Dotýkané vìci
Jaro je tu, sluníèko pilnì nacvièuje putování po obloze, jeden den zkouší, zda má dost sil svítit celý den, druhý den pospává, uká¾e se jen na chvíli, aby další den prospalo celý, proto¾e je z toho nacvièování celé zmo¾ené. Paní zima se své vlády letos nechce vzdát jen tak, v¾dy» je to jen jednou za rok, vyu¾ívá do posledka svého vymìøeného èasu. Ale jaro u¾ jí bere ¾ezlo ze slábnoucí ruky, vlévá mízu do stromù, nasazuje pupeny lístkù a teple dýchá na první poupata, které rozkvetou po poslech prvních kytièek, které mají dosti sil pøe¾ít chladný dech ustupující zimy. Ano, bledulky, snì¾enky, jaterníky brzy vystøídají modøence, kozí pysk, tulipány a pomnìnky, aby se tyto vystøídaly s kytièkami letními.
Nesmìlé sluníèko ukazuje svými prstíky na zaprášená okna, uklizené prostory, ¾e zas tak uklizené nejsou a aèkoliv uklízení není mé hobby, tìším se, jak všechno po zimì vycídím, aby sluníèko mìlo kde odrá¾et své paprsky.
Pøi velkém jarním úklidu beru do rukou vìci, ze kterých po celý rok akorát utírám prach.
Prach se však neusazuje na vzpomínky na milovanou osobu, která tu vìc u¾ívala. Jako tøeba proutìný košíèek na šití. Místo proutìného ouška je kousek drátu, který tam dal mùj dìda, v duchu tehdejší generace, nic nevyhodit, vše spravit, ještì to udìlá svojí slu¾bu.
V košíèku štupovací bavlnky, nìjaké bavlnky na vyšívání, nitì na døevìných špulkách, patentky, knoflíèky, zbytky krajeèek, gum do kalhot, jehly všech mo¾ných velikostí, stu¾ky, špendlíky, háèky do sukní, nù¾ky, høíbek na spravování pono¾ek, centimetr. Ty všechny pøedmìty byly pou¾ívány k drobné domácí práci. Ty milované, pilné ruce jednoho dne košíèek zavøely a u¾ jej nikdy neotevøely.
Dnes dìravé pono¾ky vyhodíme, proto¾e kdybychom je zaštupovali, tak se stejnì po pár vypráních rozpadnou. Co bychom doma zašívali a šili? Vyhodíme a koupíme nové, tolik hader bez kvality, za pøístupnou cenu, no nekupte to. Nespravujeme, nahrazujeme. Dokonce umíme nahradit i lidské souèástky, ale to je dobøe.
Plyšové album. Ozdoba z jeho desek u¾ dávno vzala za své, plyš je sedøený, nìkde vylysalý. Ale to co obsahuje, je nevídané, s láskou a peèlivostí vepsané. Jak dlouho pisatel vymýšlel, jaký text by vepsal, jak dlouho maloval slo¾itý, nebo prostý obrázek? Jakou radost zápisy pùsobily, jak èasto v ¾ivotì braly ruce album k potìše a vzpomínání majitelky?
Jak dnes? Dìti si píší a volají pøes Skype, èi ICQ, ty menší nìjaký album asi mají, ale ¾e by i studenti?
Toto je vzácný zápis:
Pøítel dobrý, jen¾ Tì v srdci chová, nezná hladká, slova lichotivá. Pravdu poví – tøeba trpce znìla, pravdu pøijme, tøeba zabolela. Takové pøátelství v¾dy vyhledej a va¾ si tìch , kteøí Tì k dobru vedou…
Mladý mu¾ napsal své kamarádce do památníku pár slov, ani¾ by tušil, ¾e kamarádka jednou bude mít dceru a on syna. Pak je ¾ivot nasmìroval ka¾dého do jiných koutù Èech. Ani jeden z nich tehdy nemohl tušit, ¾e se jejich dìti nìkdy sejdou a spojí své ¾ivoty.
Beru do rukou svoji zamilovanou kní¾ku, pøeètu pár svých oblíbených kapitol, jako tøeba tuto:
Jindøiška Smetanová: O Pra¾ském Jezulátku a náušnici dvakrát dotýkané (vyòatá èást).
