby se lekla, ¾e se na ní dívá zvíøe.
Miluji svoji ¾enu. Teï, kdy¾ jsem vám popsal princeznu mi mo¾ná nevìøíte. Ale doopravdy ji miluji. Nejen to, mám ji i rád. Moc. Ale miluji i to a ty, které se mnou nejsou a nikdy nebudou v ¾ádném právním a oficiálním vztahu. Krásu a nato¾ èlovìka nelze vlastnit. Oprýskalo by,
zešedlo, zvadlo.
Co myslíte, za¾ije za svùj ¾ivot více jepice, nebo slon? A kdo z nich má hodnotnìjší vzpomínky? Kdo ¾ije lépe? Je kámen ¾ivý? Patnáct, tøicet, padesát šest, devadesát tøi let. Kteøí z nás jsou vlastnì staøí? Jepice èi slon? Co kdy¾ je celý náš Vesmír ve skuteènosti ¾ivý. Jen my ¾ijeme tak ú¾asnì rychle, ¾e si neuvìdomujeme pohyb kamene a ani v kameni. Jeho ¾ivot je jim pro¾ívaný tak pomalu, ¾e my lidé ve své rychlosti ¾ití si ho vlastnì nemù¾eme nikdy uvìdomit. Jepice má zrovna tak ú¾asný a dlouhý ¾ivot jako my. Jen èas jí rychleji bì¾í. Vesmír se právì v tomto èase rozpíná. Prý. Co kdy¾ je to jen fáze nádechu a Vesmír je jen souèástí nìèeho vìtšího. ®ivého! Jak zoufale málo toho víme. Je z hlediska nádechu Vesmíru mùj vìk velký èi malý? A co z pohledu jepice?
Minulý týden jsem se zase po dlouhé dobì vidìl s mým jediným bratrem. U¾ i on má padesátku na dohled. Byl jsem v tom jeho dìtství v roli stateèného bratra, který ho nikomu nedá a který ho v¾dycky zachrání. Pøesnì tak, jak to asi mìlo být. Hrabali jsme se v našich pamìtech a k našemu ú¾asu jsme zjiš»ovali, jak rùzné máme ty naše spoleèné vzpomínky.
Jak zále¾í na rozlo¾ení úhlù pohledu a rozdílnému vnímání èasu. Co si jeden uvìdomil jako nezá¾ivnou epizodu to toho druhého poznamenalo na zbytek ¾ivota. Skládali jsme mozaiku rodinných dìjin a ta se stále více podobala mozaice ze vzpomínek našich babièek a dìdù a tím se nám jevila nadmíru jedineènou. A trochu jsme mìli pocit, ¾e tenkrát se ¾ilo. Asi takhle nìjak mù¾e zaèínat stáøí. ®e se tedy nìjak krásnì tenkrát ¾ilo! Podobá se to asi zbabìlosti. ®e u¾ se nemù¾e nìjak krásnì ¾ít. Nìjak bájeènì. Ale je to jen o tom, ¾e se nezpocený na Ještìï u¾ nevyšplhám a ¾e mùj soustøedìný pohled mù¾e a èasto i musí nìkoho urazit. Na nìco u¾ moc starý a na nìco ještì moc mladý. Tak trochu shovívavosti bych prosil. Za nás za všechny, co stojíme na prahu stáøí. U¾ se kácí v našem lese a na pohøby vrstevníkù chodíme stejnì èasto jako køtiny našich vnouèat. A i kdy¾ krásou neoplýváme ani náhodou, umíme ji ocenit víc, ne¾ kdy¾ nám bylo dvacet. A já nevím, zda je to darem Danajským, èi doopravdickým. To vnímání krásy…
P.S. Všechna jména v tomto bleptánku jsou vymyšlená a náhodné souvislosti nesouvisí se skuteèností. Jé, dobrý den paní Voráèková :o)
Jiøí Suchánek