Nebyla jsem sama, kdo dnes èekal v kostele na obøad pøevlékání Pra¾ského Jezulátka. Ve vedlejší místnosti u¾ vzrušenì štìbetal harašivou angliètinou s americkým pøízvukem houf nápadnì obleèených dam v èele s paní velvyslancovou, dvì babièky si povídaly èesky a jedna stará zchudlá šlechtièna ve znaènì obnošeném perziánovém ko¾ichu obcházela jednotlivé návštìvnice a promlouvala k nim hned francouzsky, hned anglicky a hned kafkovsky èistou pra¾skou nìmèinou.
Naklonila se ke mnì a zašeptala: Doufám, ¾e s sebou máte nìjaký šperk ... neèekala ani na odpovìï, tak si byla jistá tím, ¾e slušná, i kdy¾ jakkoliv chudá osoba nemù¾e bez vhodného šperku vytáhnout paty z domu, nato¾ chodit do kostela.
Panebo¾e, šperk ... K èemu šperk? - vrtalo mi hlavou, ale kdy¾ jsem slyšela sborovou odpovìï amerických dam, které roztomile a protáhle øekly na podivnou otázku staré dámy své Oh yéééés, vyleštila jsem si pro jistotu svùj snubní prsten o klopu zimníku.
V tu chvíli se objevila v kostele dívka, která šla nejspíš èirou náhodou kolem, a napadlo ji podívat se dovnitø. Mìla hlavu nakadeøenou do tvaru vraního hnízda a v uších náušnice, které jí mohl závidìt i nejvýstøednìjší domorodý náèelník.
Vtom se ke mnì naklonila dáma z gothajského almanachu a upozornila mì posunkem na nastavenou dlaò Matky pøedstavené. Ka¾dý kdo odevzdá své šperky, dostane je zpátky posvìcené dotykem na tváø Jezulátka, šeptala mi støídavì ve tøech svìtových jazycích. Byla tak dùsledná, ¾e toté¾ povìdìla nìmecky, anglicky i francouzsky sleènì s vraním hnízdem. Sleèna zavrtìla nechápavì hlavou. Vaše šperky pøece! - zdùraznila zchudlá dáma s rodokmenem. Polo¾ila jsem ponìkud provinile na dlaò øeholnice svou jedinou ozdobu, snubní prsten a pozorovala jsem napjatì, co uèiní zástup, který mì obklopoval. Americké dámy pøidaly do té¾e dlanì vedle mého krou¾ku záplavu zlatnického zbo¾í. K tomu všemu nadšenì a bez zábran pøipojila natupírovaná sleèna jabloneckou klipsu, kterou si stáhla z ucha.
Soustøedìnì, jako by šlo o vìci stejné hodnoty, pøikládala pak Mater pøedstavená jednu marnivou ozdobu po druhé ke tváøi Jezulátka, aby je posvìcené dotykem vrátila majitelkám. Zaèala tentokrát od konce a nejprve nabídla své dlanì, obsahující pìkné tisíce dolarù, sleènì s mahagonovým hnízdem. Utkvìly jsme na ní v ten okam¾ik všechny pohledem, já ze zvìdavosti a dámy zajisté se srdcem sevøeným. Sleèna však vnímala jen svou náušnici, køiklavou a vyzývavou jak tøešnì. Vztáhla k ní ruku s výrazem tak posvátné úcty, jako by v tom svìtì nebylo drahocenìjšího pøedmìtu. Nasadila si cingrlátko na lalùèek ucha a jako v bla¾eném transu pomalu odcházela. Zanechávala za sebou bez povšimnutí na dlani øeholnice prsteny, z nich¾ nejménì jeden, se mohl klidnì objevit na londýnské dra¾bì pod inventárním èíslem carského pokladu.
Uvìdomila jsem si tenkrát, ¾e sleènina støelnicová náušnice je vlastnì dvakrát dotýkaná. Jednou Pra¾ským Jezulátkem a podruhé majetkem mocných a bohatých rodù, co¾ se podobné náušnici mù¾e stát jednou za celé lidské vìky. A nemohla jsem se zároveò ubránit myšlence, ¾e vlastnì právem pøevýšila daleko vìtší hodnoty, proto¾e víra v zázraènou moc, kterou do ní od toho okam¾iku docela zjevnì sleèna vkládala, byla penìzi k nezaplacení.
Nenamlouvám si to. Vzpomínám si docela pøesnì, ¾e dámy - a koneènì i já s nimi - zesmutnìly hlodavou závistí a hledìly, jak sleèna vystupuje prùhledem dveøí z pøíšeøí kostela do oslòujícího jasu svého š»astného dne.
Zavírám album i kní¾ku, košíèek ulo¾ím na své místo a hybaj do reality, takto bych toho mnoho neuklidila ...
Další èlánky autorky: